Nechce se tomu ani věřit, ale zástupci některých politických stran, které v parlamentu rozhodují o životech lidí v této zemi, mají velký problém s historií. Lépe řečeno, nemají problém lhát o minulosti našeho státu, včetně jeho temnějších dob. Trapně, nepřijatelně a ostudně. Tak hovoří komunista Filip, extremista Okamura či populista Babiš. V nových pořádcích se ovšem takové lži náramně daří.
Už Miloš Zeman na začátku svého prvního funkčního období ukázal, že lež, pokud je prezentována nečekaně a velkému počtu lidí najednou, má někdy větší sílu než realita. Kolikrát prezident vyřkl něco, co mu například moderátor v televizi nebyl schopen ihned vyvrátit, a tím se z blábolu hlavy státu stala přijatelně upravená pravda.
Ve stejném duchu se posledních pár měsíců prezentují i další politici, pro něž je pravda buď na obtíž, nebo ani nevědí, že něco takového na světě je. Mezi nejlepší kazatele upravených faktů patří předsedové tří stran, tvořících neoficiální koalici, která minimálně při hlasování ve sněmovně jasně dokazuje svou existenci.
Andrej Babiš začal upravovat historii z pragmatických důvodů. Spolupráce s StB totiž není nic, co by si premiér země s radostí psal do svého životopisu. Proto je schopen se soudit do té doby, dokud ještě najde alespoň jednoho soudce, který ještě bude ochoten věřit tomu, že agent Bureš je vymyšlená figura. Do konce všech možných stání, včetně toho štrasburského, bude Babiš tvrdit, že v oněch dvanácti svazcích bylo jeho jméno zapsáno omylem. O tom, jak to bylo ve skutečnosti, má však téměř každý jasno a nezmění to ani premiérovy peníze.
Tomio Okamura se zase do křížku s minulostí dostal díky své neznalosti historie. Ta je pro většinu členů SPD zakázaným tématem a její individuální výklad je doménou těch, které určí sám největší obchodník se strachem. Koncentrační tábory ovšem skutečně nebyly rekreačními středisky, i kdyby to dvojice Okamura-Rozner opakovala všude, kam se se svou pojízdnou extremistickou show podívají.
Největším „historikem“ je ovšem jednoznačně Vojtěch Filip. Předseda komunistů totiž patrně v době studií chyběl na dějepis, nebo chodil na nějakou alternativní formu výuky. Okupaci v srpnu 1968 totiž podle jeho „znalostí“ neměli pod kontrolou Rusové.
Filip se v roce 50. výročí vstupu sovětských vojsk na naše území rozhodl, že udělá lidem jasno. Brežněv byl Ukrajinec, tudíž za invazi mohou Ukrajinci. Bolševické myšlení ve své největší ryzosti. Takhle by se to určitě Kremlu líbilo. Ukrajina je teď de facto nepřítel, takže by možná i Putin přistoupil na Filipovu zmatenou verzi událostí z osmašedesátého.
Na jednu stranu by se chování takovýchto „lidových vypravěčů“ mohlo zdát zábavné. To by ovšem bylo ve společnosti, která si uvědomuje, že Babiš, Okamura i Filip sprostě lžou, a brala by to tak. Nyní se ovšem nacházíme v časech, které ukazují, že jsme líní pátrat po tom, čím si nejsme jisti. Raději někdy přistoupíme na současnou verzi historických faktů a šíříme je dál.
Stejně jako si mnozí lidé myslí, že po republice jsou desítky uprchlických táborů, v nichž tak tak držíme tisíce nebezpečných teroristů, připravených nám infikovat islám, přistoupíme i na alternativní verzi srpna 1968.
Je to ostuda, že lidé jako Vojtěch Filip sedí v poslanecké sněmovně a dostávají prostor své lži pronášet do médií. Je to ovšem především naše ostuda, že je necháme, aby se tam dostali. Že nechodíme k volbám nebo u nich vybíráme strany a hnutí podle toho, jaké nesplnitelné věci nám naslibují. Musíme začít víc přemýšlet a přestat být pohodlní. Není přece nic jednoduššího, než zadat na internetu hledané heslo a prostudovat si, jak to tehdy bylo.