Podle některých komentářů by se zdálo, že lidé volí různé populistické a extremistické strany, protože jsou frustrovaní úrovní svého života a žijí s pocitem bezvýchodnosti. Tomu ale neodpovídá, co víme o mínění obyvatel podle průzkumů. Tam to totiž na počátek třídního boje a sociální explozi nevypadá.
Podle výzkumu CVVM 51 procent lidí považuje materiální podmínky své domácnosti za dobré (7 procent velmi dobré a 44 procent za dobré). Dalších 36 procent za „ani dobré, ani špatné“. Součet odpovědí říkajících „špatné a velmi špatné“ je 13 procent.
Zajímavý je také vývoj v čase, protože vzestup – pochopitelně s výkyvy – je tady za poslední dvě desetiletí patrný. V roce 1999 své materiální podmínky za dobré považovala 24 procenta lidí, za špatné 26 procent a za ani dobré, ani špatné 50 procent. Je zajímavé, že v roce světové ekonomické krize, kdy průmyslová produkce v ČR klesla v listopadu v meziročním srovnání o 17,4 procenta, byla spokojenost nejnižší v lednu 2008 (30 procent), ale na konci roku už zase kolem 36 procent. Z krize jsme se dostali podle mínění některých v roce 2014 a je fakt, že tam začal onen strmější nástup spokojenosti asi o 11 procent. Od roku 1999 nespokojenost nikdy nestoupla nad 27 procent a v posledních deseti letech nikdy nešla nad 22 procent.
Podle dalších otázek výzkumníci zjistili, že „příznivěji další vývoj nahlížejí dotázaní s dobrou životní úrovní, ti, kdo příznivě hodnotí současnou ekonomickou situaci v ČR, lidé spokojení se svým životem, ti, kdo jsou spokojeni se současnou politickou situací, dotázaní ve věku od 30 do 44 let, samostatně činní bez zaměstnanců, příznivci TOP 09 a ti, kteří se řadí politicky napravo od středu.“
To bychom zhruba očekávali, stejně jako zjištění, že „naopak hůře vyhlídky hodnotí ti, kdo životní úroveň své domácnosti hodnotí jako ‚ani dobrou, ani špatnou‘, případně jako špatnou, dále dotázaní ve věku nad 60 let, důchodci, dělníci v nekvalifikovaných a polokvalifikovaných profesích a respondenti řadící se politicky jednoznačně na levici.“
Bylo by na místě se ptát, v čem je tedy příčina toho, co někdo považuje za vzpouru „obyčejných lidí“, kteří „už toho mají dost“? To by nám mohl více objasnit jen jiný průzkum, kde by byly položeny jiné otázky. Zatím můžeme jen odhadovat, že nespokojenost lidí může být dána i tím, co bychom mohli starým jazykem nazvat „nadstavbové fenomény“, které přímo nesouvisejí s ekonomickou situací. Lidi může frustrovat pocit, že korupce je všudypřítomná, že jsou šikanováni byrokracií, politici jsou nedůvěryhodní a „neslyší hlas lidu“, že u nás existuje třída privilegovaných lidí, na které je zákon krátký a domohli se svého postavení temnými metodami.
Pocity nemusejí mít nic společného s tím, jak je problém skutečně závažný. Míru korupce lidé vnímají podle toho, jak hodně se o ní mluví, nikoli podle její skutečné míry, protože ta se měří těžko. Stejně tak může být veřejnost pobouřena pseudoproblémy, jako je problém uprchlíků, útisk ze strany Bruselu a krádež pravého českého lithia. Tajemstvím stále zůstává, proč hledají záchranu u lidí, kteří žádné skutečné recepty na vzestup země nedávají, a drží se jich i přesto, co vidí na vlastní oči. Možná tomu příznivá ekonomická situace, za kterou vděčíme vzestupu okolních zemí, přispívá, protože lidé se zabývají jinými tématy, která nejsou tak hmatatelná.