Často dostávám otázku, který státní svátek považuji za nejvýznamnější. Nelze na ni dobře odpovědět, významné jsou všechny. Ale z osobního hlediska je pro mě nejdůležitější 17. listopad 1989. Osvobození od komunistické totalitní diktatury přineslo (nejen) pro moji generaci svobodu a demokracii. Možnost uskutečnit svá přání, naplnit své ambice, převzít odpovědnost a vzít svůj osud do vlastních rukou. Naše země se vracela „do Evropy“, ale postupně také ke ztracené prosperitě.  

Od listopadu 1989 uběhlo už 29 let. V našich dějinách neobvykle dlouhé období svobody a míru. Ve svobodné společnosti žiji nyní déle než v totalitě. Máme za sebou už tři čtvrtiny času, po který zde panovali komunisté se svým zločinným režimem. Je to dlouho, ale pro některé cíle naší společnosti ještě ne dost dlouho. 

Mnozí sociologové a historici zastávají názor, že masový odpor proti komunismu na konci osmdesátých let byl mj. způsobem stále viditelnějším hospodářským a sociálním zaostáváním naší země za Západem. Bylo to o to zřetelnější, že komunisté ovládli zemi, která v meziválečném období patřila k nejrozvinutějším na světě. Proto také přes všechen útlak, brutalitu, politické vraždy a veškerou manažerskou neschopnost „kádrů“ se naše průmyslová produkce a do jisté míry i životní úroveň ještě v první polovině šedesátých let mohla blížit demokratickým zemím. Prvorepublikové dědictví ale nestačilo věčně, proto se nůžky mezi kapitalistickou prosperitou a socialistickou realitou stále rychleji rozvíraly. V roce 1989 jsme byli zaostalou zemí, kterou čekalo hodně práce. 

Pamatuji si na vášnivé debaty z té doby, jak dlouho nám bude trvat, než doženeme Západ. A přiznejme si, že tím byly v ekonomicko-sociální oblasti pro nás vždy především země jako Rakousko, Německo či Švýcarsko. Vysoká laťka, ale vzhledem k prvorepublikovému postavení pochopitelná. Deset let, říkali optimisté. Bude to trvat nejméně jednu generaci, říkali ti realističtější. Jen velmi málo z nás by připustilo, že ani za třicet let tyto země nedoženeme.

V této souvislosti si občas vzpomenu na profesora Antona Rauschera, známého německého teologa a ekonoma zabývajícího se křesťanskou sociální naukou, který měl někdy začátkem devadesátých let na naše pozvání přednášku v Brně. Přišlo pár lidí, v jiných zemích na něj chodily stovky. Poté u večeře nám profesor Rauscher řekl, že budeme potřebovat čtyřicet let, abychom to dohnali. Odmítal jsem to. Myslel jsem, že je to jen výrok ovlivněný návštěvou tehdy velmi šedého Brna a zklamáním z malého zájmu lidí o jeho vystoupení. Jenže „křesťanský realista“, jak je někdy svými kolegy nazýván, měl zkušenosti z mnoha zemí světa a přesně věděl, o čem mluví. 

Udělali jsme mezitím obrovský kus práce. Přes veškerou kritiku polistopadového období, která je teď v módě, podala naše společnost pozoruhodný a obdivuhodný výkon. Došli jsme velmi daleko, ale nemůžeme si dovolit se zastavit.

Ano, potřebujeme čtyři desítky let, takovou dobu, po jakou trval komunistický režim, abychom jeho devastující účinky zcela překonali a vyrovnali se nejúspěšnějším zemím. Abychom se vrátili do postavení, které jsme kdysi měli.

Zbývá deset let. Předpokladem úspěchu ale je, abychom neusnuli na vavřínech. Současné ekonomicky příznivé časy svádějí k politickému a společenskému „užívání si“, k dočasné spokojenosti a ke ztrátě ambicí. Toto pokušení se netýká jen politiků, ale všech, kteří mají vliv na směřování naší země, na společnost, na cíle, které si dáváme. 

Obavy jsou namístě. Parametry státního rozpočtu na příští rok, který předložila vláda, ale i řada mezinárodních srovnání naznačují, že nyní spíše stagnujeme, nebo dokonce nenápadně ztrácíme dech v těch oblastech, které jsou pro budoucí prosperitu a schopnost konkurence určující. Například v nejnovějším žebříčku Doing Business za rok 2018 jsme se v kategorii Dobré podmínky pro začátek podnikání propadli o více než 30 míst. Klesáme i v oblasti ochrany malých investorů nebo třeba získávání stavebního povolení. Máme příliš nízké mzdy. Stále větším problémem je také nedostupné bydlení, špatná dopravní infrastruktura, postupné snižování kvality vzdělávání a samozřejmě rostoucí byrokracie. 

Dokážeme překonat jistou letargii ekonomicky příznivých časů? Dovedeme rozpoznat marketingové triky od skutečné politiky? Budeme pracovat na tom, abychom do deseti let byli mezi nejvyspělejšími zeměmi světa? Nebo budeme jen snít o tom, co za deset let začneme dělat? Jsme schopni udělat v příštích letech tento rozhodující skok a překonat příkop, který naši zemi ještě dělí od těch nejúspěšnějších?

To jsou otázky, na které bychom měli spolu s obranou svobody a demokracie myslet, když koncem tohoto týdne, při příležitosti 17. listopadu, znovu uvidíme naši státní vlajku v oknech úřadů, na našich domech nebo na sociálních sítích.

Autor je předseda ODS.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Petr Fiala
Petr Fiala
Předseda ODS
Další články autora