Ilustrační foto FOTO: news.err.ee
FOTO: news.err.ee
Podle spolkového ministra pro místní rozvoj Gerda Müllera (CSU) se v Africe rozhoduje o budoucnosti světa. Pokud se nepodaří uskutečnit „Marshallův plán pro Afriku“ a ekonomicky pozvednout chudé země, hrozí, že se do Evropy bude valit 100 milionů lidí. „Pokud se bude pokračovat v současném trendu a nic se nezmění, lidem nezbude nic jiného, než se dát na cestu,“ řekl ministr a nepochybně uklidnil nejednoho Evropana, který už se obával, že si vlády s migrací nevědí rady. Pokud to nevyjde, zaplaví nás Afrika, smiřte se s tím. Vážně? Ale ne.
V první řadě se na cestu z Afriky zdaleka nevydávají ti nejchudší, ale jen ti, kteří jsou schopní pašerákům za „evropský sen“ zaplatit nemalé částky. Jistě, doma za sebou spálí všechny mosty, ale opravdu chudí Afričané by mohli spálit svoji chatrč a prodat děti do otroctví a stejně by na výpalné pro pašeráky nevydělali. Že pašeráci prodávají „evropský sen“ v uvozovkách, protože sami nejsou schopní migranty přes moře do Evropy dopravit a užitečné idioty a spolupachatele jim dělají mnohé humanitární organizace, je další věc. V každém případě masová migrace není důsledkem chudnutí Afriky, ale jejího pomalého a bolestivého bohatnutí.
Většina Evropanů bohužel vnímá Afriku jen jako monolit, jako celek, který přestavuje problém, jako kontinent populační exploze, hladomorů a válek. Nevyjímaje západní média a politiky. Ve skutečnosti se ve většině afrických zemí neválčí, rozhodně ne na celém území, a většina Afričanů nikdy nezažila hladomor a žije v klidu a v míru. A mezi jednotlivými zeměmi jsou až propastné rozdíly. Fotografie dětí s nafouklými bříšky, jejichž prizmatem Afriku průměrný Evropan vnímá, představují pouze malý a nereprezentativní výsek reality.
Přestože tak mnohé organizace pomáhají jednotlivcům, a já sama jsem hrdým adoptivním rodičem krásného klučíka, kterému evropská „neziskovka“ dala šanci na lepší život, nechtěně tak pomáhají vytvářet negativní obraz Afriky jako kontinentu nikdy nekončící bídy a utrpení. Některým slabším povahám tak zavdávají záminku přesídlit do Evropy desítky milionů Afričanů, kteří by bez naší pomoci jistě pomřeli hlady. Lidé pak vidí dobře živené mladíky s „ajfouny“ a značkovými hadry a napětí eskaluje do té míry, že „slušnočech“ nesnese ani černouška hrajícího v reklamě na jogurt, čehož by si dříve ani nevšiml, ale teď se zajisté jedná o propagandu.
Afrika není jen pláč a skřípění zubů
Afrika je velmi různorodá. Najdeme zde země, kde bychom skutečně žít nechtěli, ale z těch se většinou do Evropy nemigruje, protože místní jsou příliš chudí, než aby si to mohli dovolit. Pak je tu celá řada zemí, které mají různé demokratické deficity a jsou samozřejmě chudší než Západ, ale na jejich území se neválčí a nevládne tam ani žádná hrozivá diktatura. Do této skupiny lze zařadit většinu afrických států, zejména bývalé francouzské a britské kolonie. V několika státech probíhají na ohraničeném území boje s islamisty, například v Nigérii nebo v Keni, ale větší část země je bezpečná. Ani ze severu Nigérie není důvod utíkat před Boko Haram do Londýna, když bohatě stačí prchnout do Lagosu.
Průměrně informovaného Evropana asi překvapí, že dokonce v Somálsku, zemi nejznámější pro svoje piráty a vtipy o nedoživenosti obyvatelstva, se zhruba na třetině území nachází mezinárodně neuznaná, ale stabilní a demokratická republika Somaliland, která je poklidná a svobodná, války se jí vesměs vyhýbají a hospodářství se utěšeně rozvíjí. Dále Somálcům poskytuje azyl rovněž bezpečná Etiopie. Rozdíl je „jen“ v míře sociálního zabezpečení, což však není dostačujícím argumentem pro udělení azylu v Evropě, protože v opačném případě by si jej mohlo nárokovat několik miliard osob.
A pak je, v neposlední řadě, i v Africe několik zemí, které to „dělají dobře“ a jsou velkým příslibem pro celý kontinent. Kromě už zmíněného Somalilandu jsou jimi například Namibie, Botswana, Mosambik, Gabon nebo Zambie. Botswana byla jednou z nejchudších částí britského koloniálního panství, zbohatla až za postkoloniální éry, kdy bylo v zemi objeveno naleziště diamantů. Taková naleziště jsou ovšem v Africe leckde, a nejen v Africe, vzpomeňme si Venezuelu – ropnou velmoc. Botswana však svých zásob uměla využít ku prospěchu celé země. Nikdy se nezapletla s marxismem. Stabilní demokracie, nezávislost na zahraniční pomoci, ba dokonce přebytkový rozpočet. „V Botswaně nemá žádné dítě hlad a nikdo nesedí ve vězení za své politické názory.“ Toť Botswana.
Zambie si vytrpěla svoje, ale v současnosti se staví na nohy. Má racionální vládu, která velkoryse přijala bílé farmáře vyhnané despotickým marxistou Mugabem ze Zimbabwe. Dnes i díky nim dobře hospodářsky prosperuje a rekordními úrodami kukuřice zásobuje, světe div se, Zimbabwe. How government can make a difference. Stačí ubrat levicových experimentů a libůstek jako znárodňování a hned se vede lépe.
V Gabonu dlouhých 42 let vládl nejprve pevnou a posléze už jen pevnější rukou prezident Omar Bongo Ondimba. Zavedl vládu jedné strany, samozřejmě té svojí, vlna stávek jej však v roce 1990 přiměla k obnovení pluralitního politického systému. Ani Gabon díky Bongovi nikdy neexperimentoval s marxismem a socialismem, vždy zde vládl státní kapitalismus a maximální otevřenost pro zahraniční transakce, nikdy nevyháněl „bílé“ a se svými bývalými kolonizátory – Francouzi – udržoval nadstandardní styky. V Elysejském paláci Bonga postupně přijali všichni francouzští prezidenti a když jej v červenci roku 2007 navštívil v Libreville na závěr svého afrického turné prezident Sarkozy, oznámil mu, že Pařížský klub bezprecedentně snižuje zahraniční dluh Gabonu o 15 %.
Bongo také fungoval jako mediátor v konfliktech ve Středoafrické republice, Republice Kongo, Burundi a Demokratické republice Kongo, podařilo se mu vyřešit spor mezi Čadem a Libyí, z geopolitického hlediska býval hodnocen jako záruka míru a stability. „Obklopen nestabilními režimy byl režim pana Bonga bez převratů a občanských válek vzácným úspěchem. Gabonská ekonomika je spíše ekonomikou arabského emirátu než afrického státu,“ zhodnotil Bongovo působení list The New York Times v nekrologu.
Jen my rozhodujeme o naší migrační politice
Fatalismus evropských vůdců, kteří lidem naprosto bez uzardění sdělují, že „možná přijde i sto milionů Afričanů“, jako kdyby ve varieté oznamovali příchod kouzelníka, je do nebe volající ukázkou absolutní impotence. Jako kdyby migranti pršeli z nebe. „Marshallův plán pro Afriku“ je jistě dobrý nápad a buďme všemi deseti pro cokoliv, co tomu nádhernému a zkoušenému kontinentu pomůže. Ale migrační politiku máme v rukou my. Nebo jsme ji snad už na někoho delegovali? Evropa potřebuje rozhodné politiky s vizí, ne pasivní vyčkávače.
Evropa potřebuje politiky, kteří dokáží říct, že neexistuje žádný rozumný důvod poskytovat v Evropě azyl uprchlíkům z Jižního Súdánu, když jim ho ve velkém a za velmi slušných podmínek, s finanční pomocí celosvětového společenství, poskytuje sousední Uganda, a tím spíš neexistuje důvod poskytovat, ba ani zavdávat naději na azyl pro migranty z bezpečných zemí, kterých je v Africe celá řada. Pokud některé evropské země chtějí ve velkém přijímat migranty například ze svých bývalých kolonií, nechť tak činí bez nároků na součinnost ostatních.
