Jakkoliv není v politice nic staršího než včerejší projev, zpráva o stavu Evropské unie, kterou minulý týden na půdě Evropského parlamentu přednesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, si zaslouží minimálně ještě jedno ohlédnutí. Týká se snahy odstavit členské státy.

Jedním z Junckerových nápadů, který byl opakovaně oslavován komentátory a analytiky, je spojení předsednictví Evropské komise a Evropské rady. Jakkoliv se tato myšlenka může zdát revoluční, de facto jde o starou veteš  na první pohled v líbivém kabátě. Ten má však jen zakrýt dvě odvěké touhy, které dlouhodobě pohání snahy o bruselský centralismus: první je snaha potlačit či úplně vymazat roli států, druhou pak utkvělá představa, že lékem na neduhy Evropské unie jsou reformy institucí.

Junckerova snaha potlačit státy prostřednictvím supranacionalizace Evropské rady v zásadě navazuje na proces, který začal už reformou předsednictví z Lisabonské smlouvy. Ta z rotačního systému vyňala Evropskou radu a zrušila praxi, která fungovala od poloviny sedmdesátých let, kdy Evropská rada vznikla. Jakkoliv mělo propojení Rady a Evropské rady předsednickou zemí hlavně historickou logiku, na základě dosavadního výkonu Hermana van Rompuye a Donalda Tuska lze pochybovat, že by nové nastavení oproti dřívějšku přineslo nějakou podstatnou výhodu. Van Rompuy byl jako první předseda Evropské rady neviditelný a ani Donald Tusk úřadu prezidenta Evropské unie, v níž se měl stálý předseda Evropské rady proměnit, příliš nepřispěl.

EU stojí na státech

Jediné, co vynětí Evropské rady z rotačního systému bezpochyby podpořilo, bylo oslabení prestiže národních států a jejich role. Případné propojení Komise a Evropské rady by bylo dalším podvázáním jejich pozice, a to zcela proti duchu integračního projektu. Dosavadní praxe totiž vždy vycházela z dynamiky soutěživosti mezi mezivládními a nadnárodními prvky. Navzdory tomu, že integrace dnes působí na celou řadu úrovní a typů aktérů, nejvlivnější a nejkompaktnější entitu, kterou zasahuje, představují státy.

Má-li tedy být integrace udržitelná, státy by si v prostředí politického systému EU měly zachovat privilegovanou pozici – jak proti soukromé sféře (firmám), tak proti regionům či třetímu sektoru. Právě tuto pozici jim Rada Evropské unie a Evropská rada poskytuje. Sloučení předsednictví dvou hlavních institucí (reprezentujících odlišné prominentní principy) tak zasahuje přímo do podstaty evropské integrace.

Legitimita dnešní evropské integrace nejvíce stojí na státech. Jiné podobně důležité východisko, než je vůle a zájem států vytvářet a participovat na integraci, totiž unijní establishment nezná. A přesto si s ním povážlivě zahrává.

Ovládnout a reformovat

Odvěký pohled na stát jako na cosi špatného však snahu „znadnárodnit“ jeho hlavní institucionální fórum zcela nevysvětluje. Je sice pravda, že ideologie hraje v rozhodování Jeana-Clauda Junckera velkou roli, jediným zdrojem ale není. Druhým důležitým motivem pro podřezávání si vlastní větve je reformní mechanismus, založený na odvěké víře (opět ražené hlavně Evropskou komisí a jejím aparátem), že lékem když ne na vše, tak na většinu problematického, co se v Evropské unii děje, je institucionální změna.

Představa, že radikální rekonfigurace evropských institucí něco podstatného změní, je unijnímu establishmentu takřka vrozená. O nikoliv kosmetické institucionální reformy se totiž Evropská unie pokouší de facto od svého vzniku, tedy od přijetí Maastrichtské smlouvy. Její reformy v podobě Amsterdamské, Niceské a Lisabonské smlouvy zavedly desítky nových orgánů a funkcí a redefinovaly úkoly stejného množství již existujících těles. Bez užitku a bez úspěchu. Naopak.

Vznikem nových institucí a neustálou transformací těch stávajících se politický systém Evropské unie stává nepřehledným a nesrozumitelným. Než aby institucionální reformy snižovaly demokratický deficit, spíše jej posilují. Nehledě na to, že řada analýz přesvědčivě dokázala, že změnou institucí se Evropská unie demokratičtějším společenstvím nestává. Integraci neschází dokonalejší rozhodovací systém, ale fungující veřejná sféra a politická komunita, která by se k ní bezprostředně vztahovala. Ke vzniku a rozvoji obojího žádný nový superpředseda nepomůže, spíše naopak. Přijetí tohoto poznání je ale pro politiky typu Jeana Clauda-Junckera nepřekročitelnou hranicí. Bohužel pro Evropskou unii.