Aleš Palán, autor řady knih, mimo jiné pozoruhodného knižního rozhovoru Tokijské květy s jezuitou Ludvíkem Armbrustrem, který působil desítky let jako kněz v Japonsku, vydal nedávno román Ratajský les.
Kniha se odehrává ve třech časových rovinách. Na počátku padesátých let, kdy byla v noci v lese zavražděná komunistická funkcionářka, o několik let později, kdy došlo k politickému procesu, kdy byl na základě udání odhalen její vrah, a v současnosti, kdy se skupina lidí pokouší pomstít komunistickou zvůli. V této knize se prolíná historická skutečnost a románová fikce.
Román navazuje na skutečnou událost, kdy byla v roce 1952 v lese zavražděna komunistka Anna Kvášová. Pro své spolusoudruhy se stala později mučednicí a byla používána jako důkaz toho, proti jakým temným silám komunisté museli bojovat. Temnou silou byli sice oni, ale je jasné, že ani za fanatické kolektivizační řádění si Kvášová smrt nezasloužila. Podle verze obviněných ji chtěli původně jen zastrašit a věc se jim vymkla z rukou. V románu k vraždě došlo proto, že žena jednoho z pachatelů poznala a bylo třeba ji umlčet.
Pokud je známo, neexistuje u nás skupina mladých lidí, která by se zabývala trestáním komunistických zločinců, na které nedolehla ruka pozemské spravedlnosti. Kniha nastoluje podobný problém, který většinou označujeme jako dilema případu bratří Mašínů. Ohledně nich je také společnost rozdělená, protože ne každý, kdo je odpůrcem komunistického režimu a soudí, že bylo správné se proti němu postavit i se zbraní v ruce, schvaluje všechno, co Mašínové udělali.
Komunistka Felbabová je v románu vylíčena jako fanatická žena, která prosazovala kolektivizaci, což znamenalo osobní tragédii mnoha lidí. Jedna z působivých scén románu popisuje, jak po její smrti komunisté nechali shromáždit soukromé rolníky v hospodském v sále, načež je donutili podepsat vstup do družstva. Zdálo by se, že se jedná o vzdálenou minulost, která s námi nemá nic společného. To je ovšem omyl. Řádění komunistů po uchopení moci v padesátých letech poznamenalo celé další generace a nejde tedy pouze o historii ale o současnost.
Kniha popisuje trojí zločin. Tím prvním je vražda komunistky, matky nedospělé dcery, což vedlo k zatčení na základě udání a nakonec k politickému procesu, který měl za následek smrt a věznění dalších lidí. K onomu udání došlo pouze na základě žárlivosti kvůli ženě a snahy dosáhnout osobního prospěchu, ne z nějakých ideových důvodů.
Objevuje se tu prastaré dilema, totiž nakolik lidé mohou vzít spravedlnost do svých vlastních rukou. Soud nakonec není nic jiného než společenství lidí. Nikde není řečeno, kolik těch lidí má být. Tři, tisíc nebo několik milionů? Žijeme v zemi, kde vládl režim zákonem označený za zločinný, ale jaksi se nepodařilo dohledat příslušné zločince. Stále žijí mezi námi jeho nepotrestaní strůjci, často dokonce vystupují jako bizarní celebrity, na jejichž názor se redaktoři rádi ptají. Několik málo potrestaných jedinců, jako byl například šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán nebo rudá prokurátorka Polednová – Brožová, která se podílela na procesu s Miladou Horákovou, jsou pouze výjimky, které potvrzují pravidlo. Mnozí zemřeli, ale Lubomír Štrougal vystupuje na veřejnosti skoro jako úctyhodný stařec. Šéf Stb Aloiz Lorenc prchl na Slovensko a důstojníci Státní bezpečnosti vystupují jako svědci u soudu a na základě jejich slov jsou agenti, které řídili, zbaveni stigmatu agentství. Tak jsme se dostali do stavu, že v části společnosti převládá mentalita, že „nebylo všechno špatné“ a že v socialistickém Československu byli trestáni pouze ti, kteří porušovali platné zákony. Václav Havel si prý dobře žil a jeho věznění byla jen taková hra a sám Havel byl nastrčená figurka, která měla pouze zamaskovat předání moci od jedné skupiny komunistů ke druhé.
Z hlediska literární kritiky bychom se možná mohli ptát, zda dějová linka Palánova románu, která popisuje fiktivní skupinu mladých lidí, kteří chtějí trestat totalitní zločiny, není nadbytečná. Samotný příběh vraždy a politického procesu z 50. let by stačil. Navozuje ale otázku, co si dnes s komunistickými zločiny máme počít. Na pozemskou spravedlnost už je dost pozdě. Na odhalování minulosti ale nikoli. Stejně jako na to, abychom se snažili minulost nezopakovat.