Turecký prezident Recep T. Erdoğan před několika lety, ještě jako předseda vlády, řekl, že na světě jsou jen dva a půl vůdce. Jeden z nich je pochopitelně Erdoğan. Druhým Vladimir Putin. Ten tu s námi ještě nějakou dobu bude a na konečnou bilanci je dost času. Půlka vůdce je Barack Obama. Jeho osmiletý pobyt v roli nejmocnějšího muže planety se rychle chýlí ke konci, takže nebude od věci trochu se podívat na to, co po sobě zanechává.

Na domácí scéně je to hlavně tzv. Obama Care, ekonomika ve slušném stavu, nárůst kriminality, polarizovaná společnost a uplakaná favoritka posledních prezidentských voleb. Obama byl několikrát varován, že strategické zájmy USA jsou permanentně ohrožovány ruskými kybernetickými průniky do institucí, firem i do osobních účtů, ale neudělal vůbec nic. Američtí zpravodajci z něho prý byli zoufalí. Dnes svádí porážku demokratické kandidátky mj. na ruské hackery, ale už neřekne, že Demokratická strana byla varována dlouho před volbami, ale sedm měsíců neudělal ve volebním štábu nikdo nic ani přes opakovaná varování. Clintonovou neporazili ruští hackeři, ale spolu s Trumpem se o to postaral i nemohoucí Obama.

Co po sobě zanechal miláček davů, čas od času stírající slzu dojetí z tváře, na zahraničně politické scéně? Jedinec nemůže svět změnit ani hned a většinou ani za celý svůj život, ale jsou na světě tací, kterým jejich pozice umožňuje do mnohého zasahovat, mnohé rozhodovat a mnohé ovlivňovat. Prezident USA bezpochyby takovou osobou je. Proto je třeba na něj klást ty nejvyšší nároky.

Grandiózní start, katastrofální konec

Barack Obama byl vítán jako nová naděje, statisícové davy mu v Berlíně i jinde aplaudovaly ještě před zvolením. Po jeho poslední návštěvě téhož města loni v listopadu se s ním loučila jen kancléřka. Vypovídá to něco o jeho „legacy“, o tom, co po něm zůstává a podle čeho bude hodnoceno jeho místo v historii USA a ve světové politice? Obávám se, že ano.

Kdybych chtěl být škodolibý, dalo by se Obamovo dědictví shrnout krátce: po grandiózním startu, ozdobeném Nobelovou cenou za mír, který ještě nenastal, a velkolepým divadlem na Hradčanském náměstí zbyla jen po světě rozesetá minová pole bez naděje na brzké odminování. Díky, Baracku! Nevyřešil nic, a kde se situace nezhoršila, tam jsme rádi, že zůstala stejná jako před jeho nástupem.

Dá se namítnout, že přinejmenším smlouva s Íránem o jeho jaderném programu je pozitivum. Já se ale domnívám, že to tak není. Prezident USA s vydatnou pomocí Evropanů, lačných zakázek, uzavřel pod dohledem Ruska a Číny dohodu s ďáblem. Ta dohoda ďáblovi umožňuje ponechat si všechno, čeho už dosáhl, a v mezích „mírného a udržitelného pokroku“ dál budovat jaderné kapacity údajně pro mírové účely. Kdo na to má chuť, může sám zapátrat, z jak nekompatibilních východisek se smluvní strany dostaly až k závěrečnému textu, v němž jsme (ehm, pět stálých členů RB a Německo, tedy i naši unijní souputníci a spojenci v NATO) odkývali vše, co si Íránci přáli. Není to „win-win“ situace a případné vypovězení dohody ze strany západních signatářů je v podstatě nemožné.

Sbirka

V oblasti Blízkého východu a jižní Asie zůstává po Baracku Obamovi pachuť, kterou těžko nějak pojmenovat. Irák je v zásadě zhroucený stát, který vede válku na vlastním území, jež ale zčásti není tak docela jeho. Obama to nezačal, ale ani to nedokázal řešit. Afghánistán je v podstatě stejný příběh, ale tamější dění se obyčejně nepřelévá do zahraničí. Afghánci si své problémy vždycky řešili sami, i když jim do toho zkoušel mluvit kdekdo, a bude to tak ještě hodně dlouho.

Tragédie „Arabského jara“

„Arabské jaro“ ukázalo, za co stojí blízkovýchodní politika USA, Evropské unie a NATO. Egypt se vydal na cestu tam (nikdo raději nechce vědět, kam vlastně) a vrátil se zpátky. Cestou málem zničil sekulární stát, těžce poškodil své vlastní ekonomické zázemí a dnes se zuby nehty brání před islamistickými vrahy operujícími na Sinajském poloostrově.

Libye věru nebyla vzorem svobody a liberalismu, byť svého času předsedala Radě pro lidská práva OSN. Opovrhovaný Kaddáfí splnil, co slíbil – za evropský pardon zastavil migraci Afričanů přes libyjské území. Byl za to po právu potrestán, jeho režim padl s pomocí evropských vlád a dnes nedokáže nikdo z těch, kdo ho pomohli srazit, vytvořit na libyjském území cokoli podobného státu. Česká republika tam má sice velvyslance, ale ten sídlí v Tunisku, které jediné přežilo divoké časy „Arabského jara“ a jakžtakž se mu daří vegetovat dál. Za to mohou Tunisané děkovat sobě, nikoli nám nebo Obamovi.

Jako kdyby někomu nestačily zkušenosti z ostatních států „Arabského jara“, byl stejný scénář zopakován v Sýrii. Ani zde není Barack Obama jediný, kdo má podíl na syrské tragédii, ale v době jejího vzniku měl jako jediný páky na ty, kdo na ní mají největší vinu. Nejen na Bašára Asada, ale také na Turecko, Saúdskou Arábii, Katar, na evropské partnery. Špatný odhad, růžové brýle a oportunistické ohledy na ekonomické zájmy jeho i druhých zničily multietnickou, multikulturní a poměrně tolerantní společnost. Jistě, režim nebyl demokratický podle našich kritérií, ale to není ani v Íránu, v Uzbekistánu nebo v Číně. Následky pociťujeme všichni (nejde jen o vlnu skutečných i falešných uprchlíků) a jedním z nich je možná bezděčné, ale určitě hloupé posílení pozice Ruska v celém regionu Blízkého východu, kde teď může snít svůj imperiální sen.

Ve stejném regionu, ale tentokrát v demokratické zemi, po sobě zanechává skutečně nepříjemnou památku. Hlasování o rezoluci 2334 v Radě bezpečnosti OSN mělo mnohem širší konotace než jen snahu namíchnout izraelského premiéra, ale praktický momentální efekt je přesně takový – rozčilený Netanjahu, spory na izraelské politické scéně a utvrzení všech, kdo si myslí, že se rezolucemi OSN dá docílit změny izraelské politiky. Vánoční dárek, který od Obamy dostali izraelský premiér, Organizace pro osvobození Palestiny a Hamás nedokážu hodnotit jinak než jako škodolibou mstivost člověka, jehož jste považovali za solidního partnera, když už ne za přítele. Asi aby bylo úplně jasno, rozhodl se ještě před odchodem z Bílého domu dát svobodu několika darebákům zadržovaným v Guantánamu. Přece dal slovo, ne?

Miláček davů, spravedlivý, oblíbený, sociálně cítící… a tak dále a tak podobně až do úplného zblbnutí nám byl prezentován prezident USA Barack Obama, jehož mandát za několik dnů skončí. Někdo bude litovat, někdo si oddechne, ale většině to asi bude jedno – taková zřejmě bude globální reakce na ukončení jeho prezidentského období. V samém závěru ukázal malost své osobnosti a místo tečky za svou zahraniční politikou nechal v pomuchlaném sešitě nehezkou skvrnu.

Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora