Spisovatel, publicista, kritik a překladatel Zdeněk K. Slabý (1930) vzpomíná nejen na významné postavy kulturní historie posledních desetiletí, ale také na snahu režimu umlčet nepohodlné. Hovoří také o tom, jak vidí literaturu pro děti dnes.

Na začátek připomínka pro ty, kdo by od vás v dětství nic nečetli, jste spolutvůrcem právě padesátiletého komiksového kocoura Vavřince a jeho přátel. Jak se to stalo, že se postavy z jeho komiksových příběhů jako přes kopírák objevily ve Čtyřlístku?

My jsme se spoluautorkou Dagmar Lhotovou a výtvarnicí Věrou Faltovou pečlivě promýšleli každou z našich postaviček – nejen její vizuální stránku, ale i charakter, jaké příležitosti poskytuje povaha bystrého kocoura, rozmazlené psí slečny, snílka prasátka či nerudného kozlíka, a to ne od stolu, ale v několika počátečních rozfázováních, přímo v pohybu, prozkušovali jsme si je, i když za pochodu. K meritu vaší otázky se nechci vyjadřovat, mohu říci pouze obecně, že někdo odhaluje a rozkrývá, někdo chce spíše přijít k hotovému. A nás vždycky bavilo objevovat, nikoli přejímat, proto jsme každou další publikaci s Vavřincem obohacovali o nečekané příběhy, pohádky, malované čtení, návody a podobně. Proto se k našim seriálům mohou obracet i dnešní děti, nejenom jako k zábavě, ale i jako k útočišti, proto je ty naše postavičky mohou i po tolika letech oslovovat.

Jak slavíte padesátileté narozeniny Vavřince a jeho kamarádů?

Oslovili jsme řadu výtečných hudebníků, zda by je Vavřincovy příběhy mohly inspirovat. A protože většinou v dětství jim byly naše kreslené seriály, publikované původně v Mateřídoušce a potom postupně vycházející i v knižní podobě, velice blízké, nejen že souhlasili, ale složili a nahráli různé hudební příspěvky, každý podle svého naturelu. Těch „songů“ vzniklo dokonce osmnáct a na připravovaném albu Jiná hudba pro kocoura Vavřince, které míní vydat Polí5, se na nich podílejí Květy, Zuby Nehty, BBP, Limbo, Jaroslav a Michal Kořánové, Miroslav Wanek z Už jsme doma se svým synem a řada dalších mnohdy zcela nevšedních uskupení, prostě bude to album, které si mohou s gustem poslechnout nejenom děti a nejenom „pamětníci“, ale všichni, kteří mají rádi neotřelou muziku.

V tom plánu se ovšem skrývá jeden problém: finance. Proto jsme vyhlásili na Hithitu pod názvem Jiná hudba pro kocoura Vavřince akci, ve které žádáme všechny fanoušky seriálu i jiné hudby o přispění, aby CD mohlo vůbec vyjít. Řada odměn, které nabízíme – od samotného kompaktu přes knížky obou autorů včetně nového vydání Velké knihy kocoura Vavřince, jež chystá BB/art, litografie a tak dále – peněžní příspěvek bohatě převýší, je ovšem nutné zareagovat včas, protože dny na Hithitu ubývají.

Proč jste se rozhodl věnovat se dětské literatuře? Bylo to i tím, že se tam dalo vyhnout ideologické nákaze tehdejším režimem?

Především jsem dětskou literaturou začínal – v dětských časopisech Junák, Vpřed nebo Radostné mládí. Souviselo s věkem a studiem na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, že jsem se zaměřil – vedle literární historie – především na tvorbu nezvalovské generace (především Konstantin Biebl a Karel Konrád) a na básnické sbírky svých generačních druhů (Milan Kundera, Karel Šiktanc, Jiří Ostaš a další). Padesátá léta byla dobou polemik, bohužel nikoli polemik oboustranných, ale řízených (třebas tehdejší redakcí Literárních novin) k proklamování jednoho, tedy stranického stanoviska. A mne začaly neustálé souboje se skálovskou generací (tedy generací mezi tou nezvalovskou a naší) už poněkud unavovat, a tak jsem uvítal nabídku přejít z asistentury na katedře české literatury do redakce kritické revue dětské literatury Zlatý máj, a tak jsem se vlastně vrátil ke svým východiskům.

Sám jste se i tak před koncem režimu ocitl na okraji „literárního provozu“; jak k tomu došlo?

Souviselo to s jarem 1968, které jsem považoval za velkou šanci pro nás všechny. I proto jsem se snažil v té oblasti, kde jsem pracoval, co nejvíce přispívat k dobrému jménu naší země, ať formou mezinárodní spolupráce (jak přímo ve Zlatém máji, kde jsem měl řadu spolupracovníků jak z východu, tak ze západu), tak v knihách, jako byly Tajemství oranžové kočky nebo Meluzínka Minka, kde jsem oslovil své kolegy z řady zemí, a tak ve sbornících, jako byly Děti světa, které jsem vyvolal v život a pomáhal realizovat), tak představováním českých autorů v cizině (například Der orangefarbene Mond) a inspirováním mezinárodního sympózia v Praze. Navázal jsem přitom kontakty jak s evropskými zeměmi, tak třeba s Japonskem. Pochopitelně jsem protestoval proti příchodu okupačních vojsk, a byl jsem záhy na to postupně umlčován, což nesouviselo pouze s husákovskou nenormalizací, ale také s přičiněním autorů, kteří se po odstavení „neposlušných“ dostali k veslu a učinili všechno možné, aby zamezili návrat k tvorbě těm, kteří na svá stanoviska doplatili.

Znal jste za ta dlouhá léta celou řadu spisovatelů, Nezvala, Biebla a další, třeba Foglara. Jací byli jako lidé? Pro nás jsou to postavy ze starších čítanek a historie literatury.

Původně to souviselo s nápadem rubriky zejména ve sloučeném časopise Junáci vpřed, kterou jsem pojmenoval Umělci o sobě. V té jsem čtenáře seznamoval na základě interviewů s význačnými osobnostmi naší kultury od Olbrachta přes Pujmanovou po Hostovského, od Trnky přes Lhotáka po Tichého, od Naskové přes Budíkovou po Masáka. Někdy nezůstalo při několika setkáních, ale naše kontakty se vyvinuly v celoživotní přátelství, jako tomu bylo například s Karlem Konrádem. Přes Konstantina Biebla, respektive přes jeho odkaz, jsem se seznámil třeba s Jarmilou Svatou nebo s Majkou Tomášovou. Pokouším se je postupně představit a charakterizovat v cyklu knih Listování v osudech. Zatím vyšel první díl Potkávání setkávání, ale druhý díl už chystá nakladatelství Volvox Globator s přehozeným pojmenováním Setkávání potkávání. Jsou to nejenom mé „paměti“, umělce, kteří mi byli blízcí, tu představuji i jejich osobními dopisy, dobovými recenzemi a podobnými „archiváliemi“. Tím vzrůstá autentičnost jednotlivých portrétů, ale zároveň i jejich jedinečnost, protože dopisové kontakty s takovou Jarmilou Svatou nebo s Jiřím Ostašem jsou naprosto unikátní a neopakovatelné. Ale osobitý je můj pohled (se zřetelnými plusy a minusy vzhledem k mé osobě, tedy k někdejšímu „dvojkaři“, tudíž členu foglarovského oddílu s přezdívkou Siki) i na zmíněného Jaroslava Foglara, kterého představuji ve druhé knize.

U nás byli populární autoři jako Kästner, Rodari, Nosov a další. Jak se jim žilo a psalo v jejich zemích?

Má listování se týkají i osudů zahraničních autorů, se kterými jsem se poznal a hovořil s nimi (reprodukuji rovněž ve druhém díle celý rozhovor s Erichem Kästnerem v Leopoldkafé v Mnichově), kteří měli se mnou něco společného (jako Gianni Rodari, který chtěl vydat mé Tři banány v italštině) nebo kteří byli mými dlouholetými přáteli. K těm patřili například ruský Sergej Baruzdin (který patřil k osvoboditelům Prahy v květnu 1945), francouzský Marc Soriano, dánský Jens Sigsgaard, holandská Miep Diekman, japonská Tomiko Inui, německý Otfried Preussler nebo bosenský Ahmet Hromadžić. Byli naprosto různí, ale jedno je spojovalo: vztah k dětským čtenářům a snaha napsat pro ně ty nejzajímavější knížky. Jejich osobitost se pokouším odhalovat v kapitolách, jim věnovaných. Zdá se, že to může být obohacením i pro zájemce z jejich rodných zemí, jak se to stalo hned po vydání prvního svazku, pokud jde o Čingize Ajtmatova, kdy mě oslovilo několik kyrgyzských novinářů a byl se mnou natočen rozhovor i pro tamní televizi.

Dočkal jste se i překladů; co mělo v cizině největší úspěch?

Jednoznačně Tři banány, nedávno reeditované v Rusku, kde podle nich vznikl i výtečný kreslený film, u nás zcela neznámý (vznikl v době začátku sedmdesátých let, kdy jsem byl persona non grata, a proto měl zůstat u nás utajený, což bohužel setrvává podnes). Ale patří k nim obě knihy – Tajemství oranžové kočky a Meluzínka Minka – které jsem inicioval a také autorsky dotvářel. Ty byly vydány v Německu, Dánsku, Španělsku, Japonsku, Jugoslávii a tak dále, posléze – po perestrojce – dokonce i v Rusku, kde je původně zabrzdila žádost vedení kolaborantského svazu českých spisovatelů za Husáka. A pak jsou tu ještě Pohádky, které přinesl vítr, kniha příběhů, kterou jsme napsali společně s Dagmar Lhotovou. Ta sice nesměla vyjít česky, zato je Artia vyvážela do Anglie, Ameriky, Německa, Francie, Španělska a podobně, valuty byly valuty, ať k nim režimu dopomohl kdokoli. České vydání vyšlo až po konci komunistické éry.

Píšete stále; liší se dnes psaní pro děti od takových 60. let?

Někteří nakladatelští redaktoři naléhají na kratší rozsah a větší sevřenost. Podle mne však zkracování textu nemusí znamenat větší dramatičnost, humornost a nepředvídanost. Snažím se psát tak, aby to vše, o čem se zmiňuji a co vytváří tkáň děje, bylo oděno do krásného jazyka, jakým čeština je – už proto, že dětská knížka souvisí s tím, jak se kdo bude v budoucnu vyjadřovat, zda kultivovaně nebo nemotorně se samým jako a vlastně nebo dokonce tyvole. Právě proto mě mrzí, že některé současné publikace se snaží dětem podbízet lascivností, přisprostlými výrazy a příliš ležérním jazykovým projevem, protože se jejich autoři (a zřejmě i vydavatelé) domnívají, že takto budou snáze prodejné. Jenomže výsledkem je jazykový marasmus, který bohužel pociťuji dnes i u mnohých dospělých. Že by v dětství nečetli dobré knížky?

Kdo byl váš oblíbený ilustrátor? Vaše Tři banány pro druhé vydání ilustroval nedlouho před smrtí Adolf Born. Asi je to radost, když z knížky vznikne takové dvojnásobné umělecké dílo…

Určitě. Vždycky, když mi to nakladatel dovolil, jsem chtěl aspoň trochu ovlivnit, kdo bude kterou knihu ilustrovat. Ostatně Věru Faltovou jsme pro Kocoura Vavřince vybrali právě proto, že ona se nám jevila jako ta pravá, která mohla navázat na linii českého seriálu, tedy na Ladu a Sekoru, bez manýrismu a přihrublosti. A byl jsem vždycky šťastný, když k takové symbióze, o které se zmiňujete, došlo – třeba s Radkem Pilařem (v případě nedávno Albatrosem znovu vydané Bukukururuny nebo v experimentálně obrazivém Zauberbuchu, který nikdy  česky nevyšel), s Milošem Nollem (Tajemství oranžové kočky), s Květou Pacovskou (sborník Bílé vrány), s Václavem Sivkem (Papírový drak, letošní Zlatá stuha pro nakladatelský počin), s Barbarou I Wagner (O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj; tady došlo k souznění ve ztvárnění lásky a obdivu k Praze), s Eugenem Ivanovem (Strašidelné pohádky) nebo s Bárou Buchalovou (nové vydání Dášenky a Pumprlíka) a také s Yasuo Segawou (japonské vydání Pana Sluníčka). Pokud jde o Borna, který mi už dříve ilustroval Nedokončené pohádky, tak ten Tři banány úplně rozsvítil.

Vyšly tedy zmíněné paměti; co byste rád z nich ocitoval jako ilustraci doby a vašeho života?

Těch citátů by mohlo být mnoho a domnívám se, že nejen ti starší, ale i mladší čtenáři si v knize své životní citáty najdou. Já jsem ty nejpodstatnější hned té první knize předsadil a mohu je citovat. Můj vzácný přítel, spisovatel Ota Šafránek, mi napsal: „Postupuj ve stínu, jak nejdéle můžeš. Dostaneš se dále než ti, kteří jdou stále na výsluní.“ Toho zastínování sice bylo v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let až přespříliš a nebylo zvoleno mnou a bylo nutno po sametové revoluci znovu začínat a dokázat, že existuji, i když mi mělo být vnuceno zapomenutí (například v Československém rozhlase bylo smazáno vše, co jsem natočil, včetně báječně herecky nahraného seriálu o Beatles), ale – jak napsal Konstantin Biebl, „Bože, co jeden lidský život dá za práci!“ A co připsal Edvard Valenta, jiný výtečný autor: „Přeji vám svobodný život mezi slušnými lidmi.“ To bylo ještě před „vítězným únorem“ a uskutečnit se mi to dost nedařilo a ani zřejmě dařit nemohlo. Ale stále věřím, že takové přání by mělo mít / nebo už má? svoji platnost.

Zdeněk K. Slabý na české Wikipedii.

Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora