O Andreji Babišovi se říká, že je oligarcha, a to je slovo, které není obyčejnému lidu známé, takže to nikoho moc nevyděsí. Kdyby se řeklo Vůdce nebo diktátor, bylo by to srozumitelnější, ale jak dojde na oligarchii, nikomu to nic moc neříká.
Pojem oligarchie můžeme najít už u filozofa Platóna, který se pesimisticky domníval, že bez božského zásahu se ideální stát nedá nikdy udržet. Proč? Protože dochází k úpadku a duševní degeneraci, a tak vznikají stále horší ústavy státu. Na božský zásah není radno příliš spoléhat, takže vyhlídky demokracie nejsou moc radostné.
Platón používá další pojmy, které by se daly s úspěchem použít i v naší době. Třeba timokracie je vláda ctižádostivců. Hned nás může napadnout třeba Klaus a Zeman a další.
Oligarchie je podle něj vláda bohatých. Jako by se tu potvrzovalo dávné tvrzení marxistů, že vlády v kapitalismu jsou jen takové výbory buržoazie. Režimům se sice říká demokratické, ale stejně vládnou ti, kdo mají v rukou výrobní prostředky a všechno ostatní je jen taková kulisa. Mnoho lidí má tuto představu i dnes. Za domnělou fasádou demokracie vidí tajemné síly v pozadí a pronášejí moudra, jako „kdyby mohly volby něco změnit, tak by je dávno zrušili“. Kdo? Záhadní oni, skuteční vládci světa. Co na tom, že si lidé mohou volit, koho chtějí, a to tajně. To se do konspiračních teorií nevejde.
Jenže je fakt, že peníze hrají v politice velkou roli, protože volební kampaně jsou náročné a někdo je platit musí. Proto je také kolem financování strana sponzorů vždycky takový rozruch. Sponzor má buď nějaký obecný záměr, třeba že sympatizuje s pravicí, protože mu dává větší prostor pro jeho podnikání, nebo konkrétní, když doufá, že jím podpoření politici budou prosazovat jeho zájmy, týkající se nějaké oblasti jeho podnikání. To je samo o sobě ještě legitimní, pokud je to podle zákona a průhledné.
Skutečná vláda bohatých ale nastává tehdy, když si boháč sám pořídí – nebo podřídí – stranu. Vznikne tak útvar, který ze své podstaty směřuje k degeneraci.
Sociologie zná pojem „železný zákon oligarchie“. Vymyslel ho italský sociolog Robert Michels (1876–1936) na počátku 20. století. Podle něj ve všech složitých organizacích, včetně politických stran a odborů, časem vznikne klika vůdců, které zajímá více organizace sama než její oficiální cíle. V takových organizacích má být sice členskou základnou prováděna kontrola prostřednictvím delegátů na sjezdech a volením členů vrcholných orgánů, ale v praxi jsou to vůdcové, kdo má dominantní pozici. Pro členy je dost obtížné profesionální vůdce kontrolovat, protože ti mají přístup k většímu množství informací a lépe ovládají politické dovednosti, kontrolují komunikační sítě a mají k dispozici další zdroje. Jestli vám to připomíná některé politické strany, jste blízko.
Podle Michelse mají lidé navíc psychologickou potřebu nechat se vést. To platí i pro demokracie, kde se oligarchové nechávají znovu zvolit, nebo si funkce mezi sebou navzájem vyměňují. V každém systému tak podle Michelse nakonec moc skončí v rukou několika málo lidí.
U nás jsme svědky dost zrychleného procesu oligarchizace politiky. Babiš si stranu rovnou založil a zaplatil si lidi a všudypřítomnou propagandu. Lidé, kteří žijí jen z bulvárních zpráv některých novin a televizních stanic, kde se všechno vejde do několik vteřin a pár řádků, se rozhodují na základě dost chudého přídělu informací. Někdo jim ho úmyslně dietních dávkách servíruje a oni ho konzumují, protože jinou duševní stravu nemají, nebo mít nechtějí a nejsou ani schopni ji strávit. Pak jsou schopni různých absurdních počinů, třeba si nechají v krajských volbách jako téma předložit problém poplatků u lékaře, ačkoliv to s krajskými volbami nijak nesouvisí. Další zase věří, že Miroslav Kalousek nakoupil pro armádu smrtící padáky, což je dávno vyvrácený nesmysl, ale ví to jen ten, kdo má dost inteligence a zájmu o tom něco vědět. Nebo se najdou takoví, co soudí, že Havel miloval bombardování a Čunek umí řešit romský problém a Gross je roztomilý a důvěryhodný chlapec a Vít Bárta spasitel. O Babišovi škoda mluvit, ten umí údajně vyřešit každý problém („prostě to zařídíme“) a vyřeší korupci, přestože byl od počátku součástí systému, kde podle něj všichni kradou a jsou zkorumpovaní, jen on se nějakým záhadným způsobem stal miliardářem jako jediný neposkvrněný svatý.
Oligarchizace politiky je cesta na Východ, tedy tendence podobat se zemím, kde boháči skutečně vládnou a vládci jsou bohatí.
Potíž českého bohatství a moci je v tom, že na velkém balíku peněz nesedí vždycky lidé, kteří se ho domohli inteligencí a prací. Mnozí z nich využili svého sociálního kapitálu (rozuměj: měli správné kamarády) a finančního kapitálu podezřelého původu. Babiš měl z dob komunistického režimu správné kamarády a kde vzal peníze na rozjezd svého podnikání, je záhada.
Hnutí ANO neprošlo procesem degenerace jen proto, že je zdegenerované od samého počátku. Tak jako Babiš urychlil oligarchizaci, měli by i občané urychlit své prohlédnutí.