Ferdinand Peroutka napsal v roce 1924 v Přítomnosti (17. 1.): „V některých kruzích oblíbená věta, že ‚v Rusku socialismus zklamal‘, je hloupost, která se nestane chytrostí, je-li často opakována. Stejně by se mohlo říkati, když první balon se zřítil v plamenech: ukázalo se, že ve vzduchu létati jest nemožno. V Rusku se zatím ukázalo jen tolik, že první nedočkavý rozmach překotného socialismu nutně musí zklamati a že z bláta nelze stavěti mosty. Zklame-li socialismus v Rusku, o tom nemůžeme zatím ničeho věděti, ale ze světového hlediska jest výhodou, že existuje dnes země, kde socialismus může dnes prodělati všechny zkušenosti, jež mu až do dneška úplně chyběly. O konečném výsledku můžeme se přesvědčiti jen volnou konkurencí starého a nového systému. Tolik je jisto, lidstvo dlouho nepovleče na zádech nějaké zřízení jen ze zvyku, nýbrž bude pečlivě zkoumati užitek.“
To srovnání s balonem není historicky přesné. První balon, o kterém víme, že letěl, byl stroj bratří Montgolfierů. Nejdřív se vyzkoušel se zvířecí posádkou, aby se vědělo, jak to dopadne. V podstatě stejně, jako se to dělalo na počátku kosmických letů. Dopadlo to dobře, tak se to až potom zkoušelo na lidech. V roce 1783 dva vzduchoplavci přežili první volný let balonem v délce 25 minut. Ta katastrofa přišla později, když jeden z těchto dvou mužů, Jean-François Pilâtre de Rozier, vymyslel vlastní systém. Takzvaná roziera byla vylepšena tím, že se u vodíkového balonu ještě navíc ohříval vzduch, pochopitelně ohněm. Došlo k požáru a dva muži zahynuli.
V tom je celkem shrnuto, jak to bylo s bolševickou revolucí v Rusku. Byl to experiment, který se hned provedl na lidech a to ve velkém měřítku celé jedné říše. Že to nedopadne dobře se dalo čekat, stejně jako se dalo předvídat, že mít oheň v balonu, kde je taky vodík, bude nejspíš znamenat záznam do historie, ale smutný. S revolucemi a taky s Ruskem už byly zkušenosti.
V jednom měl Peroutka pravdu. „O konečném výsledku můžeme se přesvědčiti jen volnou konkurencí starého a nového systému.“ To jsme se přesvědčili a nový systém to prohrál. Zádrhel byl jen v tom, že neplatí další Peroutkovo tvrzení: „Lidstvo dlouho nepovleče na zádech nějaké zřízení jen ze zvyku, nýbrž bude pečlivě zkoumati užitek.“ Lidé ve značné části světa, toto zřízení vlekli, respektive byli jím (někteří smrtelně) vláčeni sedmdesát let, u nás čtyřicet. Nebylo to ze zvyku, ale protože jak se komunisté jednou někde dostali k moci, už se jí nehodlali vzdát. Pečlivé zkoumání užitku se dělalo poměrně záhy, ale kdo sdělil výsledek svého bádání, tak ho popravili, zavřeli nebo musel utéct.
Toto číslo Přítomnosti je datováno čtyři dny před Leninovou smrtí. Režim v Rusku už měl za sebou šest let trvání a vědělo se toho o něm docela dost, protože vraždění a násilí bylo dost a nepřišlo to až za Stalina.
Kdyby nebyla historická paměť tak krátká, mohli bychom se z ní poučit. Demagogie Zemana, Babiše a Okamury není nic nového. Není to nějaký úžasný vynález „postfaktické“ doby. Ti lidé lžou a někdo jim to věří a někdo jim to z různých příčin a zájmů toleruje. Historie se nikdy neopakuje přesně, ale prvky fašismu, bolševismu a normalizace v české politice dnes bijí do očí. Stejně jako ochromenost demokratických sil. Nic nemusí dopadnout přesně stejně jako v minulosti. Ale může to dopadnout podobně. Podobně špatně.