Od listopadu by se v ruské metropoli mohly vystavovat umělecké předměty ze sbírek Pražského hradu. Přeje si to prezident Zeman, který by rád výstavu otevřel, až bude v Moskvě za svým přítelem, Vladimirem Putinem. Bylo by velmi milé, kdyby se hlava státu rozhodla největší klenot zanechat v Rusku ke stálé expozici a do země, kterou bezmezně obdivuje, se odstěhovat.

Že nás prezident žene do náruče Ruska a Číny už nemůže pochybovat vůbec nikdo. Vzhledem k tomu, že se poslední dobou Zeman rozhodl svou nenávist ke všemu, co není po jeho vůli, prezentovat neskrytě a stejně tak oslavovat své oblíbence, není o čem diskutovat.

Po návštěvách Číny, Vietnamu a Kazachstánu, kde si za státní peníze udělal výlet do zemí pod komunistickým diktátem, nebo se alespoň s diktátory a pohlaváry setkával, přichází zpráva o cestě českých pokladů do Moskvy.

Můžeme se nad tím pohoršovat, může nás to štvát. Většina rozhodla, že na Hradě bude sedět mstivý stařec s roztodivnými vrtochy a my ostatní se s tím musíme smířit. I to je demokracie. Je však překvapivé, že ani Zemanovým voličům nevadí, že se vracíme do dob, kterých jsme se v listopadu 1989 s takovým jásotem zbavili.

Zřejmě jsme už zapomněli, jaké to bylo, když přijely ruské tanky, jak se zavíralo za projevení vlastního názoru a hlavně, že jsme se neustále museli ohlížet, zda nás někdo nepozoruje. Vláda postupně zavádí tolik zákazů, že si pozvolna musíme zvykat na drsnější diktát, než jaký jsme kdy zažili.

Mluví se o tom, že prezident má jen reprezentativní funkci, ale ani to ten současný nesplňuje. Cítí moc a vláda nedělá dost pro to, aby mu dokázala, že ho kontroluje a vše mu neprojde. Není divu, když jeden z jeho největších spojenců ještě před pár týdny celý kabinet ovládal, aniž by seděl v premiérském křesle.

Není pravda, že je Zeman neřízená střela, která nejde zkrotit. Každou zahraniční cestu přece musí vláda odsouhlasit, a tím na ni poskytnout peníze. Jakýkoliv výrok mohou ministři odsoudit a dát tak najevo, že zahraniční politiku u nás neurčuje hlava státu, ale vláda.

Ta vůle a odhodlání tu ovšem není. Těžko říct, zda jde o strach, jak by se zachovali Zemanovi příznivci v parlamentích volbách, nebo přehnanou úctu k „majestátu“. Ten náš si ji ovšem nezaslouží, což potvrzuje každou cestou do Číny nebo každým půjčením uměleckých předmětů do Moskvy.