Prezident Zeman se jako poslední rozhoupal, řekli mu, že zemřel Miloš Formana, a dostalo se to přes práh jeho vnímavosti. Napsal tedy kondolenci. Doufejme, že si ji Forman na věčnosti přečetl a že se tam točí filmy – bude na čem zapracovat.
Zeman, nebo někdo z Hradu, napsal: „Pan Miloš Forman rozpornost a paradoxy nejnovější historie i soudobého světa ztělesňoval i svým vlastním životem. Ten je příběhem člověka, který neusíná na vavřínech, ale dává přednost výzvě, nevzdává se při neúspěchu, ale pracuje – často ve ztížených podmínkách emigrace – na budoucím úspěchu, a který přesto, že citlivě vnímá vnitřní a vnější komplikovanost dneška, si život dokáže vesele užívat.“
Co třeba zmínit, že v té emigraci byl Forman kvůli tomu, aby ho nedusil komunistický režim? Režim, který tu zavedli a za kolaborace s Kremlem udržovali komunisté, kteří ke Kremlu, nyní brutálně kapitalistickému a nadále tradičně imperialistickému, vzhlížejí skoro s pravoslavně stalinistickou úctou? Jsou to ti samí komunisté, které Zeman pojede poctít svou návštěvou na jejich sjezd a které by rád viděl jako oporu Babišovy vlády.
Když už jsme u těch režisérů, filmový režisér Jan Němec, který zemřel před dvěma lety, přinesl 29. října 2014 zpět na Hrad Medaili Za zásluhy II. stupně, kterou mu předal v roce 2002 Václav Havel. Protestoval tak proti některým oceněným, které vybral právě Zeman.
Jestli Forman „rozpornost a paradoxy nejnovější historie i soudobého světa ztělesňoval i svým vlastním životem“, je jistě otázka. Paradoxy zatím ztělesňuje hlavně Zeman. Hrané filmy o něm ale není třeba točit. Tam stačí sestříhat realistické dokumenty. Havel jako absurdní dramatik a Forman jako režisér by se nemuseli do práce ani pouštět.
Ale nemluvme za mrtvé, když za sebe dostatečně mluví živí.