Novináři Jakubu Železnému, který od roku 2002 působí v České televizi, bylo v době Palachova týdne šestnáct let. V období palachiády figuroval jako nejmladší trestně stíhaný aktivista. Redakce FORUM 24 se na něj obrátila, aby se s našimi čtenáři podělil o své vzpomínky a popsal nejsilnější zážitek z celého týdne, následné trestní stíhání a co pro něj znamená jméno Jan Palach a jeho čin. 

Už před 20. výročím heroické smrti Jana Palacha bylo zřejmé, že to tentokrát nebude obvyklé střetnutí s mocí. Střetnutí, kdy na jedné straně budeme stát my, kteří chceme jen a jen svobodu, a na druhé ti, kteří nám ji nechtějí dát, reprezentovaní komunistickými fízly, agresivními a brutálními (však se řada z nich dodnes veřejně uplatňuje…). Bylo to krátce po historické návštěvě Francoise Mitterranda, francouzského prezidenta, který si měsíc před tím vymínil, že se potká i s Václavem Havlem a dalšími disidenty (včetně jednoho udavače, bohužel). Bylo to krátce po jediné povolené demonstraci, která se konala na Škroupově náměstí na Žižkově. Takže očekávání bylo dost a byla dost silná. A hlavně – šlo o výročí události, která tak moc oslovovala i nás, tehdy nejmladší generaci. Už jen to magické jméno: Palach. Jméno, které jsme slýchali posvátně vyslovovat naše rodiče a často zmiňovat v zahraničních rádiích. Věděli jsme, jak neuvěřitelný čin Jan Palach vykonal, a i komunistická moc věděla, že tohle jméno a tenhle čin právě nás mladé osloví víc než výročí srpna 1968 nebo října 1918, kdy se také konaly nepovolené demonstrace. 

Na Palachově týdnu pak bylo nejfantastičtější to, že bez dnešních komunikačních prostředků, bez sítí a mobilů se demonstrace den co den opakovaly. Že si to lidé řekli. Že i přes to, že fízlové byli nebývale agresivní a brutální, se lidé přestávali bát. A co víc – ve středu nebyl žádný zásah proti demonstraci (ten den byl ve Vídni podepisován nějaký lidskoprávní dokument a i když to pro československé komunisty byl cár papíru, bylo jim žinantní ten den mlátit pokojné demonstranty, kteří chtějí jen to, co je v onom dokumentu). A právě proto byla demonstrace ve čtvrtek nejmasověji navštívená. Já měl tu smůlu, že jsem ve chvíli, kdy kordon bílých helem začal pochodovat směrem ke zbytkům demonstrantů v dolní části náměstí, začal tleskat. A lidé se přidávali. Vtom přiběhli mladí frackové (později jsem se dočetl, že to byli estébáci z protiteroristického komanda, které pak v červených baretech zasahovalo v Listopadu a kteří se v civilu a protiprávně cvičili na nějaký možný další střet…), povalili mě na zem, zkopali a věta toho jednoho mi zní v uších dodnes: „My jsme tě viděli, ty hajzle, ty jsi tleskal, půjdeš s náma.“ Možná proto jsem tak citlivý na korektnost zásahů policie při demonstracích v dnešní době. Nepřenositelná zkušenost. 

Poté jsem byl předán uniformovaným esenbákům, odvezen do Bartolomějské, tam držen spolu s dalšími lidmi mnoho hodin a pak převezen na prokuraturu (dnešní státní zastupitelství). A tam jsem potkal jedinou normální osobu toho dne, paní doktorku Mašínovou. Statečnou paní, která mi po letech vyprávěla, že byla jedinou vyšetřovatelkou, která nebyla v KSČ, a že to celé (což bylo záhy zjevné) vedla tak, aby to nakonec skončilo jen napomenutím. A také mě neposlala do vazby. Dnes ji potkávám ve foyer jedné pražské základky, je to babička synovy spolužačky, svět je malý… A nikdy jí nezapomenu poděkovat. Za to, jak slušně se chovala i v dalších měsících, kdy vedla mé trestní stíhání (manžel jedné mé kolegyně se vždy, když o tom někde mluvím, ozývá, že on byl také při Palachově týdnu zadržen, já mu ale na dálku odpovídám: ano, ale já byl pak několik měsíců trestně stíhán a takových nás bylo jen pár. Nevím, čím jsem si to zasloužil, žádný hero jsem nebyl, ale je to tak. Byla to opravdu výjimečná zkušenost, která v člověku zůstane navždy. Ale navždy bychom měli v souvislosti s počátkem roku 1989 pamatovat především na rok 1969. A na muže, vlastně kluka, který ukázal všem, že hranice toho, co považujeme za sílu a odvahu, je mnohem dál, než si myslíme. Díky němu jsme tam tehdy před 30 lety přišli, jen díky němu a pro něj. My, co jsme tam tehdy stáli, běhali, schovávali se, uhýbali ranám, víme, že to nebylo nic proti jeho rozhodnutí. A nezapomeneme nikdy.