Známý lékař Jan Hnízdil umístil na svůj blog na serveru Aktuálně rozhovor, který s ním připravil redaktor Parlamentních listů Jiří Hroník. Za normálních okolností bychom těžko šířili materiál z Parlamentních listů. Zde je však třeba učinit výjimku, protože sdělení Jana Hnízdila je skutečně zásadní. Vybíráme z rozhovoru část, která se týká hodnocení osobnostních rysů Miloše Zemana a Andreje Babiše. Celý rozhovor najdete na Hnízdilově stránce a jmenuje se Zlo přichází z Hradu.
Proti komu nebo proti čemu by se měli lidé ve stávající situaci, kdy se máme ekonomicky dobře, především bouřit? Vidíte jeden, nebo několik hlavních cílů, proti nimž by ta údajná nespokojenost měla směřovat?
[ctete postid=“232011″ title=“Novinka na e-shopu FORUM: Knihy Jaroslava Kmenty“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/05/FN0C4952-385×230.jpg“ excerpt=“Známý investigativní novinář Jaroslav Kmenta napsal několik velmi úspěšných knih. V “ permalink=“http://forum24.cz/novinka-na-e-shopu-forum-knihy-jaroslava-kmenty/“]232011[/ctete]
Problém je právě v tom, že se zatím máme ekonomicky dobře. Bouřit se proti psychopatům proto většina lidí považuje za zbytečné. Oni navíc z negace, zloby a odporu žijí. Jejich cílem je urážet, ponižovat, rozeštvávat. Bouři proti sobě dokážou mistrně zneužít. Nejsou nemocní, ale charakterově postižení. Chybí jim funkční mozková centra, která jsou zodpovědná za soucit, stud, svědomí a spolupráci. To jsou ale charakteristiky, které dělají člověka člověkem. Tvor, který je nemá, podle některých psychologů není lidskou bytostí. Je to ne-lida, ne-tvor. Renomovaný americký psycholog Robert Hare je označuje za „interdruhového predátora.“ Proti takovému monstru nemá běžný smrtelník šanci. Slušnost a svědomí mu nedovolí chovat se tak jako on. Místo bouření se proti predátorům je potřeba podporovat nezávislé a odvážné policisty, soudce, žurnalisty, politiky, právní stát. Psychopati se nejvíc bojí toho, že budou odhaleni a voláni k zodpovědnosti. Za arogancí, drzostí a hulvátstvím skrývají vnitřní slabost a nejistotu. Mají mentalitu vzpurného dítěte. „Jsou to výbuchy vzteku. Jako matka pěti dětí a babička devíti to poznám,“ řekla po schůzce s Donaldem Trumpem předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová. Hned to poznala. Je vzdělaná, zkušená, tvrdá a odvážná. Využívá zákonných pravomocí, aby vztekající se děcko ukáznila. Zatrhla mu přednést poselství o stavu unie, zarazila pískoviště – stavbu zdi mezi Mexikem a USA. Někoho takového bychom potřebovali v čele senátu nebo parlamentu. Hledejme Nancy Pelosiovou. Především v sobě.
Prý už zase žijeme ve strachu. Cítíte ho ve společnosti? V čem je jiný než před rokem 89? Lidé se prý dnes znovu bojí nahlas říkat své názory. Mají se čeho bát?
Strach je pracovním nástrojem psychopatů. Lidé, kteří se bojí, ztratí kontrolu sami nad sebou a dá se s nimi snadno manipulovat. Psychopati, aby odvedli pozornost od vlastních problémů, vyvolávají strach z vnějšího nepřítele: migrantů, Romů, pravdoláskařů, lepšolidí, z EU… nebo předestřou nějaký zástupný problém: článek Ferdinanda Peroutky, kanál Odra – Dunaj – Labe, Pussy Riot, stavbu zdi mezi USA a Mexikem… Kolem úplné pitomosti rozvíří mediální kampaň, lidé o tom začnou vážně přemýšlet a přestanou věnovat pozornost tomu, jak politik porušuje zákony, kam směřuje. Pan premiér je v tom premiant. Odvést pozornost od Čapího hnízda, od vlastní rodiny, zprávy Olafu, závěrů šetření obecního úřadu v Černošicích, korunových dluhopisů, působení v StB… to dá zabrat. Kdysi se chlubil, že pracuje až osmnáct hodin denně, o víkendu osm, vypije až deset kafí. Vsadil bych se, že většinu času mu zabere maskování vlastních problémů. Pracovat osmnáct hodin denně (pokud nelže) není z lékařského hlediska nic obdivuhodného. Je to informace o tom, že si neumí zorganizovat čas. Manažersky selhává. Je to součást diagnózy. Není divu, že má vysoký krevní tlak, trpí migrénami a praskla mu žilka v oku. Jestliže premiér zveřejní psychiatrické diagnózy svých dětí a současně hovoří o bezohlednosti a bezcitnosti žurnalistů, sám jedná bezohledně a bezcitně. Duševní nemoci dětí jsou navíc v drtivé většině případů důsledkem dědičnosti, povahových vlastností rodičů a vztahů původní rodiny. Její výkladní skříní. Tady deportace na Krym nepomůže. Jediná obrana proti psychopatům je nenechat se jimi zaměstnávat, nenechat se zastrašit. Zachovat chladnou hlavu a kritické uvažování. Jakmile se člověk začne bát, mají ho v hrsti.
Máme mít obavy z toho, že nás ohrožují Rusové a Číňané a přes Českou republiku si chtějí udělat nástupní můstek do Evropské unie, jak někteří politici neustále burcují? Nepřeceňují náš význam? Nebo je potřeba se bránit, a pokud ano, tak jak?
Jestliže BIS a Úřad pro kybernetickou bezpečnost opakovaně varují před aktivitami ruských a čínských tajných služeb, tak k tomu zřejmě mají důvod. Jestliže se prezident republiky, známý svojí přítulností k Číně a Rusku, o tajných službách vlastního státu vyjádří jako o čučkařích, je třeba brát varování BIS a Úřadu pro kybernetickou bezpečnost o to vážněji. O jejich zprávách by měly diskutovat instituce k tomu určené: vláda, senát, parlament. Běžný občan nemá možnost si informace ověřit. Musí věřit institucím státu. Současně by ale neměl naslouchat urážkám a zlehčování pana prezidenta. Zlo přichází z Hradu. O jeho povaze, přizpůsobené politickým potřebám, ostatně pojednává samostatný vědecký obor. Založil ho polský psycholog Andrej Lobaczewský a jmenuje se ponerologie. Lobaczewský v knize Political Ponerology, A Science of Evil Adjusted for Political Purposes uvádí, že se v populaci vyskytuje asi 6 % genetických psychopatů, lidí bez svědomí. Přestože jich není mnoho, jejich role v šíření zla je mimořádná. Pokud se jim podaří proniknou do politiky, mají zničující vliv na celou společnost. Lež je pro ně stejně přirozená jako dýchání. Jsou charizmatičtí, vzdělaní, jazykově vybavení. Současně ale draví, arogantní, bezohlední, bezcitní. Na svoji stranu dokáží strhnout masu lidí slušných a důvěřivých. Skvěle o tom pojednává film Ryba smrdí od hlavy (I am fishead), který v roce 2011 natočili čeští autoři: Misha Votruba a Václav Dejčmar.