Česko se ve druhé polovině května stalo cílem koncertní šňůry ruského armádního sboru Alexandrovci, což opět rozvířilo diskuzi o metodách ruské propagandy. Jako předvoj této debaty přijel na začátku května ruský motorkářský klub Noční vlci. Psala jsem zde, že se jedná o sport s nánosem lepkavé polevy ruské propagandy. Pojďme si tentokrát trochu přiblížit, jak se to má s ruskou hudbou.

Teoretický exkurz na úvod

Mezi tím, co je politika a co není, nelze udělat tlustou dělicí čáru. Stále častěji pozorujeme, jak se tyto dva póly prolínají. Pokud má ministr, poslanec nebo senátor doktorát z dějin umění a přijde na uměleckou školu přednášet o Leonardu da Vincim, je to politická akce? A pokud je těsně před volbami? A co jestli na té škole vede pravidelné kurzy? Pohybujeme se v šedé zóně, kdy politika za určitých podmínek prosakuje i do oblastí, které primárně chápeme jako nepolitické.

Stejně problematické je definovat, co je propaganda a co není. Co je přesvědčení člověka, co nezastírané sympatie či umělecká svoboda nebo svoboda vyjádření. Hranice mezi propagací a propagandou je velmi tenká a křivolaká. V Akademickém slovníku cizích slov (vyd. Academia, 2006) je u obou hesel jinými slovy uvedena v podstatě tatáž definice. Jediný rozdíl spočívá v tom, že u propagandy se jedná o často demagogicky veřejné šíření informace.

Zákon a demagogie

Právě to slůvko demagogicky je zde velmi důležité. Zalistujeme-li stejným slovníkem trochu dopředu, tak se u oddílu D můžeme dočíst, že demagogie je „frázovité a lživé působení na lidi a jejich city a pudy zneužitím lichých slibů, pocitů, předsudků nebo neznalosti.“ Avšak převratné odhalení, které jsme právě učinili, nenachází vyjádření v našem trestním řádu. Tvorbu a šíření propagandy jako takové nelze trestně stíhat (pokud není v souvislosti s jinou činností, která sankcionalizaci podléhá – jako popírání nacistických zvěrstev apod.).

A je to tak správně, protože vzhledem k tomu, co bylo řečeno v druhém a třetím odstavci tohoto článku, by takový zákon šlo hravě zneužít. Odsuzování opozice na základě paragrafů o šíření propagandy můžeme vidět třeba zrovna v Rusku. A co se týká naší země – přiznejme si to otevřeně – v našem současném mediálně-magnátském ovzduší by k tomu lecjaký politik jistě také brzy sáhl.

Propaganda je totiž víc než co jiného dvousečná zbraň: nepostavíš ji mimo zákon, protože to není demokratické, ale zároveň víš, že demokracii škodí. Koncertní šňůra Alexandrovců na našem území se nemohla zakázat. Máme tu přece jen pořád ještě jakousi demokracii – i když je to s ní poslední dobou trochu nahnuté. Zákon je zákon a z tohoto hlediska nebyl právní podklad neudělit či odebrat členům sboru víza.

O služebnosti umění

O tom, jak umění sloužilo v různých dobách různým režimům, bylo napsáno již spousty slov. Filmy, písně, knihy, obrazy oslavující vůdce nebo hanící nepřítele, jsou věcí natolik jasnou, že není třeba o tom psát teoretický exkurz číslo dvě. Podívejme se spíš konkrétně na Alexandrovův ansámbl zpěvu a tance Ruské armády, jak by zněl doslovný překlad názvu.

Dnešní hudební těleso původně vzniklo jako armádní kapela v roce 1928. Jejím účelem bylo poskytovat rozptýlení vojákům na frontě. Po válce se postupně přetransformovali v těleso na vysoké umělecké úrovni, za niž obdrželi i mnoho mezinárodních cen. Stát se dnes členem tohoto souboru je v hudební branži velmi prestižní záležitost. Koncerty Alexandrovců se konaly v kasárnách či polních táborech po celém SSSR a oblastech, kde sovětská armáda válčila. Ale jezdili i do zemí východního bloku v rámci družby národů přispívat svojí troškou k budování socialistické kultury ve „spřátelených“ státech.

Hudba v politice a politika v hudbě

Přes všechny vágně vymezené slovníkové definice Alexandrovci mají kromě perfektních hlasů i bohatou zkušenost s propagandou. Vždyť jsou symbolem ruské armády už jen tím, že vystupují ve vojenských uniformách. Mimo názvu se od sovětských dob nic nezměnilo.

Pokud by se ovšem vyhnuli veškeré politické aktivitě, tj. jejich písně by byly apolitické, nereagovali by na současnou politickou situaci, neměly by podtón ospravedlňující činy, které jsou v rozporu s mezinárodním právem (oslavování anexe Krymu), neobsahovaly by umělecké zpracování výhrůžek svého státu jako třeba píseň z r. 2008 s textem „jestli Ukrajina brzy vstoupí do NATO,… jednoduše Ukrajině zastavíme přívod plynu“) či by nelétali do válečných zón podporovat účastníky vojenských operací, jejichž rukama umírají civilisté (Sýrie), pak bychom mohli hovořit o pouhé kulturní roli hudebního tělesa vystupujícího v kostýmech svázaných s historií svého vzniku. Jenže tomu tak není. Je to totiž hudba zalitá lepkavou polevou ruské propagandy, kterou můžeme rozředit pouze informacemi a použitím rozumu.

Neměli bychom zakazovat Alexandrovcům vstup na naše území, ale naučit obyvatele naší kotliny vyhledávat informace a kriticky myslet. Pak by nebylo zákazů třeba, protože by sbor sám musel koncerty zrušit pro nezájem publika. To je demokratická cesta boje proti propagandě tohoto typu.