Mluví se o nich intenzivně už několik měsíců. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Za dva týdny už budeme znát výsledky a horlivé předvolební konfrontace vystřídají snad ještě horlivější diskuse o povolebním uspořádání a o tom, jak to bude dál, co nás bude v příštích letech čekat a jak se změní diskurz české politiky nejen uvnitř republiky, ale i směrem ven. Teď, v době, kdy občanům přistávají do schránek volební lístky, se hodí připomenout důvody, proč lístky nevyhodit, ale použít.

Rekordní počet subjektů

V letošních volbách bude do sněmovny kandidovat rekordní počet subjektů, celkem 31. Rozhodně se tedy nedá říct, že by nebylo na výběr. Kromě tradičních stran jsou tu samozřejmě i takové, které by měly být pro každého sečtělého občana nevolitelné, třebaže právo je volit máme; řeč je o radikálních stranách profilujících se xenofobně či rasisticky, kterým chybí jakákoliv komplexní vize a cílí pouze na jednu úzkou sociální skupinu. I tak by ale rekordní účast měla lákat i tradičně bojkotující občany k tomu tentokrát si tu „svou“ stranu vybrat a zvolit.

Volitelné subjekty

Na rekordní počet subjektů navazuje i fakt, že opravdu je koho volit, ač se to nemusí na první pohled zdát. Častým argumentem těch, kteří k volbám nechodí, je ten, že zkrátka nemají koho volit, že nikomu nedůvěřují. To je letos argument děravý ještě mnohem více než kdy dřív; subjektů je takové množství, že z nich skutečně vybírat lze, a to i s celkem klidným svědomím. Jen je třeba se o jednotlivé strany zajímat, pročíst si jejich programy, zjistit něco o jejich lídrech a kandidátech, a pokud občan na právu nevolit principiálně nelpí, vybrat by si měl být schopen každý.

Menší zlo

Tradiční a stále stejně platný argument, proč by se měli všichni dostavit k volbám, je princip menšího zla, který asi není třeba zdlouhavě vysvětlovat. Fakt, že tradiční strany s relativně ukotvenou základnou tvrdého jádra voličů získají určité procento hlasů děj se co děj, může být vyvážen tím, že k volbám přijdou volit i lidé, kteří k žádnému tvrdému jádru nepatří, ale budou mít zájem na tom kupříkladu komunistům nebo jiným nebezpečným stranám „sebrat“ hlasy tím, že zvolí menší zlo, ideálně samozřejmě takové, které má šanci dostat se do sněmovny, aby jeho hlas nepropadl.

Iluze jednoho hlasu

Stále ještě řada lidí, především mezi mladými, bojuje s mylným domněním, že jejich hlas nic neovlivní, protože jeden hlas v kontextu milionů nic neznamená. Jedná se o klasický statistický klam, který se netýká zdaleka jen voleb, ale může platit kdekoliv a kdykoliv; jestliže statistika říká, že určité procento lidí ‒ řekněme laickým odhadem kolem 15 % ‒ nechce jít volit pod tíhou tohoto argumentu, pak to znamená, že když toto procento potenciálních voličů volit nakonec půjde, volební výsledky se mohou klidně i úplně obrátit, a tak i ten „jeden“ hlas nakonec změní všechno. Přece jenom volby nejsou v zásadě nic jiného než statistika, která počítá každý hlas. I ten váš.

Poměrný systém

Problém poměrného systému je, že v něm nevítězí ten kandidát, kterého chce nejvíce lidí, ale ten, který získal relativní většinu. Znamená to, že pokud jedna strana dostane 30 %, což je velmi hezký výsledek, volby vyhraje, přestože jí chtěla jen necelá třetina občanů. Ke složení koalice je samozřejmě třeba 101 křesel, tedy absolutní většiny, i tak ale kvůli systému voleb, který umožňuje nechat propadnout všechny hlasy pro strany pod vstupní klauzuli 5 %, může nakonec vzniknout koalice, kterou většina lidí v republice nechce.

Demokracie

Letošní volby budou oproti všem předchozím porevolučním volbám specifické v tom, že v nich půjde o budoucnost naší demokracie. Samozřejmě, i v minulosti tady byli autokratičtí politici, i v minulosti tady byla třeba KSČM, kterou je třeba za ohrožení demokracie považovat vždy a za každých okolností. Nikdy předtím tu ale nebyla tak silná autokratická osoba, která nejenže měla stěžejní politickou, ekonomickou i mediální moc v zemi, ale ještě k tomu ji za premiéra chtěla celá třetina republiky a v rámci volebního potenciálu možná ještě mnohem víc.

Právo a morální povinnost

Volit je právo nás všech, stejně jako nevolit. Mohlo by se tedy zdát, že právo nevolit nám přísluší, stejně jako možnost k volbám jít. Jenže pravda je trochu jinde; můžeme hovořit o dvojím právu ‒ o legislativě jako takové, která nám něco umožňuje, ale i o morálce, která nás staví před určité hodnotové principy, jimiž se nemusíme, ale někdy bychom se jimi rozhodně měli řídit. Jedním z takových principů je volební povinnost, nikoli ta právní, ale morální; i kdybychom nechtěli volit kvůli nám samým, měli bychom jít volit z nesobeckých důvodů, kvůli ostatním občanům, a i když to může znít trochu jako ohrané klišé, tak opravdu především kvůli našim potomkům a budoucnosti.

Politika nás ovlivňuje, ať chceme, nebo ne

Řada občanů, a znovu především mezi mladšími generacemi, má dojem, že politika se jich netýká, že je vlastně nijak neovlivňuje. Je to způsobeno podle všeho tím, že se mladí o politiku nezajímají, nerozumí jí, a tím pádem mají pocit, že na ně nemá vliv. Vždyť co pro mladé znamená nějaká interpelace, když ani nevědí, co to znamená? Politika ale přímo a celkem značně ovlivňuje naprosto každého, ať chceme, nebo ne. Na jednu stranu samozřejmě platí, že sliby stran se nerovnají jejich reálnému prosazení, budou-li tyto strany zvoleny. Na druhé straně ale volbou strany, která je nám svým programem sympatická, můžeme přímo ovlivnit i ten náš život. Stačí se podívat na zákony, které schválilo současné rozložení sněmovny v posledních čtyřech letech, kupříkladu EET či zákaz kouření v restauracích; nic z toho by nemuselo být, kdyby šli k volbám i ti, kteří mají tisíc alibistických argumentů, proč nejít.

2027

Číslo, které vám na první pohled nemusí nic říct. Možná ani v případě, když zjistíte, že jde o letopočet. Ale je to číslo významné, protože až v tomto roce ‒ za deset let ‒ se nebudou konat žádné volby, a to ještě pouze v případě, že nás ten rok nebudou čekat volby předčasné, což se s naší historií klidně může stát. Každý rok až do tohoto roku máme na programu nějaké volby, ať už sněmovní, senátní, krajské, nebo jiné. Proč je to argument pro to jít volit? Ukazuje to, že politika a volby prostě patří k našemu životu, jsou součástí nás samých, konají se prakticky každý rok a každé volby jsou do jisté míry důležité. Nejít k těmto volbám ‒ těm nejdůležitějším ‒ by znamenalo zcela ignorovat fakt, že mají pro spokojenost a budoucnost všech občanů tohoto národa klíčový význam.

Proč ne?

Nejjednodušší argument, proč jít volit, je hledání racionálního a skutečně doložitelně obhajitelného argumentu, proč volit nejít. Těch neobhajitelných, alibistických nebo falešných existuje celá řada, stal se z nich trend a jedná se o klasická klišé, která lidé rádi používají a o kterých už jsme se zmiňovali. Najít však neprůstřelný argument, proč je rozumné nejít volit, je velmi složité. Neplatí ani to, že není koho, ani to, že volit menší zlo nemá smysl, ani to, že se občanů politika netýká, a rozhodně nelze říct, že by cesta k volební místnosti a absolvování volebních formalit představovaly pro kohokoliv, vyjma opravdu nemohoucích lidí, sebemenší problém. Ptát se tak nakonec, i bez všech předchozích argumentů, můžete sami sebe ‒ proč ne?