Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Konzervativnější strany se rády honosí svojí rodinnou politikou, která má vést k tomu, aby se lidé nebáli mít děti. Kupříkladu je to klasické téma KDU-ČSL. Jde jistě o pochopitelný bod volebního programu, ale neškodí si také říci, jaká je nahá pravda.
Když se současné trendy nezmění, tak za 200 let bude počet Čechů jen poloviční a za 400 let Češi vymřou. Čerstvé statistiky ukazují, že propad v počtu narozených dětí je skutečně alarmující. Od ledna do září letošního roku se narodilo 69,2 tisíce dětí, což je o 11 procent méně než za stejné období před rokem. Jenže propad porodnosti byl zřetelný i loni a předloni. V roce 2023 se narodilo 91,1 tisíce dětí, což bylo o 10 tisíc méně než v předchozím roce 2022, kdy bylo evidováno 101,3 tisíce narozených dětí. A to bylo opět o více než 10 tisíc dětí méně než v roce 2021.
A teď se podívejme, kolik Čechů ročně umírá. V roce 2023 zemřelo 112 795 Čechů, v roce 2022 zemřelo 120 100 a v roce 2021 odešlo na věčnost rekordních 139 891 Čechů. Toto číslo je dokladem tragédie, o níž se skoro nemluví – šlo o děsivý průběh covidové epidemie, která měla v České republice otřesně nadprůměrný počet obětí oproti jiným evropským zemím, a to kvůli zjevným chybám Babišovy vlády i kvůli nižší proočkovanosti populace. Za naše strašné oběti na životech mohl bez nadsázky premiér Babiš a zaostalost části obyvatelstva. A za toho premiéra mohla rovněž zaostalost části obyvatelstva.
Celková bilance je pro budoucnost českého etnika velmi chmurná. Každý rok se zmenší počet příslušníků národa zhruba o 20 až 30 tisíc. To by činilo za 20 let úbytek kolem půl milionu lidí. Za 200 let o pět milionů.
Skoro by stálo za to si položit otázku, zda by to pro svět byla velká ztráta, když takový národ ze svého vlastního rozhodnutí vymírá.
Pojďme se podívat ještě na jednu statistiku. V Česku bylo v roce 2022 provedeno 16 500 interrupcí. Dodejme, že toto číslo se stále snižuje, ale ve skutečnosti tím přicházíme každý rok o více lidí, než kolik pojme velký fotbalový stadion. V roce 2021 to totiž bylo 27 959 záměrných potratů. To by už by byly dva fotbalové stadiony plné lidí.
Historie interrupcí se u nás moc nepřipomíná, protože má jít o svaté právo žen a levice se honosí takzvanou reprodukční svobodou. V roce 1993 bylo v Česku provedeno 80 tisíc interrupcí a v roce 2000 jich bylo stále ještě neuvěřitelných 44 tisíc. Každý další rok pak Češi znemožnili život průměrně kolem třiceti tisícům dětí. Tím není řečeno, že by měly být interrupce kriminalizovány. Tam, kde chybí morálka, kultura a jistá citlivost, tam donucování a kriminalizace mohou vést k ještě větším tragédiím. Pomohlo by povědomí, že se to za normálních okolností prostě dělat nemá.
Je samozřejmě dobře, že toto číslo v posledních letech významně kleslo. Přesto ale interrupce zásadně a negativně ovlivňují celkovou bilanci narozených a zesnulých Čechů. Kromě toho jde o naprosto neuvěřitelnou ztrátu genofondu, talentů a lidí, kteří by svojí prací přispívali ekonomice společnosti. A to mluvíme jen úzce technicky. Existují i jiné dimenze života společnosti, než je ekonomika.
Tak tedy hovoří čísla statistik. Teď si promluvme o navrhovaných řešeních. Odborník na demografii z VŠE Tomáš Fiala si myslí, že za nízkou popularitou plození dětí jsou špatné ekonomické perspektivy.
„Za hlavní překážku založení rodiny považují lidé problém získat samostatné bydlení a nedostatek finančních prostředků. Zde by stát mohl pomoci vhodnou prorodinnou bytovou politikou i nepřímou finanční podporou formou snížení daňové zátěže rodičů vychovávajících malé děti (například i formou snížení plateb zdravotního a sociálního pojištění),“ míní Fiala.
I jiní experti radí, aby ženy k plození dětí přiměly vyšší sociální dávky. Je to naprosto absurdní recept. Před sto lety a ještě více před sto padesáti lety se rodilo v rodinách mnohem více dětí a přitom tu nebyly žádné dávky. Mnoho dětí také brzy umíralo, protože byl život nepředstavitelně těžší a nebylo zde žádné očkování, na které méně informovaná část společnosti tolik nadává.
Dalším nesmyslem je nucení žen, aby daly přednost plození a výchově dětí před prací a úspěšnou kariérou. Obstarožní představa ženy, která je doma, plodí děti a vaří, je urážlivá a trapná. Navíc to žádné spolehlivé řešení populačního problému není. Mnohem perspektivnější jsou úvahy o tom, jak naopak výchovu dětí skloubit s pracovním uplatněním. Zde mají politici prostor pro kreativitu.
Celý populační problém má ale své příčiny zjevně v pudovém chování a zároveň v kultuře a hodnotách společnosti. Když se mají lidé lépe, tak se snižuje pudová potřeba zachování rodu. A nikdo nechce naplánovat cílené zhoršení poměrů. To přenechme Putinovu Rusku.
Ovlivnit ale můžeme kulturní vzorce. Dnešní lidé rádi žijí v co nejlepší individuální přítomnosti a netrápí je tolik budoucnost společenského celku, tedy osud rodiny, a natož národa. Svým způsobem jde o posun od živočišné tlupy k individualitě, což není hodno zatracení. Je to pokrok, za nějž ale dostává společnost svůj účet. Pěstování občanského přístupu individuální zodpovědnosti se může projevit i tím, že lidé žijí rodinným způsobem života. Jde o to, aby rodinný život měl opět svoji prestiž. Je přitom jisté, že mnozí z nás tento rozměr života zanedbávají.
A pak tu nepochybně hraje roli i destrukce náboženské víry spojená s rozpadem společenských vazeb. Náboženskost, celková religiozita společnosti, kdysi tak velmi důkladně organizovaná a vedená duchovními autoritami, se v modernizačním vývoji v posledních desetiletích výrazně rozplynula. U nás k tomu přispěl jak komunistický režim, tak později i úpadek dotyčných duchovních autorit. Tím ale nezmizela potřeba víry a pozitivní přínos religiozity pro společnost. Je to uprázdněné místo v duši člověka i v životě národa.
Religiozita se přitom nerozplynula tolik v ateismu, jak se na to těšili komunisté, nýbrž prostě v tom, že v našich přeplněných městech už ani Bůh nemá kde zaparkovat. Religiozita mizí v kombinaci pokleslé pověrčivosti s totální lhostejností vůči vyššímu kontextu lidského života.
A zejména proto my Češi vymíráme. Žádný triviální recept na základě těchto zjištění ale nenabízím. Bylo by to směšné. Jde nanejvýše jen o příspěvek k debatě a podnět k přemýšlení.
Je přitom třeba dodat, že statisticky nevymírá počet obyvatel státu, protože úbytky v původním domorodém obyvatelstvu nahrazují lidé přibyvší zvenčí. Když slyšíme hysterické útoky na přistěhovalce, tak je v tom hodně krátkozraké zabedněnosti.
Jistě, že část imigrantů plodí potíže. To nelze zakrývat. Pak je tu ale ohromné množství nových lidí, třeba z Ukrajiny nebo z Asie, kteří jsou pro Česko velkým přínosem.
Za 100 a za 200 let bude tato země a tato společnost vypadat zcela jinak. Nás domorodců tu už může být skoro menšina a je velkou otázkou, zda je to tak velká škoda. Jestli je to ale někomu hodně líto, tak má prostor proti tomu něco dělat.
Ale hlavně: dnešní česká společnost je jen zbytkem původního obyvatelstva, které mělo zcela odlišné etnické složení. Byla to společnost bohatší a kulturně významnější. Dříve jsme dávali světu více geniálních osobností, protože naše společnost byla rozmanitější. Dnešní etapě blahobytné lhostejnosti a sobectví předcházely ve 20. století děsivé doby masového vyhánění a vyvražďování, tedy důkladného etnického čištění. Čili naše zdánlivá etnická homogennost je stejně jenom dočasnou výchylkou z normálu. A už právě končí.
Takže vítejte v budoucnosti.
