Je to trochu paradoxní. Rozhodnete se kandidovat na prezidenta a potřebujete nasbírat zákonem daný počet podpisů. Máte dvě možnosti. Tou první je, že si vyčleníte pár minut, obvoláte známé v senátu a stavíte se na otočku v horní komoře parlamentu pro deset podpisů. Druhou, že budete ve  volných chvílích jezdit po republice a přesvědčovat každého, koho potkáte, aby se vám podepsal na arch. Pak budete doufat, že oněch 50 000 lidí vám dalo pravdivé údaje.

Současný systém zvýhodňuje uchazeče, kteří mají politické konexe. Kandidát, který získá podpisy od zákonodárců, ušetří čas a finanční prostředky. Ty pak může věnovat přímo na prezidentskou kampaň.

Sběr podpisů je pochopitelně formou kampaně také. Objíždět republiku jako kandidát na prezidenta s jistotou účasti nebo potenciální kandidát je ale velký psychologický rozdíl. Na druhou stranu, uchazeč s podpisy občanů pak může vystupovat jako politicky neutrální.

Argument, že 50 000 podpisů zajistí povědomí veřejnosti o daném kandidátovi, je rázem také lichý. Teoreticky stačí naprosto neznámému člověku přesvědčit deset senátorů nebo dvacet poslanců a v příštím roce bude mezi kandidáty na hlavu státu.

Zatímco například Pavel Fischer a Jiří Hynek před několika dny oznámili kandidaturu a vzápětí předložili podpisy zákonodárců, kupříkladu Marek Hilšer s minimálními finančními prostředky sbírá podpisy od občanů už několik měsíců a stále není jisté, zda se mu jich podaří získat dostatečný počet. Čas má do 7. listopadu. Nebo také může místo veškerého úsilí změnit strategii a získat podpis deseti senátorů.