Zralé a sebevědomé společenství se pozná podle toho, že výročí nechápe jen jako důvod k oslavám, ale i k hlubší sebereflexi, protože v průběhu času se mění pohled na vztah sociální struktury, v níž se událost stala, a sémantiky: tedy výklad původní události. 

A protože moderní dějiny našeho státu jsou krátké: Československo jako samostatný stát bylo založeno 28. října 1918, ale za celou tu dobu bylo skutečně samostatné jen dvě období: od založení do roku 1938 a po roce 1989, slavit se dá hlavně přežití. Nehledě na to, že koncem roku 1992 se Československo rozpadlo na dva samostatné státy.

Bohužel náš sklon k lyrismu převypráví každou prohru v morální vítězství, což znemožňuje kritickou sebereflexi. I když z toho lze usuzovat, že dvakrát byla zpochybněna jak legalita, tak legitimita  naší republiky. V prvním období legalitu narušila neexistence československého národa: Slováci Československo od samého začátku vnímali jako dočasný útvar a legitimitu, tedy oprávnění, zase narušovaly instituce a úředníci, které jsme převzali z Rakouska-Uherska. Narušovala ji ale i nedůvěra prezidenta vůči parlamentnímu systému kvůli nezkušenosti politiků. Proto prezident Masaryk obcházel parlament za pomoci tzv. pětky, tedy přímým jednáním s představiteli pěti politických stran. Nejspíš právě tehdy se zrodil náš velký handicap: institucionální nihilismus, kterého se jen pomalu zbavujeme.

A situace se jen v jiných intencích opakovala po roce 1992. Česká republika měla a má slabou legalitu díky tomu, že neproběhlo rozdělení republiku po referendu a legitimitu jsme začali ztrácet po opoziční smlouvě v roce 1998, kdy přestala v parlamentu fungovat opozice a později i po vstupu do Evropské unie po 1. květnu 2004. Tehdy někteří politici začali hovořit o tom, že jsme jen Rakousko-Uhersko a satelitní území Sovětského svazu zaměnili za Brusel, aniž si všimli, že na rozdíl od obou předešlých mocenských uspořádání jsme tentokrát o členství EU se sami hlásili a zcela demokraticky si přijetí odhlasovali v referendu.

Rozsah tohoto textu mi nedovoluje hlubší sebereflexi, ale pokusím se upozornit alespoň na naše první selhání z roku 1938, kdy jsme se na krátkou dobu stali enklávou demokracie ve střední Evropě. Proto se v Praze v červnu 1938 konal světový kongres PEN klubů. Prioritou tehdejšího pořadatele bylo představit republiku jako demokratický stát ukotvený na principech tehdejšího evropského humanismu v období, kdy demokracie začala být silně ohrožována nacistickým Německem a po té, co Rakousko bylo 12. března připojeno k Třetí říši.

Tak to chápali měsíc po částečné mobilizaci československé armády i účastníci kongresu, kterých se tu sešlo 200 z 21 zemí. Byl to jeden z posledních symbolických protestů proti rozpínavosti sousedního Německa, které nás ohrožovalo kvůli 3,5 milionům Němců, kteří žili v Sudetech. Brzy po té vzaly události bez velkého odporu obyvatelstva rychlý spád: 30. září byla podepsána tzv. Mnichovská dohoda a pohraniční oblasti osídlené Němci byly připojeny k Říši bez našeho vojenského i diplomatického odporu. Období od 1. října 1938 až do 14. března 1939, kdy došlo k okupaci a později i odtržení Slovenska, nese označení Druhá republika: Trvala pouhých 167 dní a v mnoha ohledech se blížila fašistickému korporatismu, což byl tehdy dost populární model. Prezident Edvard Beneš odletěl do londýnského exilu. 

Demontáž demokratického systému začala velmi rychle: nejprve instalováním pouze dvou politických subjektů – tzv. Strany národní jednoty a tzv. Národní strany práce. Činnost komunistické strany byla postupně omezována, až koncem roku přešla do ilegality.

Dne 23. září 1938 vyhlásila vláda brannou pohotovost a vstoupil v platnost zákon o mimořádných opatřeních. Podle něj měla vláda v době nepokojů možnost na tři měsíce omezit občanské svobody. A o tři dny později, 26. září, byla ustavena při ministerstvu vnitra Ústřední komise, která cenzurovala nejen média: bylo zakázáno publikovat kritiku vlády a samozřejmě také jakoukoliv kritiku Německa. Díky tomu, ještě dřív než došlo v půli března roku 1939 k okupaci, zaniklo v období od října 1938 do ledna 1939 1900 titulů periodického tisku.

Hlavním titulem Strany národní jednoty, ze které se brzy po okupaci stalo tzv. Národní souručenství, se stal deník Venkov, který ostře kritizoval liberální systém první republiky a začaly útoky proti židům v jejich tiskovinách jako byl Večer či Lidové listy. Deníkem Národní strany práce se od ledna 1939 stala Národní práce. Ve stejné době byly zastaveny všechny legionářské tiskoviny. Změny se dotkly i rozhlasu: Po Mnichovu ztratil Radiojournal 370 tisíc posluchačů.

Připomínám tak dlouze události roku 1938 a začátku roku 1939, protože v letošním roce jsme svědky podobné koncentrace moci: Hnutí ANO chce být taky stranou pro všechny jako byla Strana národní jednoty a řídit stát jako firmu, tedy jako korporaci. Ostatní politické subjekty jsou marginalizovány, a  majitel ANO ovládá hlavní tištěné noviny Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, jejich internetové servery, rádia Impuls a RockZone a ještě hodlá v nejbližší době koupit vydavatelství Bauer, které ročně prodá bezmála 50 milionů tiskovin.

Současně populistické strany a krajní levice útočí hlavně na podezřelých a často i anonymních serverech a sociálních sítích na veřejnoprávní média, která se snaží hnutí ANO ovlivnit přes obsazování postů v mediálních radách. Dokonce v říjnu se tu sešel opět kongres PEN klubů.

Paralela je nabíledni i když důvody krize liberální demokracie na počátku 21. století v celé naší civilizaci jsou odlišné. Ale obecně platí, že v době krizí, konfliktů a válek sílí polarizace, což se vždy odrazí i na kvalitě médií: Ubývá otevřenosti a útočí se na liberální prostředí. Většinová masová média přestávají hrát integrující roli. Nejsou hlídacími, ale bojujícími psy. Díky tomu se stávají postupně některá média součástí soupeřící struktury, v níž se zájmy majitelů rýsují jasněji a novináři jim slouží. Zásadní rozdíl je ale v tom, že pokud v roce 2018 či 2019 selžeme, nenaučíme se bránit, půjde pouze o naše společné a svobodné rozhodnutí: nebudeme se moci vyvinit jako v letech 1938, 1948 a 1968.

Psáno pro Roš chodeš a laskavě poskytnuto autorem i jako odpověď na anketu deníku FORUM 24 o tom, co nám přineslo 100 let od vzniku Československa a jak se dívat do budoucnosti.