V sobotu 6. června zemřel spisovatel a publicista Ludvík Vaculík. Byl asi nejvýznamnějším a taky nejvýraznějším představitelem toho okruhu českých intelektuálů, kteří kdysi, po roce 1945, spojili svůj život s komunistickou stranou a s komunistickou ideologií a pak se mnohaletým úsilím z tohoto sevření postupně vyprošťovali: nejprve k „socialismu s lidskou tváří“, a pak třeba ještě o kousek dál. Uzlovými body jeho veřejného angažmá byly IV. sjezd SČSS z roku 1967, prohlášení „Dva tisíce slov“ z následujícího roku, účast na Chartě 77 a na českém disentu.

K Vaculíkovu úmrtí jsem se na rozdíl od plejády dalších nevyjádřil. To, co vyznával a co dělal, mi nebylo nijak zvlášť blízké, zastávali jsme s přáteli z časopisu Tvář od poloviny šedesátých let docela jiné postoje: nešlo nám o to, jak smířit svobodu a demokracii se „socialismem“ (rozuměj komunistickou ideologií let 1948 a dalších), ale o to, jak smířit dezorientovanou českou společnost se svobodou a demokracií. To, co psal, mne až na pár výjimek nijak neoslovovalo. Šel „mimo mne“, vlastně jsme se ani osobně neznali. Zaujal mne jeho fejeton z roku 1978 „Poznámky o statečnosti“. Byl to pokus o střízlivý tón v krajně vypjaté době.

Pieta, jakou se sluší prokazovat zesnulému, už pominula. Bylo by velmi neblahé, kdyby po ní zbyl betonový blok povinné úcty k velikánovi. Aby bylo možné jeho význam ocenit ze všech stran a spravedlivě, je třeba znát i kritické hlasy. Protože, opakuji, jsem já patřil k okruhu, který si od „socialismu s lidskou tváří“ od počátku držel odstup, dávám tu k dispozici tři texty: podstatnou část studie historika, publicisty a posléze politika Emanuela Mandlera (1932 – 2009) Politika a pravda literatury, která vyšla ve Tváři počátkem roku 1969, recenzi literárního kritika Jana Lopatky (1940 – 1993) na slavnou Vaculíkovu prózu Sekyra, zveřejněnou v Sešitech pro mladou literaturu počátkem roku 1968 (Tvář tehdy ještě nebyla obnovena), a konečně můj článek o Dvou tisíci slovech, který jsem dal k dispozici na svém internetovém zápisníku Události v roce 2008, u příležitosti čtyřiceti let od jejich zveřejnění. Pro úplnost a přehlednost přikládám jako dokument i plný text Dvou tisíc slov včetně signatářů. (Přinášíme ve zvláštním článku ZDE)

Emanuel Mandler: Politika a pravda literatury (úryvek)

Literatura a ideologie

Socialistická revoluce má vysloveně programový, a dá se dokonce říci proklamativní ráz: všechny závažné přeměny jsou, včetně jejich následků, s jistotou vyhlášeny předem. Tak tomu bylo také v Československu před únorem 1948. Ani v tomto případě se program společenských přeměn neomezoval hranicemi reálného; to jeho zastáncům umožňovalo získat ještě před rozhodujícím střetnutím množství přívrženců, ale na druhé straně je to zavazovalo, jakmile se převrat uskutečnil, původní program realizovat. A byl to program, který tehdy velká část české inteligence přijala za svůj a ještě dlouho jej prosazovala, i když se mezi ním a skutečností rozevírala stále hlubší propast.

Víme dobře, jaká to byla propast. Zatímco program sliboval dokonce obohacení demokratických práv, poúnorový vývoj záhy všechna občanská práva likvidoval. A aby tato podstatná, pro vývoj do roku 1968 určující okolnost nevedla svou přílišnou výrazností k nebezpečnému oslabení nastolených poměrů, uchýlil se nový režim k základnímu prohřešku: ve sféře ideologie a ústavního práva předstíral, jako by nedemokratické praxe nebylo. V době, kdy se začínaly připravovat politické procesy, nová ústava jakoby zaručovala základní občanská práva, svazácké soubory zpívaly budovatelské písně, vycházely optimistické budovatelské romány a nakladatelství chrlila množství filosofických a vědeckých nepravd. Tehdy kulminoval onen „desautonomizační“ vývoj, tehdy byla prakticky likvidována literatura jako taková a nahrazena propagačním oficiálním písemnictvím. Bylo-li to vše jistou dobu značnou částí společnosti dobrovolně přijímáno (nebo alespoň trpěno), pak jistě také proto, že oficiální ideologická stanoviska byla traktována značnou částí inteligence. Byl to důsledek otevřené i skryté korupce?

Neřekl bych, rozhodně nebyla korupce hlavní příčinou. V takovém případě bychom stěží vysvětlili, proč takto zaangažovaná inteligence začala brát stále víc ohled na realitu. Postupem oněch dvaceti let se s rostoucím úsilím pokoušela překlenout základní propast autoritativního systému: snažila se plnit požadavky oficiální ideologie a zároveň respektovat skutečnost. Tak právě vznikla ojedinělá symbióza oficiálního (toho, co bylo žádáno či dokonce přikazováno) a opozičního, tedy toho, co bylo – a ještě jen v některých případech – trpěno. Tyto opoziční soudy a názory ovšem mohly být trpěny jen proto, že se opíraly o současně proklamovaná oficiální východiska. To sice bylo před několika lety, ale mohlo by se zdát, že již jde o minulost.

Že však tyto otázky jsou i dnes aktuální, to je vidět z letošní novoroční ankety Listů; nikoli ovšem pro ocenění kvalit Bílé knihy, jako spíše pro zájem o díla, jež jsou s ní nesrovnatelná. Tři knihy, které mám na mysli (M. Kundera: Žert; L. Vaculík: Sekyra; J. Mucha: Studené slunce) získaly v anketě všeobecné ocenění skutečné a upřímné, ale právě ony, zdá se mi, navazují na tradici, o níž se tu hovoří.

Zcela zvláštním rysem románů Sekyra a Žert, jejichž podstatné části jsou věnovány společenskému vývoji v první polovině padesátých let, je to, že oba jejich hrdinové jsou sice značně zaangažovaní v politických událostech poúnorové doby, přitom však jsou pouhými udivenými diváky, svědky křivd, které se dějí; z obou si doba – mluveno s Kunderou – ztropila stejný žert jako ze všech ostatních, tedy také z obětí represálií, justiční a kádrové zvůle. Jistěže se kvality obou knih nedají vyčerpat takovou stručnou charakteristikou, nicméně je vytčený rys, tzn. zřetelná poplatnost staré oficiální ideologii, výrazně určuje.

Jestliže společenské dění hrdiny obou románů velmi konkrétně zraňuje, ubližuje jim, zatímco ono samo pochází jakoby z jakési neskutečné, metafyzické, obecně fatální roviny, pak ještě dál, i když trochu jiným způsobem, jde Muchova kniha Studené slunce, imitující deníkový záznam „vězně, horníka, spisovatele“ (V. Blažek). Muchův hrdina uvažuje v lágru o všem možném – od bible až k ženskému pohlaví, od Goetha a Balzaca po Baudelaira – a dobře si všímá vězeňského prostředí (např.: „Lidskou důstojnost si zachovali jedině komunisté. Nechápou, co se stalo, snaží se analyzovat svůj případ, ale nejde jim o jejich osobu, o jejich koberce, o jejich špajz. Ztrácejí víru, to je horší.“), ale mezi těmito určenými konkrétnostmi zůstává jediné neobjasněno: jaký je to vlastně tábor, kdo a proč ho zřídil, jaký mají taková zařízení smysl. Opět je to jakýsi lágr an sich, metafyzické zlo uprostřed hmatatelných, sociálně určených běd. Je vlastně někdo vinen?

V recenzi Kunderova Žertu (Slovenské pohľady č. 2/1968) poukázal J. Lopatka na jednu z příčin, proč knihy tohoto druhu, ačkoli ve světle vážnějšího rozboru neobstojí, nacházejí u jistých vrstev čtenářů takový ohlas: vycházejí z určitého vývojem prověřeného, daného a svým způsobem tedy banálního sociologického materiálu, o němž hovořit je právě v módě; obracejí se tedy na konvenci běžné konverzace, na to, co již bylo prodiskutováno a může se o tom snadno ve společnosti mluvit znova. Čtenář není knihou nadšen proto, že mu objevuje něco nového, nýbrž proto, že vlastně nic nového neříká — to je právě v našem případě otázka konkrétní zodpovědnosti.

Ano, nejde-li o odpovědnost, a ještě k tomu konkrétní, pak je snadno možná nerušená, hladká konverzace. U nás se vůbec lidé někdy proto tak snadno dohodnou, že jsou líní jít do hloubky, to znamená ke konkrétnímu tázání. Samozřejmě že to platí nejvíc o činnostech, na něž jsme vázáni svou osobní účastí; žádný z nás pochopitelně nezpůsobí nic abstraktního a také za něco takového nemůže nést odpovědnost. Nadto pak se snadno může přihodit, že se někdo pustí do věci, jíž může v důsledku svých nedokonalostí způsobit značné škody, a vůbec si není své odpovědnosti vědom. Pak nezbývá než celé takové počínání nazpět důsledně a poctivě uvážit.

Fakt je, že spisovatelé, kteří nejprve psali strašidelná budovatelská díla a dílka, v domnění, že literatura právě takhle nejlépe přispěje společné věci, postupně pozměňovali svůj literární program a jejich tvorba, která v drtivé většině případů nikterak nezatratila původní předpisy, se přizpůsobovala i novým, modernějším vzorům (místo Jiráska Aragon apod.); kromě toho nyní dbala i na požadavky publika. Tuto postupující modifikaci oficiální tvorby posilovaly vpády „mladých“, zpočátku z vyšších míst proklínané, ale později, když se zjistilo, že mladíkům nelze zabránit v tom, aby vyspěli v muže, dokonce už napůl oficiálně plánované. „Mladí“ měli před svými zkušenějšími druhy hlavně dvě přednosti: zejména že byli, což je logické, mladší a mohli oprávněně předchozím generacím vytýkat prohřešky, jichž se oni sami nedopustili, a pak že si pod vlajkou mládí mohli dovolit do té doby nevídané kousky – ostatně až dosud se ještě vždy ukázalo, že tyto nerozvážnosti byly neobyčejně krotké. Ale to nevadí: pokud chtěli příslušníci starších generací nějak držet krok, museli to dělat podobně jako Plamen pod vedením Jiřího Hájka. Šéfredaktor se do poslední chvíle urputně přidržoval svých původních, neobyčejně vulgárních socialisticko-realistických východisek, ale dbal při tom o řízené rozšiřování literárního kontextu, takže v Plameni (a podobně tomu bylo i v celku knižní produkce) byli postupně a v pravý čas uváděni někteří dosud zapovězení autoři (V. Holan, uhlazený Hrabal atd.). Kontext oficiální literatury se rozšiřoval, a to již hovoříme o šedesátých letech.

Byli bychom ovšem jistě neprávi skutečnosti, kdybychom nepřiznali, že se tehdy již tato literatura – smíme-li použít literárně-kritického slangu — značně diferencovala. Do popředí všeobecné pozornosti, včetně zájmu literární kritiky, vystupovala díla sociálně kritická a knížky v jistém smyslu i opozičního zaměření, jejichž příhodnými reprezentanty jsou naposled právě Kunderova, Vaculíkova a Muchova díla. Díky svému extrémnímu křídlu i vyvíjejícímu se průměru se celek této literatury značně pozměnil — ale máme vůbec ještě právo hovořit o celku?

Obrátíme se znovu k novoroční anketě Listů, abychom prokázali, že celek literatury (včetně jejího hodnocení) není ani zdaleka naším výmyslem. Při posouzení ankety Vladimír Blažek říká:

Někdejší vykladač existencialismu, literární historik prvního rangu, autor velké studie o Žertu a Sekyře, profesor Václav Černý uvádí letos v anketě Neffa a Jana Procházku, kterého nejeden přísný kritik ještě loni takřka vyvrhoval z „vážné“ literatury: to je pozoruhodné sblížení kulturních proudů, pozoruhodný náběh k vytváření hodnotové stupnice společné pro konzumenta filmu, televize, běžné knižní produkce našich nakladatelství a pro universitního profesora, příslušníka duchovní elity národa. (…)

A je tu ještě jedna česká novinka, s níž jsem předem nepočítal a která je v anketě plným právem: Jiří Mucha, Studené slunce. (…) Od beznaděje k naději a pak zpět. Je to kniha otřesná a snad těžší než Jeden den Ivana Děnisoviče. Stává-li se teď bestsellerem, není to také důkaz o národním zrání?

Nezdá se mi. Proč by právě sbližování kulturních proudů či vytváření společné hodnotové stupnice, takřka totální shoda měřítek, vkusu, pohledu měly poukazovat k éře národní zralosti? Buď jak buď – nesvědčí-li to snad o celku kultury, o celku literatury nepochybně.

Ale právě celek literatury je nesmírně problematická věc. Doslova vzato zahrnuje vše: od děl tzv. nadčasové hodnoty až po výtvory vyslovených grafomanů, jichž je vždycky až stěží pochopitelné množství. Proto nejen literární kritika, ale i čtenáři, hovoří-li se o literatuře, zahrnují do ní díla, která tak či onak odpovídají jejich minimálním kritériím, požadavkům na hodnotu. Literatura a umění vůbec je tak v moderní době neustálým zdrojem nesváru a nepokoje, neboť tam, kde lidé nemusí mít společná hlediska, hodnotí samozřejmě také umělecká díla různě a různě vykládají jejich smysl.

Díla mimo kontext

Tři uvedené knihy (Žert, Sekyra, Studené slunce) extrémním způsobem, to je třeba přiznat, upravují a vylepšují dlouholetou tradici naší oficiální literatury, a to ovšem znamená, že z ní vycházejí. A jako naschvál se alespoň tematicky překrývají s některými z děl opravdové, neoficiální české literatury, vzniklých v době, k níž se svým dějem vztahují, tj. v první polovině padesátých let. U Kundery a Vaculíka by bylo možno srovnávat jisté vnější rysy jejich románů s ranými prózami a básněmi Hrabalovými (v případě Sekyry dokonce i moderně rozestříhaný děj); Mucha pak skutečně, i když nechtě, imituje svým významem fundamentální deníkové dílo Jana Hanče. Ale tomu, kdo četl těžké, místy hranaté a nenávistné Hančovy výpovědi a srovná je s imitovanými zápisy J. Muchy, ozřejmí se i na tomto případě, oč méně v literatuře záleží na tom, co kdo nehezkého prožil (Mucha byl na rozdíl od Hanče v padesátých letech opravdu vězněn), než jak opravdově to prožil a napsal.

Bída je ovšem v tom, že těch, kdo mohli číst například celého Hanče nebo původní raná díla Hrabalova, je velice málo; až do konce roku 1968 jaksi nebyla chuť takové knížky vydat. A ukázalo by se, když se již dnes hodnotí především bezprostřední časové, politické vyznění knihy, kolik by právě v tomto ohledu mohla taková díla přinést nového, dosud neznámého. A nejde jenom o Hrabala a Hanče (nebo o Karla Hynka, jehož verše rovněž nenašly návaznost), ale opomíjení literárních hodnot se dosud vztahuje i na tvorbu vzniklou v druhé polovině padesátých let a v první půli šedesátých let – například Milanu Nápravníkovi (oba zřetelně vystupují vysoce nad průměr současné literatury) se nepodařilo vydat ani jednu knížku a prózy Pavla Švandy se setkaly s takřka obecným opovržením. Nuže: také jednota.

Pravda, za dvacet let pokročil „celek“ české literatury o ohromný kus: literatura ve svých obecně uznávaných špičkách odmítla sloužit oficiální ideologii jakožto její propagační instrument; vědomě se naopak stala instrumentem hnutí, které usiluje o demokratickou a humánní obrodu společnosti. Tak je také kritikou i veřejností hodnocena. My jsme se však pokusili podívat se na naši literární situaci záměrně co nejpolitičtěji, tj. z hlediska autonomie literatury, které považujeme v nedemokratickém systému za zvláště podstatné. A tu je pak o autonomii těžké hovořit, pokud je tato literatura chápána opět především instrumentálně a pokud se skládá v nepravý hodnotový kontext, mimo nějž zůstává velká část toho dobrého, co bylo za uplynulých dvacet let vytvořeno (a to jsme o návaznosti na starší tradice raději pomlčeli).

Jakkoli nelze hned zevšeobecňovat, základní rysy toho, o čem jsme hovořili, nejsou jistě vázány jenom na literaturu. V široké oblasti umění, filosofie, společenských věd a publicistiky, všude bylo možno v různé intenzitě sledovat velkou snahu postupovat co nejúčinněji a nejostřeji proti formám i podstatě nedemokratického předlednového režimu, zároveň však malou chuť důsledně se vyrovnat s jedním z jeho pilířů, s ideologickým programem, z něhož systém vzešel a jímž se kryl. Stěží lze popřít, že tento přístup k naší skutečnosti v jistém smyslu urychlil vývoj událostí před lednem 1968, protože jeho stoupenci se mohli opírat, bylo-li toho třeba, o systém sám, o jeho údajné cíle, myšlenkové postupy i pojmosloví. Oč víc byli takto chráněni, a samozřejmě rovněž úspěšní, o to víc byli vystaveni svodu považovat nedostatek sebereflexe za trvalý klad, a jestliže dnes stojí společenské myšlení u nás o tolik výš než před dvaceti lety, nezbývá než se zeptat: nestojí podstatně níž, než jak si samo myslí?

Emanuel Mandler, Tvář č. 2/1969

 

Jan Lopatka: Předpoklady tvorby

Pozornější četba Vaculíkovy Sekyry mě utvrdila v některých pochybnostech, které vyvstávají u mnoha módních textů ostatních. Především v tom, že k dešifrování podstatných míst takových textů není ani tolik třeba zvláštní literární průpravy jako určité speciální skupinové příslušnosti a speciálních dobových zájmů. Jen zcela na okraj bych připomněl, že takováto takzvaná angažovaná tvorba vyžaduje častěji, než by se zdálo, mnohem výlučnější předpoklady a znalosti, dokonce – jak se ukazuje u knih typu Sekyry – zvláštní predestinaci pro to, aby byla jaksepatří pochopena, než to vyžaduje tvorba tzv. neangažovaná, experimentální, která je tu jen k tomu (jak se občas dočítáme u těch, kteří mají pocit, že by ji měli demokraticky hájit), aby vymýšlela „formální postupy“ pro budoucí alternativy tvorby angažované. Největší obtíže se sdělností však podle mého názoru vyvstávají právě u stylizovaných, chtěných dokumentů doby. A to tehdy, když jde o koncipovanou, chtěnou, skupinovou dobovost, o dobovost, která směřuje ke zcela konkrétní výkladové, přímo pedagogické manipulaci. Tehdy totiž mívá v sobě započteno tolik časových a místních souvislostí i ohledů ke speciálnímu konzumentskému kontextu, že stačí sebemenší odstup, a text je téměř nesrozumitelný.

Velice příznačná pro takovou skupinovou orientovanost a předběžnou uvážlivou manipulaci jsou v Sekyře místa tohoto typu:

„Já vystúpím ze strany.“  Zapřemýšlel jsem nad tím. „Ešče né. Až ti řeknu.“

Švagrová vlak pochybovačně kývala hlavou, váhala a pak přece řekla: „No, ale… to máme stejně po socialismu.“

Bratr na ni rychle pohlédl a pak se obrátil ke mně, výraz měl zoufalý. I mně bylo nedobře.

„Lidi, tak né,“ řekl jsem chabě. „Ale zkrátka nás všecko teprve čeká.“

„Ano,“ řekla švagrová, „co jsme mysleli, že je udělané, mosí sa vlastně poznov udělat.“

První čtyři věty informují zřejmě o vypravěčově zvláštním patentu na oznámení, kdy „bude čas“. Zbylé jsou instruktivní, pro text knihy velice charakteristické a tvoří – především tím, že jsou nejméně zašifrované – spojnici mezi Rušným domem a Sekyrou. Všechny tyto formulace dobové problematiky a úkolů „těch povolaných“, kteří mají přirozený patent na její řešení, tvoří základní látku knihy. Až druhotné je podle mého názoru všechno ostatní: téma otce, návratu, venkovské původnosti v protikladu k amerikanizaci života (!)… Schéma zůstává tedy u obou knih stejné: literární technika slouží k formulaci publicisticky viděné společenské problematiky, jen disparátnost vyjadřované ideologie a literární techniky se nepoměrně prohloubila. V první knize je speciální publicistická tematika dobová ventilována technikou zcela bezelstnou, v druhé je problematika podobná ventilována pomocí záměrně překomplikované, zpřeházené sujetové stavby: střídání časových rovin, využití korespondence, retardace všeho druhu a naopak zhušťování, zkratkovité vyjadřování zřetelně obšírnějších dějů, využití nářečí, střídání jazykových rovin apod. Je to tedy ve své základní stavbě něco velice podobného knize první, komplikovanost však navozuje přesvědčení, že zde je to umělecké. Je myslím velice na čase zamyslet se při podobných příležitostech nad artificiálním kultem konstrukční komplikovanosti, nad kultem dovednosti, která znamená jen pokus o umné a atraktivní zašifrování dobové problematiky. Přesto je zde označována za „strmé tvůrci vyspění“ (Host do domu č. 3/1967, s. 76). Mám o tom jisté pochybnosti. Především: tam, kde jde o tak zjevně publicistickou látku, jako je tomu podle mého názoru u Vaculíka, je třeba myslet a formulovat co nejjasněji, interpretace dobové problematiky má být projasňující a ne znejasňující. A dále – rozšířil bych úctu k jasnosti myšlení a jistou ostýchavost před „atraktivní“ literární technikou i za hranice publicistiky. Tam, kde se nejprve jistá konstrukce vymyslí a pak s úctyhodnou pracností převádí do „obrazu“, nebývám si zcela jist účelností takového počínání. Nepoměr mezi publicistickým apelem a komplikovanou literární technikou není totiž jen nějakou zanedbatelnou technickou zvláštností. Zkušenost ukazuje, že spisovatelství, které reálný způsob, jak být společensky k užitku, vidí v tomto druhu myšlení v obrazech, prohrává často v obou směrech. Publicistika má vyjasňovat, hledat souvislosti, plodné cesty, zde však je nutno komplikovaným konzumem nacházet běžná zjištění a běžné imperativy. Jako literatura se však právě díky přesně témuž postupu stylizačnímu stává tento druh textů příliš vázaný na momentální kontext historický a skupinový. Jde tu však o latentní a u Vaculíka myslím dokonané nebezpečí posunu daleko významnějšího: speciální vidění publicistické (pohled na osobní historii, historii rodiny i kraje v souvislosti s politikou posledního desetiletí) dostává — po podrobení komplikující proceduře – vnější rysy uměleckého díla. To má své jisté universální a universalizující nároky na to“ a kteří rozhodně netvoří většinu populace, za universální lidskou zkušenost. Obávám se, že těchto parciálních zkušeností, které by mohly mít stejnou chuť a jistě i nejméně stejné právo vydávat se za universální; našla by se ve společnosti dost slušná paleta.

Pokládám tuto sféru za základní látkové východisko knihy. Přestože autorský plán byl jiný (viz rozhovor v Orientaci č. 1/1967) – týkal se zamyšlení nad otcovým životem a dílem a jeho přesahem do života synova. A také přesto, že dosavadní výklady nepřesahovaly autorskou projekci. Neúměrná artificiální pracnost knihy bije do očí v porovnání s mnoha věcmi užité publicistiky, kterými se zaměstnává. „Zasvěcená“ kritika sleduje vnější strukturu, pracnost, progresivní myšlenky (hledání společenského „projektu přiměřeného člověku“ – Jungmann) a mnoho už se pak nezaměstnává poměrem obou složek, otázkou, dávají-li dohromady respektabilní celek.

Pozorné, podrobné, předem nezaujaté čtení, takové, jaké se doporučuje u tzv. „nového románu“, je zřejmě nezbytným předpokladem pro styk s každým textem. Některé úkazy napovídají, že k takovému čtení příliš nedocházelo. 1) Spíše se uhaduje záměr, ten se formuluje a interpretuje tak, že se trochu obmění a rozvede. Část mezi tzv. záměrem autorovým a jeho kritickou rekonstrukcí a obměnami, tedy kniha sama, slouží jen k citování charakteristických míst.

Aspekty, stanoviska autorova, formulovaná zejména vypravěčem, jsou tu tedy základní látkou. V tomto směru se Vaculíkova kniha valně neliší od Kunderova Žertu. – Stejně jako on představuje především zásobárnu podnětů a přímo i konkrétních obratů, figur, pro dobovou konverzaci. V tom je – kromě záměny parciálního a universálního – její základní speciální funkce.

Z toho především jedno je nesmírně houževnatě zapuštěno: ruralistická teorie o původnosti moravského venkova, o integritě rozrušované na všech stranách vpádem špatné civilizace s paneláky, nestylovým nábytkem, i špatným, prázdným poměrem nejen ke krajině, ale ke všemu vůbec. S nedostatkem původnosti, s diktátem konzumní módnosti: „Snad stejně vzácná je dneska řádná noc jako národ, který si troufne žít bez neonů či dokonce po svém“ (s. 11). „Ale co naplat, když tam, kde měl šumět rybnatý potok, šumí stoka, a kde ze tmy mělo svítit okno mlýna, stojí bloky a bloky činžovních oken“ (s. 12). Odpor k civilizaci je tak svérázný, že pokládá za vhodné ukončit jeden z moralizujících odstavců slovy: „A proto: Bejvejte si tam americky, vy kopie český! Protože: co komu dáváte, koňové monopolní?“ (s. 102).

Věru nevím, zda je amerikanizace našeho života tak znepokojující. Když už jde o takto publicisticky pojatou nechuť k dobovým tendencím, nezdá se mi, že by amerikanizace našeho života byla tím nejzávažnějším, nad čím by se měl publicista u uplynulých desetiletí pozastavovat.

Nenapadá-li už samotného autora, zda stálé poukazování na prázdnotu prefabrikovaného života nepatří také zákonitě a logicky k tomuto životu – a není-li nutné hledat plodnější cestu k přemýšlení o takových záležitostech, takovou, která by se pokoušela případně uvidět a formulovat náznaky nových struktur a nejen do omrzení vycházet ze staromilské juxtapozice obou okruhů – nenapadá-li to autora třeba proto, že si chce vést svou a má na to právo, měla by se o takovou problematizaci pokusit alespoň kritika. To by ovšem nesměla zůstat u popisu a rekonstrukce záměru. Taková distance by ji jistě uchránila od toho, aby v závěru jedné interpretace geograficky resumovala: „Je to opravdu krásně moravská knížka“ (Host do domu č. 3/1967). Je třeba uvažovat i o tom, zda a do jaké míry nedochází v těchto úvahách k dalšímu posunu: zda nejde o formulaci obecných biologicky motivovaných a dosti prostých pocitů z toho, „že k stáru je všechno horší“, situovanou do takovýchto vážně míněných a strnulých protikladů. Zda nakonec nejde jen o záležitost individuálně psychologickou. — Kdo ví, zda se někomu nejeví stejně celistvě svět s paneláky a s konfekcí?

Za vlastní téma knihy, formulujeme-li je obecněji, pokládám pokus o téma outsiderství. Být ve středu věcí, a přitom si zachovávat odstup, „originální vidění“ („Já jsem člověk, který v první fázi svého politického života stranické školeni poslouchal a v další fázi se ho zbavoval, když mi pořád kazilo originální vidění.“ s. 43; sem patří i akcent vyprávění o pražských zážitcích novinářské profese…), chce především hrdina sám. Jako originální outsider, člověk sice rovněž stojící uvnitř proudu, ale stále jaksi napříč, zčásti vně, je pojat od začátku do konce otec, bratranec Karel, strýc, krajina.

Outsiderství je tu, a tady jsem u základního problému knihy, popisováno a propagováno tak, jako se popisuje výroba bot či život v internátě. Je tu vyvolávána představa člověka, který má navzdory všemu — módě, proudu, ideologii, racionalismu – za úkol tvrdošíjně obhajovat staré a neměnné ctnosti: původnost, samostatnost, pracovitost, hrdost, úctu k základní morálce. Přesto, že často ví o malé naději tohoto postoje („Tady už ani nejde o pomoc,“ řekl jsem, „tady jde o to aspoň zařvat!“ – s. 45). Dalo by se něco povědět i o apriorním nároku na takovouto pozici, ale to snad není nejdůležitější. Nejdůležitější je, že outsidersky je především nutno žít, a to daleko dříve, než to jako outsiderství reflektujeme, někdy dokonce bez této reflexe. Outsiderství, které samo sebe jako outsiderství definuje a proklamuje, nepřesvědčuje o ničem jiném než o tom, že si správně (v proklamaci) uvědomuje základní význam tohoto faktu pro postoj v tvorbě. Outsidersky žil Hanč (a často to velice pronikavě reflektoval) i Hrabal své původní Jarmilky a Krásné Poldi, nezbytnou dávku spisovatelského outsiderství – zdá se alespoň podle první knížky – má Josef Jedlička. Jmenuji záměrně ty, kteří ve svých lepších textech přinesli něco nesmírně cenného, oč Vaculík, jak jen může, usiluje: dokument doby. Ediční politika a nakonec i monopolní literární myšlení, které Hanče nedovolí a Hrabala přimělo k velice problematickým adaptacím právě těch dvou textů, které uvádím, i k Ostře sledovaným vlakům, projevuje už se v literárním myšlení čtenářů i kritiky tím, že jakmile se objeví něco, co problematiku outsiderství produkuje, alespoň publicistickou cestou, proklamativně, a přitom nese všechny rysy „propracovanosti“, „uměleckosti“, chytají se čtenáři každého takového textu jako záchranného pásu. Vaculík o outsiderech přemýšlí a na základě úvahy je propaguje, poukazuje na jejich výhody. Tato úvaha však podle mého názoru nepřekračuje povrchní centrum autorovo, outsiderství je tu něčím, co je jeho spisovatelskou specialitou, oborem, o kterém přemýšlí, v kterém se zdokonaluje. Vzhledem k realitě outsiderství je jeho postoj derivátní, spisovatelský. Tato jeho látka je jeho látkou jenom v tom smyslu, že o ní pojednává.

1 Zarážejí některá nedopatření přímo technická: Milan Jungmann (Slovenské pohľady č. 1/ 1968) v obšírně založené studii uvádí jako zvlášť příznačný doklad trojí vyprávění o témž příběhu zešílevšího stolaře. V mém exempláři se vyskytuje čtyřikrát. Je-li predestinace, nemusí být zřejmě ani aritmetiky.

Jan Lopatka, Sešity pro mladou literaturu č. 21/1968