PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Česká společnost za nedlouho vstoupí do volebního roku a hodnocení působení vlády Petra Fialy bude neustále probíraným tématem. Přitom jsme svědky neustávajícího proudu kritiky. Nakolik je oprávněná?
Výčitky vůči vládě jednak masívně prosazuje opozice, což je logické. Zároveň je ale takřka unisono nastoluje skoro celá mediální scéna, čemuž chybí vyváženost, proporce a někdy i docela obyčejná úcta k pravdě. To vůbec není dobré v situaci, kdy zde nemáme v opozici – tedy kromě Pirátů – jasně demokratickou alternativu vůči současné vládě. A už vůbec tu nemáme alternativu, která by nám nabízela lepší řešení stávajících problémů. O nějaké odborné kompetenci se přitom u naší neslavné opozice nedá mluvit ani náhodou.
Zklamání části voličů koalice SPOLU je nyní skutečně markantní problém, na který narážíme denně. Není ale přitom ani zdaleka tak jasné a jednoduché popsat, v čem věcně spočívá. Jaký má reálný základ.
Část veřejnosti vládě vyčítá, že oproti slibům došlo ke zvýšení daňové zátěže, citelné zejména u OSVČ. Tím vláda naštvala vlastní voliče. Celková čísla ale zas tak alarmující nejsou. Oproti roku 2021, kdy vláda nastoupila k moci, se takzvaná složená daňová kvóta v poměru k HDP zvýší v následujícím roce ze 32,7 na 33,1 procenta, tedy o 0,4 procentního bodu. Jenže slib vlády byl, že daňové zatížení nebude zvýšeno vůbec, což se ale při sestavování konsolidačního balíčku ukázalo jako nereálné. Možná byl problém v tom slibu.
Vláda také slíbila razantní boj se zadlužeností státu. Výsledkem celé sáhodlouhé debaty a mnoha dílčích opatření je přibrzdění růstu celkového deficitu. Nikoli jeho snížení. Bohužel.
Dodejme k tomu realisticky, že pro většinu společnosti představuje zadlužení státu zcela imaginární problém a žádnou z nátlakových skupin, jež usilují o vyšší příjmy od státu, to ani náhodou nevedlo ke zdrženlivosti.
Celková atmosféra v zemi by byla jistě lepší, kdyby se vládě podařilo to, co chtěla dosáhnout především, totiž nastartovat ekonomický růst. Očekávané jedno procento růstu se za splnění tohoto záměru vydávat bohužel nedá. Ale je třeba přitom říci, že Fialova vláda provedla v této oblasti kroky, které dlouho žádná vláda neudělala. Jsou to masívní a rekordní investice do infrastruktury, které se Česku vrátí. U některých dálnic nyní vidíme, že nám doslova rostou před očima. Podobně aktivní byla dosud vláda i v přilákání zahraničních investorů, kteří by pomohli zvýšit perspektivní výrobu.
Proti tomu bohužel stojí fakt, že se díky zmrvené digitalizaci nepodařilo dosud pohnout s rychlostí stavebního řízení a uvolnit prostředí pro masívní stavbu bytů. Zákonné podmínky se ale zjevně v této oblasti zlepšily a i zde vláda připravila prostředí pro budoucí vzestup.
Když si uvědomíme kontext dramaticky zhoršené mezinárodní situace způsobené nejkrvavější válkou v Evropě za posledních 79 let, dále energetickou krizí a také inflací, kterou Fialova vláda rozhodně nezpůsobila a jejíž průběh naopak eskalovala vláda předchozí, tak nelze v žádném případě současný kabinet vinit z toho, že by zemi nějak škodil. To je naprostá lež. Fialův kabinet pouze zemi dosud nevyléčil tak, jak bychom si představovali. A hlavně ji nevyléčil ze sevření do spárů Agrofertu Andreje Babiše.
Sečteno a podtrženo. Fialova vláda má za sebou úspěchy i neúspěchy. Úspěchů je dokonce zřejmě i o něco více. Když se na její působení podíváme věcně a střízlivě, nemůžeme ji zatracovat.
Až na jednu asi nejvážnější slabinu, která působí vlastně ten největší problém u jejích vlastních voličů. Je ironií osudu, že to není problém věcný. Jde o cosi, co lze nazvat „umělecký dojem“. To je ve skutečnosti opravdu to, co se vládě zatím nepovedlo. Dejme jí ale šanci.