PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Válka na Ukrajině Čechy vyděsila. Čtyři pětiny našich obyvatel vnímají zhoršenou bezpečnostní situaci, ale většina se přitom spoléhá na NATO. Zjistil to průzkum agentury pro organizaci Post Bellum – Paměť národa.
Tento výsledek překvapivý sám o sobě není. Silně znepokojivý je ale fakt, že jasnou ochotu bránit vlast při napadení vyjádřilo pouze 29 procent Čechů a dalších 19 procent to sice připustilo, ale nejsou si svým odhodláním až tak moc jistí.
Neochota více než poloviny Čechů bránit svůj stát je alarmující. Jde přitom převážně o voliče opozičních stran. Navíc z těchto výsledků plyne, že nezanedbatelné procento Čechů sice nechce svoji zemi bránit, ale spoléhá se ohledně bezpečnosti na NATO. Je to tedy nejen zbabělost, ale v podstatě i velká drzost.
Zkrátka je to tak, že voliči Babiše, Okamury a soudružky Konečné by se na obranu své vlasti vybodli. Je to kuriozní, když si uvědomíme, že si hlavně Babiš s Okamurou říkají patrioti a vlastenci. Když natrefíte na českém a moravském venkově na vlastence s vlajkami, můžete si být prakticky jisti, že by svůj stát odevzdali agresorovi. Tedy rozhodně agresorovi ruskému, o žádném jiném totiž nemá smysl vážně mluvit.
Nepřekvapí ani, že voliči opozice mají ve srovnání s voliči vládní koalice až pětkrát odmítavější postoj k české podpoře Ukrajiny. Nevidí také žádnou souvislost mezi tím, co se Československu přihodilo v srpnu 1968, a tím, co se děje nyní Ukrajině. Nechápou, že je to stále jen jeden a ten samý příběh.
Z výsledků agenturního šetření vyšel alespoň jeden příznivější výsledek: Výraznou ochotu bránit Česko při napadení vyjadřovali podle sdělení spolku Post Bellum tzv. Husákovy děti, tedy lidé ve věku 45 až 54 let. Můžeme to opět trochu zjednodušit. Česko by bránili voliči demokratických stran ve středním věku. Jak je to s bojovou morálkou vysloveně mladých Čechů, to nám agentura či Post Bellum zatím nesdělily. Pouze víme, že mají podstatně raději Evropskou unii.
Naši národní obrozenci a zakladatelé Československa by zaplakali ve svých hrobech, kdyby viděli tuto naprostou demoralizaci Čechů. A řekněme rovnou, že takto silně demoralizované Čechy bychom našli zejména mezi voliči ANO, SPD a různých dalších dezolátských uskupení.
A kdo za tu jejich demoralizaci může? Kdo může za to, že by tito lidé prodali stát za nějaký pseudomír? Mohou za to ti voliči, a nebo jejich vůdci? To se podobá otázce, zda byla dříve vejce, nebo slepice. Ferdinand Peroutka kritizoval v Budování státu ty prvorepublikové politiky, kteří se chodili ptát na ulici, jakou politiku mají prosazovat. Naši současní populisté používají stejnou metodu. Jenom k tomu mají agentury pro výzkum veřejného mínění. Z tohoto hlediska by za tuto strašnou demoralizaci mohli spíše voliči. Jenže skutečnou zodpovědnost mají vůdci. Kdyby měl Babiš čest v těle, nikdy by nemohl lavírovat v otázce podpory Ukrajiny a nemohl by říci „ne“ na dotaz, zda by mělo Česko pomoci napadené sousední zemi v obraně, jak to sdělil v debatě před prezidentskou volbou. A o Okamurově cti coby politického vůdce nemá smysl mluvit.
Představitelé opozice nesou přímou zodpovědnost za postoje svých voličů. Už proto, že jsou vůdci. Kdyby Babiš a Okamura skutečně měli rádi Česko, tak by museli prosazovat jednoznačnou ochotu všech Čechů bránit svůj stát. Jenže tento stát jim je ve skutečnosti šumák a prodali by ho lusknutím prstu a bez mrknutí oka.