Volby se blíží – a jsou možná nejdůležitější od roku 1989. Petr Havlík sepsal dvanáct zásadních bodů pro každého, kdo váhá, zda a koho by měl volit.

1. Převzetí moci KSČ v roce 1948 pokračovalo v následujících letech hrůznou bilancí – 244 popravených a 270 tisíc uvězněných politických vězňů. Vše v sovětské režii. Dnes se chystá k podílu na moci a účasti ve vládě strana, která má kontinuitu s touto minulostí i ve svém názvu. Strana, která veřejně obhajuje imperiální politiku Ruska a potlačování lidských práv (nejen v Rusku).
2. V normalizačních letech po roce 1968 se u nás žilo ve zvláštní celospolečenské schizofrenii. Lidé utíkali od normalizační šedi do svých mikrosvětů k náhradní seberealizaci. O všech podstatných věcech rozhodovaly orgány KSČ. Špiclovalo se a udávalo. Naše státní bezpečnost byla pod přímým dozorem KGB. Oponenti režimu končívali na převýchově ve vězení. Nikdo nic moc nemohl (tedy téměř nikdo) – volně cestovat, svobodně studovat, vybrat si své povolání atd. Dnes se chystá na post českého premiéra bývalý prominentní kariérní komunista ze sousední země (ten, který mohl téměř vše), a navíc soudně nezpochybněný udavač, trestně obviněný podvodník a lhář.
3. Ani v Maďarsku a ani v Polsku nedošlo za minulého režimu k totálnímu znárodnění úplně všeho a všech, jako se to stalo u nás. Opravdu si myslíme, že jsou všichni dnešní živnostníci a podnikatelé sprostí podezřelí falešní hráči? Opravdu si myslíme, že jsme národem pavlačových závistivců, kteří si více než vlastní zaslouženou a poctivou prosperitu přejí újmu sousedovi. Opravdu si myslíme, že nás spasí protěžované velké korporace několika československých oligarchů? Ne náhodou si právě oni koupili média a vstoupili na politické hřiště a manipulují veřejným míněním. Je dobré znát jejich kořeny a příběhy, vědět kdo je kdo.
4. Česká republika se v minulých dekádách stala jako první z postkomunistických zemí členem OECD, byla přijata za člena NATO a následně i Evropské unie. Přihlásili jsme se k hodnotovému civilizačnímu rámci Západu. Stali jsme se součástí společného evropského trhu. Jen v prvním pololetí roku 2015 obdržela ČR z unijního rozpočtu rekordních 150,5 miliardy a odvedla do něj jen 23,7 miliardy korun. Jsme nyní v pozici čistého příjemce peněz z EU. Nebýt toho a nebýt přímého napojení na prosperující německou ekonomiku, tak by naše bilance státního rozpočtu i hlavní ekonomické ukazatele byly diametrálně odlišné. Přesto jsme největšími euroskeptiky v Evropě a sílí hlasy o vystoupení z EU.
5. Zdaleka nejsme v pozici některých západoevropských zemí, které se někdy cítí demokracii unaveny a nevědomky tím otevírají prostor populismu a extrémismu. My jsme stále ještě v posttotalitní fázi vývoje. Demokracii se teprve klopotně učíme. A stále jsou mezi námi tací, kteří demokracii a svobodě nepřejí a oživují své vzpomínky na milicionářská a estébácká léta. Dnes nacházejí pozice v tzv. antisystémových protestních politických formacích a chystají se k rekordnímu volebnímu výsledku.
6. Případné střídání politického kursu u nás nebude o detailech a nebude to jen sezónní výkyv. Naopak, může mít zásadní a dlouhodobé důsledky. Můžeme opustit sféru vlivu Evropy a zařadit se do gravitačního pole Ruska a Číny. Můžeme přijít o další občanské svobody. Můžeme opustit výhody společného evropského trhu. To všechno můžeme, a již po těchto volbách.
7. Náš národní či státní zájem není jen v nějakých zahraničněpolitických proklamacích, ale je především ve vytvoření a uchování důvěryhodného prostředí pro naše zahraniční obchodní partnery. To znamená, že potřebujeme politickou stabilitu a fungující stát. To znamená, mimo jiné, že bychom neměli akcentovat a akceptovat témata, která nás Evropě vzdalují. Silácké výroky bývalého i současného prezidenta, jakož i předáků některých politických uskupení budí za našimi hranicemi rozpaky a v poslední době i údiv. Prestiž a důvěra se buduje dlouho a složitě, ale ztratit obojí můžeme rychle a snadno.
8. V České republice citelně schází společně sdílená definice pozice na mezinárodní scéně. Stáváme se nevyzpytatelnou a nesrozumitelnou zemí, která sama sobě střílí vlastní góly. Stáváme se oblíbeným kolbištěm ruské hybridní války. Tento trend má v posledním období výrazně sílící gradaci a následující volby to mohou neblaze potvrdit. Atomizovaná společnost si většinově neuvědomuje osudovost současné chvíle a je manipulována obludnou propagandou.
9. Volič je hodnotitelem politické scény, měl by zvážit všechna pro a proti svého rozhodnutí a také možná rizika. Ve volebním aktu by nemělo jít jen o povrchní vzdor, o pouhou negaci tzv. tradičních modelů, jakkoliv jsou nedokonalé. Volba na podzim 2017 není jednou z mnoha. Ve hře je volba mezi minulostí a budoucností, mezi svobodou a nesvobodou, mezi Východem a Západem, mezi demokracií a autoritářskou vládou, mezi volným trhem a vládou úzké oligarchistické skupiny.
10. Nejsme zemí osvícené monarchie, a ani naštěstí utopického socialismu. Žádný z nebe spadlý údajně morálně čistý šikula nás nespasí, zvláště, když se jedná jen o marketingovou virtuální konstrukci. A navíc onen spasitel a mesiáš má tuny másla na hlavě, čehož si všimli i vnější pozorovatelé sebedestruktivního kabaretu české politické scény. A nejde jen o OLAF a jednu ptačí kauzu. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Mysleme na to tento pátek a sobotu. Ještě máme právo volby.
11. V těchto volbách nemůže jít jen o nějaký šachový kalkul – dám svůj hlas třeba tomu bojovníkovi za lepší zítřky, i když vlastně ani moc nechci, ale chci věřit tomu, že ten můj hlas tam někde potom dozraje a alespoň bude zábava. Jenže, kdo ví, co bude to nějaké „potom“, bude-li nějaké. Volby jsou reálným rozhodnutím v reálném čase. Nevolíme ideál, neboť ideál není. Hodnocení by mělo obsahovat pohled dozadu i osobní vizi vpřed. Volbou přebíráme kus osobní zodpovědnosti nejen za sebe sama. Neměli bychom se toho bát a jít volit. To je základ, nespoléhat jen na jiné.
12. Oživlá rezidua komunismu nejsou jen otázkou infiltrace institucí, médií atd., ale především forem jednání, myšlení a chování. I o tom budou tyto volby. Nevolme komunisty všeho druhu, ty včerejší, dnešní i zítřejší, ty, kteří vědomě či mimoděk slouží zájmům východních říší, v příkrém rozporu se skutečnými zájmy a potřebami občanů ČR. Nevolme ty, kteří umí jen strašit imaginárními vnějšími nepřáteli a oživují stará schémata třídní, rasové, náboženské a národnostní nenávisti. To už tady bylo.