K padesátému pátému výročí 21. srpna jsme letos zaslechli mnoho slov moudrých i nesmyslných, věcných i prázdných, zhlédli spoustu fotografií, obrazů, dokumentů a performancí. Zdá se, že toho bylo víc než jindy. Snad kvůli agresi na Ukrajině, jež nejen nám pamětníkům znovu obnažila podstatu pokračujícího ruského imperialismu, koná se pod stejně stupidními hesly, stačí nahradit naši „kontrarevoluci“ obdobně vylhaným ukrajinským „fašismem“ a „bratrskou pomoc“ „speciální operací“. Málokdo však jedním impozantním výtvarným činem, nikoli jen slovy, dokázal letos říci něco, co ve veřejném prostoru už půlstoletí chybí – zvěčnit dosud anonymní jména všech 137 obětí invaze. A to bronzovou plastikou STO TŘICET SEDM (celkový počet obětí ruské okupace do roku 1991 byl ovšem víc než trojnásobný – 425). Totiž Jiří Sozanský.

Mezi jmény obětí, o nichž se dvaadvacet let pod hrozbou perzekucí muselo mlčet, najdeme například i šestnáctiletého Miroslava Beránka či šestadvacetiletou Marii Charouskovou, zastřelenou na Klárově. Zde se StB mstila dokonce i na vdovci a hrozila mu, pokud bude o tom mluvit, ztrátou zaměstnání a odebráním syna.

Invaze 68 Jiřího Sozanského

Otevřít galerii (12)

Pětimetrová plastika vás zdrtí už ostřím vražedné čepele, vražené mezi dlouhý seznam jmen. Její akustickou součástí je i speciální skladba Michala Pavlíčka, do níž jsou zakomponovány i rozdílné zvuky, jež bronz vydává v různých partiích plastiky. A třetím komponentem projektu INVAZE 68 je osm velkoformátových olejomaleb, kde základním motivem je stopa tankových pásů, vůči té lidské stejně vražedná jako ona gilotinová čepel.

Výstava je veřejnosti přístupná od 22. 8. do konce roku v Armádním muzeu Žižkov. Moc se přimlouvám za šťastný záměr umístit poté trvale plastiku mezi bývalé Federální shromáždění a Národní muzeum, pár metrů od místa sebeoběti Jana Palacha.