Bezpečnostní analytik Miloš Balabán soudí, že embarga a sankce se už přežily. Konkrétní polemiky se mají vést tam, kde názor zazněl, v tomto případě to bylo v pondělním Právu. Právo není, co bývalo za starých časů, polemiku by jistě sneslo, ale protože jde o názor, který zastává mnoho lidí, je možné se mu věnovat i tady.
Pan Balabán píše:
„Jen před pár lety jsme ze Spojených států slyšeli slova o darebáckých státech a ose zla, kam byly zařazovány Írán s Kubou. Reálie se ale velmi rychle mění a Barack Obama má nakročeno, aby se na jeho prezidentské období nahlíželo i pozitivně skrze dva zásadní kroky: zahájení normalizace vztahů s oběma zeměmi. Jejich dlouhodobá ostrakizace již byla neudržitelná. Írán ukazuje, že ve světě ještě není úplně zle, když se hlavní světové jaderné mocnosti spolu s Německem a EU dokážou spojit ve věci kontroly íránského jaderného programu a dotáhnout je do úspěšného konce. Je to i naděje pro řešení dalších složitých mezinárodních problémů. Může mezi ně samozřejmě patřit eliminace a snad i porážka Islámského státu.“
Autor svou myšlenku dále rozvíjí s tím, že se tu objevuje konkurence Číny, která se některými problémy nezatěžuje. Máme snad být v nevýhodě? Takový Írán dlouhodobé sankce poškozovaly. Stejně tak ovšem poškozovaly firmy ze Západu. Kuba není tak zajímavý trh jako Írán, ale „přesto jím není ve světě, kde panuje nelítostná ekonomická konkurence, možné pohrdnout“.
Státy nemají morálku, nemají nic
Jak říká staré úsloví, státy nemají morálku, státy mají zájmy. Stát samozřejmě není bytost, nemá nejen morálku, ale nemá ani zájmy, protože nemá nic. Stát je konstrukt, souhrn vztahů, který existuje tak dlouho, dokud v to lidé věří. Když usoudí, že není, za den zanikne staletá říše, jak se to stalo třeba Rakousko-Uhersku.
Státní zájem je to, co pokládají vládnoucí elity za prospěšné pro lidi, aspoň některé. Některé hodnoty mohou jít proti sobě, třeba to, co je ekonomicky výhodné dnes, může být nevýhodné zítra, co je dobré ekonomicky na desetiletí, může být zhoubné politicky – a následně samozřejmě také ekonomicky.
V tom je také problém všech sankcí a embarg. Zasahují pochopitelně nejvíc běžné lidi. Totalitní vládci na lidi kašlou a živí je především idejemi. Pokud něco nefunguje, může za to nepřítel. Sankce jsou pro různé režimy požehnáním, protože umožní výmluvy, proč je doma tak zle.
Někdy si lid sankce zaslouží
Chtělo by se říci, že lid si dopady sankcí nezaslouží. Jenže jsou země, kde si tím nejsme tak jisti. Pokud má Vladimir Putin podporu 80 procent obyvatel, těžko použijeme oblíbenou větu, že jedna věc je režim a ta druhá prostý lid. Za Putina si Rusové mohou sami, toho tam nevysadila CIA. Sankce takovému Putinovi umožní uniknout z vysvětlování toho, proč je jeho země zaostalá a po letech jeho vlády závislá na vývozu surovin, protože Rusové celkem nevyrábí a neposkytují nic, co by někdo ve světě chtěl. Je ale možné, že sankce přestanou bavit jeho mocné podporovatele a nakonec se Putina zbaví. Jestli po něm přijde někdo lepší, to je otázka pro věštce. Jenomže je tu ještě otázka jiná, co asi tak měl Západ po jeho agresi vůči Ukrajině dělat? Říci mu, že se velmi, ale skutečně velmi zlobí?
To samé se týká Íránu, kterého jaderná dohoda celkem nijak neomezuje v jeho schopnosti jaderné zbraně vyvinout. Pak je tu Írán. Sankce jsou to jediné, co na Teherán ještě platilo. Když zmizí, bude velmi těžké je obnovit. V čem spočívá to Obamovo politické vítězství, které někteří komentátoři oslavují, těžko říci. Dohoda je to špatná. Nezajišťuje kontrolu, Íránu dává časovou ztrátu maximálně rok, když se rozhodne zariskovat a vypovědět ji.
Kuba stále drží politické vězně. V případě Kuby se embargo už nejspíš skutečně přežilo, protože castrovský režim přečkal všechno, ne ovšem vlastní silou, ale díky bohatším spojencům. To dokáže každý. Možná kapitalistický konzum režimu zláme vaz. To je jedna z věcí, která funguje.
Ústupky si vyloží jako slabost
Režimy popírající lidskou svobodu nejspíš žádné sankce samy o sobě neporazí, protože diktátorům a autoritativním vládcům se nic nestane a na lidu jim nezáleží. Oni své lahůdky z dovozu budou mít vždycky, i když budou z tribun hřímat, že se občané mají uskromnit a pěstovat brambory na balkoně a bicykly vyrábět ze dřeva, a když nepřijede autobus, tak si zazpívat.
Konzervativní zkušenost říká, že co nefungovalo nikdy, nebude to fungovat ani nadále. Pokud sankce nikdy moc nezabraly, bude to i v budoucnu stejné. Jenže to platí i pro zrušení sankcí. Ústupek si režimy vyloží jako slabost a budou ve své agresi a útlaku pokračovat.
Pokud jde o nás, náš export do Ruska je tak mizivý, že bychom se mohli v sankcích přímo vyžívat. Někteří lidé tím budou i u nás trpět nezaslouženě, ale tak je to vždycky, když se podniká v rizikových oblastech. To je také odpověď, proč se lidé proboha pořád usazovali pod sopkami, kde hrozí výbuch, a u řek, kde jsou povodně. Protože je tam úrodná půda. Jenomže za to se vždycky něčím platí.
Životní pocit je taky položka. Proč bych měl trpět tím, že moje země chce kolaborovat s nějakou diktaturou, a mlčet k jejím zločinům jen proto, že někdo tam chce vyvézt lokomotivu? Upřímně řečeno, co je mi po tom? Tak si ji vyvezte někam jinam, pokud ji někdo bude chtít. Mám jako občan taky své zájmy, třeba necítit se vůči diktaturám jako služebníček v předklonu.
