O uprchlících si už každý něco myslí a každý je odborník. Zprávy jsou pochopitelně pestré a velmi rozdílné. Dozvídáme se o tom, jak si imigranti dovedou zařídit nový život v provizorních podmínkách. Agentury třeba píší: „Zůstat déle ve Francii chce i část Afghánců, kteří se seskupili a s dalšími Asiaty vytvořili ‚obchodní čtvrť‘. I zde jsou pevně vybudované chýše k bydlení, v některých se navíc prodává různé zboží. Limonády, toaletní papír či konzervy jsou za bezkonkurenčně nízké ceny. „Začali jsme prodejem několika limonád a rozšířili jsme se,“ vysvětluje třicetiletý Arian z Džalalabádu. Denně má desítku klientů.
Jeden ze sousedů je se svým obchodem s nápisem ‚speciální nabídka‘ ještě spokojenější. Bydlí přímo u vchodu do tábora, a tak přitahuje více lidí. ‚Na odbyt jdou dobře cigarety,‘ tvrdí tento muž zralého věku s turbanem na hlavě. Cigarety sám balí a prodává v balíčcích po deseti za jedno euro (asi 27 Kč). Tábor má už svou samosprávu a nedávno byl připojen k městskému vodovodu a elektrické síti. Otevřela se zde v jedné pevnější chýši i jedna škola. Každý den kromě neděle sem chodí na 20 dospělých učit se francouzsky. ‚Dobrý den, kolik prosím stojí těstoviny?‘ opakují ve francouzštině nahlas a společně účastníci kurzů různých národností.“
Nebo: „Jeden z největších důvodů k hrdosti obyvatel tábora čeká na lidi u ‚etiopsko-eritrejské čtvrti‘. Je tady působivý pravoslavný kostel, který se svou výškou 15 metrů vyčnívá nad východní části tábora. Byl dokončen před dvěma týdny. Jeho vnitřek zdobí svíčky a různé relikvie. Místo podlahy vítá návštěvníka koberec se zobrazením medvídka Winnieho. ‚Mše se koná v sobotu odpoledne. Přichází až 200 věřících,‘ říká sedmnáctiletý John, který přišel z Eritreje.“
Pak jsou tu ještě jiné zprávy, o agresivitě a vzpourách. Mezi příchozími jsou i ostří mladí muži, jak rádi zdůrazňují různí „vlastenci“, ve „vojenském věku“. Kdyby to byli staříci, řeklo by se, že budou zátěží pro napnutý sociální systém západní Evropy. Byla by to navíc i pravda, jedna z mnoha pravd.
Pravda je přece obojí, jak to, že sem přicházejí opravdoví chudáci, kteří hledají normální život a práci, jakoukoli, tak i to, že se všelijací džihádisté pokusí do Evropy propašovat co nejvíc svých potenciálních bojovníků, kteří nám tady mohou zatopit. Jenže právě od toho jsme Evropané s tisíciletou tradicí myšlení, abychom dokázali věci rozlišovat a nemíchali k sobě to, co k sobě nepatří. Pak budeme paralyzováni v praktickém jednání a jiné než praktické ani nepotřebujeme.
Zprávy vypadají samozřejmě i takto: „Migranti začali v pátek odpoledne demolovat vybavení v zařízení pro cizince v Bělé pod Bezdězem. Stalo se tak po jednání s ministrem vnitra Milanem Chovancem, který všechny jejich požadavky zamítl a upozornil je na to, že musejí dodržovat zákony České republiky. Na místo zamířil policejní vrtulník.“
Nejde o to, abychom se romanticky rozněžnili nad každým, kdo zamířil k našim břehům. Stejně tak ale nemůžeme pokřikovat Čechy Čechům, což zní dosti pikantně zvláště v okamžiku, kdy se čištění chce ujmout někdo, kdo se jmenuje Okamura. Trochu jako v blázinci.
Nejhorší je hysterie. Prostě někoho přijmout, někoho odmítnout a smířit se s tím, že žijeme v nějakém historicky přelomovém období a budou s tím problémy. Takhle uvažuje rozumný dospělý člověk. Život je řešení problémů a – jak říkal T. G. Masaryk – „rozčilení není program“.