Datum 15. března 1939, den okupace našich zemí nacistickým Německem, není nic, co bychom mohli slavit. Byl to konec Československa, pokud se tak ten útvar dal ještě nazývat. Ještě předtím, než prezident Emil Hácha podlehl duševnímu i fyzickému nátlaku (vyčerpávající noční vyjednávání po cestě vlakem do Berlína), už se před několika hodinami oddělilo Slovensko.
Hácha zaznamenal pečlivě 20. března ve své zprávě do detailů, jak jednání probíhalo: „Dne 14. března 1939 na nádraží anhaltském očekával mě státní ministr Dr. Meissner a vyslanec Dr. Mastný s chotí. Po vojenské poctě před nádražím, při níž mě provázel kromě státního ministra Dra Meissnera generál, jehož jméno jsem si nezapamatoval, doprovodil mě Dr. Meissner do hotelu Adlon, kde byly pro mne a moji družinu reservovány velmi splendidní místnosti a kde pro moji dceru byla odevzdána kytice od říšského kancléře a velký karton bonbonů od ministra Meissnera. Kytice měla být odevzdána na nádraží, ale pro špatné počasí byla uložena v hotelu.“
Pod ochranu Vůdce
Pak došlo na setkání s Hitlerem, ke kterému měl Hácha delší řeč a zakončil to takto: „V dalším svém projevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost (‚Ihr tiefes Verständnis für das Volkstum‘), v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil.
Říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil a že nejde mu o jeho odnárodnění (‚keine Entnationalisierung‘). Potom prohlásil, že dnešního dne o 6. h ranní překročí říšské vojsko naše hranice a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na životech, ale výsledek že nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: ‚Meine Entschlüsse sind unabänderlich.‘ (Moje rozhodnutí jsou nezvratná.)“
Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře.
Poté byl rozhovor přerušen a já jsem s ministrem Chvalkovským odebral se do vedlejší místnosti, odkud jsme dosáhli telefonického spojení s ministrem národní obrany a později s celou vládou. Za mého pobytu v této místnosti dostavil se ke mně osobní lékař generála poln. maršálka Goeringa prof. Dr. Morel, který mě požádal, abych mu dovolil vyšetřit můj tep a shledav, že je nepravidelný, nabídl mně injekci. Zprvu jsem odmítl, poněvadž jsem necítil žádné potřeby lékařského zákroku, ale k Morelově opětovnému naléhání jsem se konečně podrobil, načež mi Morel dal injekci z hroznového cukru. Při tom bylo nám nabídnuto občerstvení.
Armádnímu generálu Syrovému jsem telefonicky oznámil, jaká je situace, a dal jsem mu přesný rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Poté informoval jsem telefonicky předsedu vlády a po nějaké chvíli dostalo se mi jeho odpovědi v ten smysl, že vláda, která se zatím shromáždila, béře můj postup na vědomí a že s ním souhlasí.
(podle: Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. II., Praha 1966)
Na internetu naleznete tuto pasáž ZDE
Ještě se dalo něco dělat
Na Háchově podpisu, ke kterému byl donucen, už mnoho nezáleželo, po Mnichovu nebyla vojenská obrana možná. (Hácha také musel vědět, že jeho podpis je z právního hlediska neplatný. Možná to byla poslední možnost, jak se zajistit pro dalekou budoucnost. ) To ale neznamená, že se ještě před okupací nedalo udělat nic proti tomu, abychom Hitlerovi zasadili aspoň jeden úder.
Že dojde k okupaci, věděl šéf naší tajné služby František Moravec s jistotou už od počátku března, ale nikdo mu to nevěřil. Ministr zahraničí Chvalkovský mu řekl, že on by o tom přece musel vědět. Moravec navrhnul aspoň nějaká opatření: „Vláda může nařídit branný odpor, i když jen symbolicky, jako symbol postoje československého lidu. Vláda může uprchnout do Londýna nebo do Paříže na znamení protestu a jako demonstraci světové veřejnosti, jaké je cítění československého lidu. Řekl jsem, že budova generálního štábu by mohla být vyhozena do povětří a všechny papíry a zařízení zničeny. Všechny vojenské letouny by mohly odletět ze svých základen. Nejdůležitější a nejtajnější zbraně by se měly přesunout do zahraničí nebo zničit.“ A tak dále, včetně zničení důležitých podniků, aby je Němci nemohli využít. Vláda však odmítla cokoliv udělat, protože Moravcovi nevěřili. Moravec se tedy zařídil po svém, sebral důležité papíry a s vybranými spolupracovníky na poslední chvíli zmizel letadlem do Londýna.
Moravcův postoj je pro nás mementem, že vždycky se ještě dá něco dělat, abychom si zachovali důstojnost. A to i v případě, že se na nás spojenci vykašlou, navždy, nebo ze zbabělosti na chvíli. Takové zkušenosti by se nám mohly ještě hodit, i když by bylo lepší, abychom se do takové situace vůbec nedostali. Už kvůli tomu, že u některých našich politiků můžeme o věrnosti vlasti pochybovat, u jiných zase o jejich odvaze.
