Těžko pochybovat o tom, že při práci s informacemi nevědomě pracujeme s celou řadou psychologických mechanismů, o nichž nemáme ani tušení, protože kdybychom měli, většinu z nich bychom snad dokázali ovládnout, nebo přinejmenším minimalizovat jejich vliv na naše mínění a jednání. A právě tento faktor – faktor psychologický – je tím vůbec nejdůležitějším k pochopení při cestě ke konzistentní mediální gramotnosti.
Psychologie jako taková zkoumá převážně chování, mentální procesy a vztahy mezi nimi; Sigmund Freud a Carl Gustav Jung jdou ještě hlouběji a analyzují existenci tzv. „nevědomí“, jemuž přisuzují klíčovou váhu při zpracovávání informací. Snaží se dokázat, že celá řada procesů, které mají vliv na naše chování, probíhá za hranicí našeho vědomí, tzn. nemůžeme je sami vysvětlit, protože ani nevíme, že existují. Typicky lze za nevědomé procesy považovat působení vzpomínek z dětství, které už si třeba ani nedokážeme vědomě vybavit, ale v naší mysli zůstávají prakticky po celý život a mají menší či větší vliv na to, jakým způsobem se i dnes rozhodujeme. Tyto vzpomínky byly vytěsněny z našeho vědomí, protože si je mozek uvědomovat nepotřeboval, ale vytěsněním z vědomí jejich vliv nemizí, pouze se přesouvá tam, kde se mnohem hůře měří či zjišťuje.
Dnes nelze popřít váhu psychologie, především analytické psychologie a psychoanalýzy, jež nevědomé procesy zahrnují, a tak, ač tyto poznatky lidstvu chápání sebe sama příliš neusnadnilo, musíme s nimi počítat vždy, i pokud jde o to, jakým způsobem přistupujeme k informacím, jak je chápeme, kolik „Já“ do nich vkládáme a jak je dále interpretujeme. Proto se nyní na několik psychologických procesů, které nás chtě nechtě ovlivňují, podíváme důkladněji, abychom aspoň zčásti pochopili, jak mozek funguje a naučili se s ním dále pracovat.
V první řadě je třeba znovu si připomenout, že jsme každý individuální entitou, ať jsme sebevíc konformováni se společností. Není pochyb o tom, že si tento fakt většina z nás uvědomuje, ale pro potřeby vysvětlení toho, jak funguje selektivní vnímání, je třeba to opakovat.
Lidská mysl nefunguje jako počítadlo, do něhož zadáme informace, ono je vyhodnotí exaktními algoritmy a zobrazí výsledek. To by bylo nebezpečné zjednodušování lidského mozku, který je mnohem komplexnější a také mnohem méně exaktní, tedy aspoň co se týče pojetí práce s informacemi. Je třeba říct, že mozek při zpracovávání konkrétní informace nepracuje pouze s onou informací, ale také prostřednictvím různých procesů i s mnoha dalšími informacemi, který v mozku byly zakořeněny už dříve, dokonce, jako již bylo zmíněno, třeba i v útlém dětství. Vezmeme-li v úvahu fakt, že proces zpracovávání informací není jednorázová a exaktní záležitost, ale komplexní a v podstatě dlouhodobá nikdy nekončící práce, která zahrnuje nepočítaně mnoho různých typů informací, dostáváme se právě ke zmiňované individualitě. Neexistují na světě dvě mysli dvou rozdílných lidí, které by dokázaly shodnou informaci vyhodnotit shodným způsobem a se shodnými výstupními hodnotami. Subjektivita mysli informaci přiřazuje hodnoty už při jejím získávání, poté při její analýze a nakonec při její interpretaci a žádný z procesů se nemůže přesně opakovat ani u jedné osoby, natož u více osob.
Interpretace je zde vůbec klíčová. Fakt, že dva lidé nemohou, ani kdyby chtěli (protože nedokáží ovlivnit všechny vlastní procesy, zvlášť ty nevědomé), interpretovat stejnou informaci shodně, vypovídá o tom, že význam, který tvůrce informace zamýšlel poskytnout, nebude přijat všemi lidmi právě zamýšleným způsobem. Už to je něco, s čím je potřeba při tvorbě jakékoliv informace počítat a proč je potřeba s každou informací pracovat natolik otevřeně, abychom maximalizovali pravděpodobnost, že bude co možná nejvyšším procentem publika přijata a pochopena v původním smyslu nebo ve smyslu, který se tomu původnímu co nejvíce blíží.
Selektivní vnímání umožňuje přijmout z informací jen tu část, která je v harmonii s naším přesvědčením. Při přijímání informací jsme tedy zásadně ovlivněni tím, co sami chceme slyšet. To může být dobrý, ale často také nebezpečný nástroj, který může fatálně ovlivnit to, jak se k informacím postavíme. I to je důvod, proč je na práci se selektivním vnímáním člověka postaven marketing jako obor. Dobrý marketér se důkladně zabývá právě tím, jak interpretovat produkt či službu, aby svým marketingovým pojetím zapadala do přesvědčení cílové skupiny; často se mluví o „marketingu na tělo“. Podobným způsobem pracují i politici při svých volebních kampaních, kdy dbají na to, aby se zabývali tématy, která cílový volič uchopí jako pro něj klíčová a ztotožní se tak s daným kandidátem.
Na selekci našeho vnímání má vliv celá řada okolností, od našeho obecného smýšlení, přes naší motivaci, postoje a kulturní či společenské předpoklady, až po minulé zkušenosti; velká část z těchto prvků je hluboce zakořeněna a odehrává se v nevědomých procesech, je tedy velmi složité až nemožné je jakkoliv ovlivnit a často dokonce i pochopit. V rámci učení se mediální gramotnosti jsme si tak vytyčili velmi nesnadný cíl, když se snažíme chápat myšlení druhých, přitom nejsme s to pochopit vlastně ani sami sebe; je tak třeba si uvědomit, že mediální gramotnost není o umění chápat, ale o umění pracovat i s tím, co nechápeme. K tomu je potřeba si připustit, že ačkoli se často domníváme, že náš pohled je objektivní a nezaujatý, zákonitě vždy je doplněn i našim subjektivním vnímáním, které může negativně i pozitivně ovlivňovat náš úsudek při zpracovávání i interpretaci naprosto všech informací, které k nám z okolních zdrojů přicházejí. Je tak vždy a za každých okolností na místě určitá míra skepse vůči vlastnímu úsudku.
