Demonstrace proti Andreji Babišovi FOTO: Nicola Zörkler
FOTO: Nicola Zörkler
Každý z nás budeme nyní bilancovat uplynulé období svojí osobní optikou. Pro někoho byl rok 2019 takový, pro jiného makový, ale kromě osobních pocitů, prožitků a dojmů jsme tak či onak prožívali i témata společná. Správa země do této kategorie zcela jistě patří. Nelze tomu uniknout. Jedno je jisté, a sice to, že vlastně neexistuje jednotící téma, které by něčím společnost sjednocovalo, spíše se množí jevy a souvislosti, které nás dramaticky rozdělují.
Rok 2019 je pro mě především rokem sílící buranizace země. Vládne nám figura s pestrou minulostí, takový specifický ornament doby. Sám sebe definuje jako urputné hovado, a jeho fandové ho za to téměř blahořečí. Souzní tak s prezidentem země a jeho podporovateli z řad dnešních a včerejších komunistů.
V roce 2019 nám to již připadá normální. Oponenti a kritici tohoto stavu jsou nálepkováni podobně jako v minulém režimu, jsou opět nepřáteli státu. Jsou prý někým organizováni, placeni a řízeni. Pokud vám to připomíná minulá léta, tak se jistě nemýlíte. Žijeme v postfaktické éře ve specifickém českém postkomunismu, a to vše řídí slovenský postkomunistický oligarcha stylizující se do role národního spasitele. Není to samo o sobě už dost absurdní? Když k tomu přidáme nekonečný seriál jeho hříchů a brutálních faulů, tak se občas může zdát, že tohle dokáže jen bujará fikce, ale ouha: ona je to česká realita v roce 2019.
Česká současnost je především produktem nevyřešené a nepojmenované nedávné minulosti. Právě proto se excesy staly normou. Ten deficit nás dohání a drtí nebývalou silou. Všechny líbivé kompromisy a jakoby šlechetné korektnosti se nám teď vracejí. Zlo má převahu. Ukazuje nám to dnes a denně. Demokracie bez demokratů v čele nemůže být demokracií, stejně jako nemůže být právní stát bez rovného a férového práva, stejně jako nemohou být svobodná média v rukách spolčení posttotalitních oligarchů. To je to, oč tu kráčí. Pokud se budeme tvářit, že je to vlastně v pořádku, tak se stáváme spoluviníky dalšího vývoje. Gróf nám naslibuje zimní stadion do každé vesnice a my si přestaneme všímat toho, že Němci i Rakušáci mají třikrát větší platy i penze při stejných cenách za zboží a služby, jenomže navíc v jiné kvalitě. To je ten pokrok? To je ten firemní stát?
Právě končící rok 2019 by měl být zejména mementem. Tohle už je prostě přes čáru. Není divu, že dnešní vládnoucí kumpačku znervózňuje počet lidí na Letné. Oni tuší, že všichni lidé nejsou pouhými konzumenty jejich produkce ve stylu trollích exhibic na různých portálech a sociálních sítích. Vzdor proti vulgární oslavě podprůměrnosti a náchylnosti k normalizačním časům není jen žádoucí, on je existenčně nutný. Argumenty o tom, že všichni všechno věděli, a přesto někoho volili, a tudíž je vše ok, jsou liché. Ten někdo vyhrál obrovskou oficiálně nepřiznanou finanční převahou, lží a podvodem, a smiřování se s tím je osudovou chybou demokratických sil, jako tomu bylo v roce 1946 při první výhře komunistů, která pak předurčila osud země na dvě následující generace. Takhle osudové musí být poznání z právě končícího roku 2019. Všechno ostatní je lhaní si do vlastní kapsy.
Rok 2019 je za námi. Ten následující by měl být rokem zlomu. Ještě se můžeme vrátit do normálních poměrů jako součást civilizovaného světa. Nesmíme ten čas promarnit a propást. Vlkodlaci z Východu stojí na zápraží a čekají na povel. Mají u nás velmi dobře se orientující spojence, nejen ty nejvlivnější, ale také celé pluky pomýlených našich furiantů. Časy se změnily a mravy s nimi. Je nejvyšší čas se tomu účinně vzepřít. To je výzva pro rok 2020.
