Ruský tank na Václavském náměstí, srpen 1968 FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
VZPOMÍNKA / V chystané knize Bohumila Doležala, která se jmenuje Jak ubránit normální svět, najdete také autorovu vzpomínku na to, jak prožíval okupaci 21. srpna 1968 a dny následující, během kterých se do Prahy vracel z Rakouska. U příležitosti 55. výročí tohoto dne přinášíme ukázku z tohoto textu.
(psáno 21. srpna 2014)
Blíží se opět výročí srpnového týdne, který před šestačtyřiceti lety důkladně a na mnoho let zasáhl do života mnoha milionů lidí v téhle zemi – taky do mého života, ovšem. A protože se zrovna teď toho v české politice dvakrát moc neděje, rozhodl jsem se, že se poprvé v životě pokusím o něco na způsob „pamětí“; zkusím na pokračování vypsat, jak jsem ty dny prožil. Mimo jiné i proto, že dnes má už jen málokdo o té době úplně jasnou představu; ještě loni v létě jsem slýchal od mladších lidí poměrně hloupé řeči o tom, že to bylo už dávno a že to přece dnes už nikoho nezajímá; teď bojujeme za demokracii s korupcí a musíme toho přitom co nejvíc rozmlátit. Řekl bych, že to, co se teď děje na Ukrajině – a vlastně trochu i to, co se od loňského jara děje u nás, hnusné, pomalé a potupné hroucení demokratického režimu – činí vzpomínky na srpen 1968 přece jen naléhavějšími, než by se na první pohled zdálo.
Můj problém je trochu v tom, že samotný vjezd našich slovanských bratrů z východu jsem přímo v Praze nezažil, 21. srpna jsem byl ještě na „Evropském fóru“ v Alpbachu v Rakousku. Ale vrátil jsem se už 23. srpna dopoledne, takže o nic až tak podstatného jsem nepřišel, a zážitky z Alpbachu a z cesty domů taky stály za to. Tolik úvodem.
I.
Jaro 1968 pro mne představovalo nával svobody, jaký jsem dosud nikdy v životě nezažil. Režim se během několika týdnů úplně sesypal, všechny zábrany padly. Poté, co masovou žádost o zrušení cenzury, která byla zveřejněna v novinách, podepsali mj. i sami cenzoři, cenzura skončila. V březnu se konala spontánní celonárodní pouť ke hrobu TGM do Lán. Člověk najednou mohl cestovat do ciziny, kam ho napadlo (jen peníze jaksi nebyly). V důsledku toho se mj. všechny prodejní automaty na sušenky, čokoládové tyčinky a cigarety v pohraničních oblastech SRN zaplnily českými tříkorunami, které měly shodou okolností stejnou váhu jako německé tuším dvoumarkové mince (o cizí měnu byla u nás pořád nouze a skutečný kurs koruny k marce byl tehdy přinejmenším 10 : 1). V Praze se dal koupit – sice za nekřesťanské peníze, ale šlo to – svobodný západní tisk. Svaz spisovatelů nemohl odmítnout naši žádost o obnovu časopisu Tvář, který nám komunisté zakázali v roce 1965.
Svoboda byla zároveň ze všech stran smrtelně ohrožená. Síly „progresistů“ a „konzervativců“ ve vedení KSČ byly víceméně vyrovnané, vliv občanů na politiku hodně zprostředkovaný (díky svobodě slova ovšem hned vzniklo v podstatě funkční veřejné mínění). Političtí představitelé byli vesměs nevolení, resp. „zvolení“ v minulosti bolševickým rituálem. Odstranění cenzury ještě ani náhodou nevytvořilo nějaký nový režim, jen velmi důkladně pobořilo ten starý. Ruské znepokojení a rozhořčení den ode dne rostlo: lidé samozřejmě v drtivé většině podporovali „reformisty“ (změny byly přece jen citelné a „reformisté“ zatím oplývali dobrými úmysly) a zároveň měli strach. Jarní vojenské manévry „Varšavské smlouvy“ na československém území se povedlo ukončit jen tak tak. Moje maminka si v létě vzpomněla na propagační plakát z konce protektorátu: byla na něm kresba Hradčan, nad nimi napřažený rudý pařát se srpem a kladivem, a pod tím vším nápis: Zachvátí-li tě, zahyneš!
Prozíraví lidé, např. můj kamarád Emanuel Mandler, tvrdili, že celé to úsilí o „socialismus s lidskou tváří“ nemůže nakonec skončit jinak než brutálním ruským zásahem. Jeho argument byl jednoduchý, ale drtivý: to by se takhle mohl nakonec Rusům snadno a lehko vyvlíknout z chomoutu každý a celé koloniální impérium by vzalo za své. Nedovedete si představit, jak nerad jsem to slyšel – dobře jsem věděl, že má pravdu, jen jsem si to nechtěl připustit, vždyť svoboda, byť i v zárodečném stavu, je tak příjemná a nadějná. (Když jsem tehdy Mandlerovy úvahy reprodukoval jednomu bývalému spolužákovi z FF UK, nadějnému mladému historikovi, řekl mi konsternovaně a zároveň bezelstně: to ale přece není možné, to by mi úplně zničilo celou mou vědeckou kariéru!)
V druhé polovině srpna napětí jakoby malounko opadlo, Prahu navštívili krátce po sobě Tito a Ceausescu, tedy představitelé dvou východoevropských komunistických zemí, které se od Rusů více či méně emancipovaly. Zdálo se, že indolentní a rozpolcené české komunistické vedení se konečně aspoň trošku začíná starat o bezpečnost země. Skeptik Mandler usoudil, že Rusové už možná šanci na zásah promeškali. V této situaci jsem 19. srpna nic zlého netuše odjel vlakem na Evropské fórum do Alpbachu. Evropské fórum bylo setkání evropských intelektuálů a v posledních letech už tradičně sloužilo jako neformální místo, kde se mohli potkat a také potkávali čeští spisovatelé, umělci a novináři z domova i z emigrace. Pro mne to byla v životě druhá a zároveň poslední cesta přes železnou oponu, pozvání jsem dostal jako redaktor obnovené Tváře.
II.
Nejprve bych měl uvést to, co vlastně patřilo už do úvodu. Byl jsem literární kritik a nakladatelský, v posledních měsících časopisecký redaktor, patřil jsem k okruhu kolem časopisu Tvář, který tehdy představoval jakýsi literární polodisent, dosti fešácký, to připouštím. Časopis nám v roce 1965, necelý rok poté, co jsme se ho zmocnili, zakázali. Ale nevyhodili mne kvůli tomu z práce (ve Tváři jsem pracoval externě, byl jsem redaktorem literárněvědného oddělení vydavatelství Československý spisovatel) a nezakázali mi, jako ostatně nikomu z Tváře, publikovat. Psal jsem ovšem o soudobé české literatuře, ne o politice, to tenkrát opravdu svobodně ani dost dobře nešlo). Byl jsem, stejně jako všichni kolegové a přátelé z Tváře, vědomým a zcela zásadním odpůrcem bolševického režimu (tedy žádným „socialistou s lidskou tváří“), ale respektoval jsem zákonný rámec a věnoval jsem se literatuře. Zažíval jsem ty události ne z perspektivy hybatele politiky či významné „osobnosti“ tehdejší kulturní, politické či mediální scény. Do politického zákulisí jsem neviděl a ani jsem po tom netoužil. O to víc jsem však viděl a prožíval všední, každodenní běh života v bolševické ČSSR, a tedy i v prvním týdnu ruské vojenské okupace.
Po této malé vsuvce se vracím zpátky k vyprávění. Na samotnou cestu do Alpbachu se moc nepamatuji, i když průnik železnou oponou byl vždycky zážitek sám o sobě. V té době ztratila něco ze svého kouzla (proniknout mohl každý), ale člověk cítil, že to nejspíš moc dlouho nevydrží. Navíc jsem při takovém cestování měl pokaždé pocit medvěda, přivázaného na neviditelném řetěze, který vedl do Prahy. Stačí, aby tam někdo kompetentní řetězem škubl, a člověk na druhém konci, přestože je momentálně v Paříži nebo ve Vídni, tj. zdánlivě na svobodě, upadne na nos. Vzpomínám si jen, že jsme se po cestě zastavili v Salzburgu, na ulici jsme potkali nějakou paní, emigrantku. Slyšela, že mluvíme česky, velmi se k nám hlásila, svěřila se, že s manželem mají v městě slušnou restauraci a srdečně nás zvala k návštěvě. Nemohl jsem jí vysvětlit, že kdybych si tam dal oběd, nezbude mi z devizového přídělu, kterým byl člověk v ČSSR na cestu vybaven, ani vindra a nesmím si pak už během dalšího pobytu nikde dát ani kafe.
Alpbach je velmi hezké turistické středisko kousek před Innsbruckem, v malebném alpském údolí, z něhož se, jak se mi aspoň tenkrát zdálo, dalo na všechny strany jít jenom do strašného kopce. Fórum sestávalo z řady seminářů, které se naštěstí všechny odehrávaly přímo v lokalitě. Přihlásil jsem se do jednoho, kde se mělo probírat nějaké aktuální filosofické téma. Seminář vedl profesor Vídeňské univerzity, salonní revoluční socialista toho střihu, jaký tehdy, v době studentských hnutí, v Evropě frčel. Přivedl si s sebou několik svých studentů, rozdělil jim hned úvodem referáty a bylo na něm vidět, že hoří touhou předvést nám, východoevropským balíkům, kteří mají iluze o buržoazní demokracii, co jsou teď v Evropě vůdčí ideje. Z českých hostů byl na semináři mj. filosof Ivan Sviták, jako řadový účastník. Pokusil se intelektuálně exhibovat, profesor ho ovšem hned zarazil: „Pokud chce doktor Sviták vést seminář místo mne, já tu nemusím být,“ a simuloval odchod. Doktor Sviták schlípl. Byl jsem docela rád, že tam můžu sedět jako obyčejný neambiciózní posluchač. Nebyl to můj obor, a od intelektuálních hvězd, o nichž měla být řeč (Adorno, Habermas atp.) jsem tehdy ani později nečetl ani řádku.
20. srpna večer se konalo sezení několika lidí z médií s Pavlem Tigridem. Zajímal se i o to, co chceme dělat ve Tváři. Seznámil jsem se taky s mladým ekonomem z Ekonomického ústavu ČSAV, jmenoval se Václav Klaus. Protože jsme Tvář plánovali nejen jako literární, ale už i jako společenský časopis, chtěli jsme se taky věnovat problematice Šikovy ekonomické reformy, která nám byla krajně podezřelá, a sháněli jsme nějakého Šikova oponenta. Bylo to velmi obtížné, naráželi jsme jen na samé stalinisty. Václav Klaus mne šokoval. Myslel si o Šikově reformě totéž co my (že je to zároveň utopický a polovičatý projekt), jen to jako ekonom dovedl daleko přesněji zformulovat. Velmi rychle jsme se dohodli na spolupráci. Přihlásil se ke mně taky jakýsi mladý ideologický pracovník pražského městského výboru KSČ (výbor byl tehdy baštou komunistických progresistů). Předestřel před mnou ideologické plány, které vznikají v jeho okolí, a na závěr prohlásil: Víte, my si myslíme, že v diskusi mají dostat slovo dokonce i vysloveně antisocialistické elementy! A čekal, co řeknu té obrovité smělosti. Měl jsem strašlivou chuť mu říci: To je fajn, i já jsem totiž antisocialistický element, holoubku. Ale odpustil jsem si to.
A nadešlo ráno 21. srpna. Když jsem v útulném alpském hotelu, kde jsem bydlel, přicházel na snídani, viděl jsem, že rakouští kolegové jsou shromáždění v rohu místnosti kolem rádia. Říkal jsem si ve své naivitě: To je pozoruhodné, jak v demokratickém státě lidé spontánně žijí politikou. A dal jsem se do jídla. Pak jsem ale zaslechl, jak rakouský reportér ve vysílání říká: Stojíme na hranici poblíž Bratislavy. Na druhé straně se valí kolona sovětských tanků, které právě obsazují město. V tu chvíli mi přestalo chutnat a odpotácel jsem se ven, sledován soucitnými pohledy z kroužku u rozhlasového přijímače.
Před hotelem jsem potkal Pavla Tigrida. Byl zjevně v dobré náladě a ještě vůbec nic nevěděl. Vrhnul se ke mně, do široka se usmíval a zvolal bodře: Dobré ráno, tak jakpak jsme se vyspinkali? Bylo to strašidelné. Vyklopil jsem mu, co se stalo, a on reagoval velmi hněvivě a rozhořčeně. Jistě mu trochu křivdím, ale já přesto z jeho reakce nějak v podtextu cítil, že on se bude z Alpbachu vracet do slunné metropole na Seině, kdežto já do okupované Prahy. Samozřejmě to tak ani trochu nemyslil; ale to se prostě nedá nevyjádřit, i když člověk vůbec nechce.
III.
Tím se nezávazná a celkem příjemná atmosféra alpbašského setkání ovšem důkladně proměnila. Mělo to i své pozitivní stránky. Rakouští hostitelé se chovali s krajní ohleduplností, a dokonce i revoluční profesor ze semináře, do něhož jsem se přihlásil, považoval za nutné mne osobně ujistit, že do jeho představ o revoluční proměně buržoazně demokratické Evropy použití tanků nezapadá. V rakouské televizi jsme zatím měli možnost vidět záběry z mého rodného města: hořící domy, špinavá, po zuby ozbrojená cizí soldateska, krvácející demonstranti – všechno vypadalo ještě desetkrát hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo. Měl jsem úděsný a zcela bezmocný vztek. Cizí vojáky si v Praze pamatuji jen z útlého dětství a takovou demonstraci síly jsem nezažil: v březnu 1939 jsem ještě nebyl na světě, v květnu 1945 – bylo mi pět let – jsem to tak nebral. Zároveň bylo zjevné, že těchhle se už hned tak nezbavíme. Jistě, všechno bylo zatím otevřené – jenže člověk si v té situaci uvědomoval hlavně otevřenost těm nejhorším koncům. Věděli jsme zhruba, jak vypadaly obdobné ruské zásahy, např. v Budapešti v listopadu 1956, a hlavně, co a jak rychle pak následovalo. A věděli jsme, jak vypadal bolševický teror v padesátých letech. Česká komunita v Alpbachu držela pohromadě a bohužel se ponejvíce navzájem strašila. Nálada byla depresivní. Pamatuji se, že na jedné improvizované schůzi požádali historika Tomana Broda, aby promluvil o ruském prostředí a ruských metodách. Pan doktor Brod (kterého si velmi vážím, i kvůli jeho polistopadovým aktivitám) přednesl velmi plastický výklad, jehož obsahem bylo zhruba: Nemyslete si, v Rusku je odjakživa ukrutný bordel, vůbec nic tam nikdy pořádně nefungovalo a nefunguje – ovšem s jednou jedinou výjimkou, a tou je KGB. Ta naopak funguje znamenitě a zcela spolehlivě. Sugestivita výkladu dr. Broda byla ještě zvýrazněna jeho poněkud mefistofelským vzezřením a přesvědčivým přednesem, takže v tu chvíli se podělali i ti z nás, kteří dosud poděláni nebyli. Jistě, člověk měl strach, bylo to něco úplně jiného, než co jsme doposud zažívali, a že dění, které se tehdy spustilo, bude moci za tři, čtyři měsíce Jan Werich shrnout slovy „jako bratrská pomoc to stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde“, nikdo 21. srpna netušil. (Ve skutečnosti to i jako okupace stálo za hovno, jen to bylo přece jen asi o něco lepší než heydrichiáda.)
Přesto jsem ani chvíli nepomýšlel na to, že bych tam zůstal, i když by to asi bylo nějak šlo. Vždycky jsem se divil, proč se za bolševismu vraceli domů (k nám i do Ruska) ze Západu i lidé, kteří mohli tušit, že je možná čeká dosti tvrdá represe. Proč tam proboha nezůstali, zachránili by si aspoň holý život. Teď jsem pochopil, že to není tak jednoduché. Měl jsem v Praze manželku a malé dítě, rodiče, přátele, měl jsem to tam rád a byl jsem na to zvyklý. Představa, že bych měl zbytek života místo toho strávit např. s mými krajany, kteří se tehdy shodou okolností octli spolu se mnou v Alpbachu, mi naproti tomu byla poněkud cizí. Taky jsem věděl, že čím déle budu návrat odkládat, tím pro mne bude těžší. A tak jsem dvaadvacátého večer odjel zpátky do Prahy.
Pamatuji se, že během těch dvou dní jsme v Alpbachu vytvořili jakousi neformální skupinku, k níž kromě mne patřil mj. i Václav Klaus a spisovatelka Věra Linhartová, která publikovala ve Tváři a byla členkou redakční rady. Linhartová psala hodně moderní prózy poněkud esoterické povahy. 22. srpna odpoledne Klaus náhle zmizel. Byl tam na rozdíl ode mne autem, a jak se posléze ukázalo, odjel domů. S Linhartovou jsem se slušně rozloučil navečer. Neznali jsme se nijak blíž, vykali jsme si. Když se autorka intelektuálních, chladně analytických próz se mnou loučila, rozplakala se. Přišlo mi to nečekané a docela dojemné. A taky to dokresluje trochu neurotickou atmosféru v Alpbachu po ruské invazi. Od té doby jsem Věru Linhartovou neviděl, zůstala v emigraci.
