Kus životního příběhu spisovatele a cestovatele Josefa Formánka jsme mohli letos zaznamenat na plátnech českých kin, kde se promítal film Úsměvy smutných mužů. Kromě závislosti na alkoholu toho ale Formánek zažil mnohem víc. Několikrát navštívil indonéský ostrov Siberut, naučil se mluvit dialektem jazyku, jímž mluví asi jen dva tisíce lidí a podařilo se mu třeba i mystifikovat českou mediální scénu příjezdem falešného Woodyho Allena. 

Co je pro vás tou hlavní inspirací při psaní knih?

Život.

Co byste doporučil začínajícím spisovatelům?

Pablo Picasso řekl, že umění je lež, která umožňuje poznat pravdu. Doporučil bych psát o tom, co důvěrně znáte. Jedině tak máte šanci psát tím způsobem, aby to ostatní považovali za důvěryhodné a věřili vám, že to, co píšete, vychází opravdu z vás. 

Napsal jste již sedm knih. Nemáte tendenci k opakování se?
Snažím se psát tak, aby každá kniha byla jiná. Psaní je cesta, a aby mě bavila, musí být nová. Celý život sám o sobě si je však velmi podobný, ať je to život toho nebo onoho. Je tam nějaký začátek cesty, její průběh a konec. Takže vlastně ano – píšu pořád o jednom a tom samém – o životě. 

Když píšete knihu, víte už od začátku, jak dopadne?
Myslel jsem si to, znovu a pokaždé, ale teď už si to nemyslím. Pokaždé je vyznění knihy po jejím dopsání jiné – než jsem předpokládal či si na začátku přál. To dobrodružství je na tom ale to nejkrásnější. Když píšu kapitolu a jen se tak nechám unášet myšlenkami, pocity a obrazy v hlavě, tak to jsou přesně ty chvíle, kdy mě psaní opravdu baví. Je to tak zvláštní pocit, že se nedá srovnat s žádnou mou jinou činností. 

Píšete v současnosti další knihu?
Snažím se o to. 

O čem bude?

O tichu.

Chtěl jste být vždy spisovatelem?
Jo, vlastně od dětství. Jednou jsem četl knížku Oty Pavla a nějak mě dojala, ale o pár stran dál zase rozesmála. A tenkrát mi blesklo hlavou, že takhle krásně bych chtěl umět psát. 

Co vás vedlo k založení časopisu Koktejl?

Chtěl jsem hned po revoluci udělat časopis, do kterého budu moci psát hezké reportáže, což byla dosti naivní představa. Nakonec se ze mě stal ve 23 letech nejmladší šéfredaktor ve střední Evropě či spíš manager, co hlídá provoz toho cirkusu, jakým časopis bezesporu je. Cirkus, jenž vyžaduje spoustu pozornosti, energie, času a úsilí. S lehkou závistí jsem občas pozoroval své kolegy, kteří i díky mé činnosti mohli psát a objevovat svět. Jsem však moc rád, že Koktejl vznikl a těší mne, že se dál snaží objevovat a popisovat svět ve všech jeho barvách, vůních a pocitech už 28. rokem. A dělají to velmi dobře, i když se ta doba od revoluce proměnila a všechna média, ať už to jsou deníky, týdeníky či měsíčníky, šla s náklady dolů, protože se obrovskou konkurencí staly informace na internetu a na různých televizních kanálech. 

Která z vašich knih je pro vás nejvýznamnější?
To nejde říct, je to stejné jako s dětmi a rodiči. Každého máte rád a každého máte rád jinak. Ale pro mě osobně hodně znamenala kniha Dvě slova jako klíč, protože to byla první kniha, která i mně osobně změnila život. Při jejím psaní jsem měl pocit, že ten, kdo ji začínal psát, byl někdo jiný než ten, kdo jí dopsal. A za to jsem té knize velmi vděčný.

Vaše kniha Úsměvy smutných mužů byla zfilmována, jste s výsledkem spokojený? Je něco, co byste ve filmu změnil?

Upřímně musím říct, že když začal režisér Dan Svátek film točit, dopředu jsem se začal smiřovat s tím, že to bude jako u většiny filmů natočených podle knižní předlohy… To znamená, že film neobsáhne celou knihu a ten pocit z něj bude jiný. Ale musím s velkým uznáním říct, že film Úsměvy smutných mužů má stejnou atmosféru jako kniha. Za to velké dík Danu Svátkovi a jeho citlivému přístupu k látce. 

Je v plánu zfilmovat i další vaše knihy?
Letos by se měl začít natáčet film Dvě slova jako klíč a po jeho premiéře chystá Dan Svátek film i podle knihy Mluviti pravdu. 

Jak jste spokojený s výkonem Davida Švehlíka, který si ve filmu Úsměvy smutných mužů zahrál postavu inspirovanou vaším životním osudem?
Když jsem to viděl na předpremiéře, kde vnímáte stovky očí za sebou v sále, neměl jsem Davida Švehlíka moc rád za to nepříjemné zrcadlo, které mi nastavil. Ale tím mu vlastně skládám hold, protože to zahrál brilantně. Až tak, že se mě to nepříjemně dotklo. Kdyby hrál něco příjemného, tak by to asi nebyl tak zvláštní pocit, ale v případě Úsměvů smutných mužů jsem se na část díval s velkým sebezapřením. 

Je pro vás závislost na alkoholu stále citlivé téma?
Není, nemám problém o tom mluvit veřejně. Ty věci se takhle prostě staly, tak proč je zamlžovat. Po předpremiéře jsem si však kladl otázku, jestli jsem nebyl v knize až moc upřímný, jestli jsem nebyl příliš otevřený. Ale pak se stalo, že za mnou před pražskou premiérou v Lucerně přišel člověk, který mi dal fotku své rodiny. Vyprávěl mi, že ho žena s dvěma dětmi opustila právě kvůli jeho problému s alkoholem. Po jejich odchodu si prý vzal knížku Úsměvy smutných mužů a po jejím dočtení se rozhodl, že se už nikdy nenapije. A opravdu se mu to podařilo! Žena se k němu vrátila, a dokonce se jim narodilo třetí dítě. Řekl mi, že mu ta kniha zachránila život, ať si na to vzpomenu, až mi bude někdy těžko nebo úzko. Tak jsem si řekl, že ta upřímnost v knize a tedy i ve filmu měla smysl.

Jak na váš problém s alkoholem reagovali vaši přátelé a rodina?
Asi tak, jak by reagoval každý, kdyby zjistil, že jeho blízký je v ohrožení a on mu nemůže pomoci. Pocit bezmoci a utrpení. 

Jako člověk, co si díky alkoholu prošel peklem, souhlasíte s tím, že je u nás povoleno konzumovat alkohol od osmnácti let?
Nejsem proti tomu, že si plnoletý, nezávislý člověk občas dá skleničku vína nebo pivo. Ale až v momentě, kdy se člověk stane závislým, tak zjistí, jak alkohol dokáže být zlý pán… Určitě nejsem pro to, aby ministr zdravotnictví před národem prohlásil, jak se to před pár lety stalo, že je pití prezidenta v pořádku, že je v normě vypít denně šest skleniček vína a tři panáky tvrdého alkoholu. To podle mne není normální z úst někoho, kdo by měl bdít nad zdravím národa, stejně jako to, že je u nás alkohol levnější než nealkoholické nápoje. To asi není nikde jinde ve světě… Jsme vůči alkoholu, droze, daleko více benevolentnější. Podivnější je pro nás spíš abstinent, který si nedá ani skleničku než kvartální pijan.

Několikrát jste navštívil ostrov Siberut, který vás inspiroval k napsání několika vašich knih. Co vás vedlo k první návštěvě Siberutu?
Jako kluk jsem chodil po polích a sbíral hroty pazourkových šípů a pravěkou keramiku. Vždycky mě zajímalo, jací jsme byli my, lidi, ještě než jsme měli elektřinu, auta, telefony… Jediná možnost, jak to zjistit, byla navštívit přírodní národy, které ještě nejsou poznamenaní civilizací. Začal jsem o tom přemýšlet, když jsem dělal magazín Koktejl. V té době jsem měl navíc takové složité období. Zkolaboval jsem na ulici, ale doktor mi říkal, že mi nic není, že jen to tělo ze stresu už dál nechce. A tak jsem odjel si odpočinout na reportáž do vytouženého pralesa.

Čím si Siberut získal vaše srdce?
Prales je úchvatné, nádherné a monumentálně tiché místo i přes veškeré okolní zvuky ptáků, cikád či opic. Cítím v něm stejnou pokoru jako moji mentawaiští přátelé. Sleduji současně i proměnu kmene a rodin v čase, od chvíle kdy tam vtrhla civilizace a též vnímám jejich postoj k tomu, co jim nová doba přináší. Protože mám pocit, že oni zůstali vnitřně stejní, i když navenek se toho změnilo hodně. Přišla tam za nimi po vybagrovaných a vybetonovaných cestách civilizace – státní správa, těžaři dřeva a obchodníci… Přesto se tam rád vracím. Pro ten klid, vyrovnanost a úsměvy jedněch z posledních přírodních lidí žijící na extrémně drsném ale krásném místě, jakým deštný tropický prales bezesporu je. 

Věděl jste už po první návštěvě, že se chcete vrátit?
Ne, to jsem zjistil až v Čechách. Když nasloucháte šamanům a jejich hovorům o duších zemřelých předků, něco to ve vás zanechá. A tak jsem se rozhodl to zpracovat do knihy, kde si jako autor můžete – na rozdíl od reportáže pro geografický magazín – dovolit psát i o něčem tak nehmotném jako je svět duchů zemřelých předků „ukkui“. Touha to napsat do knihy byla silná, ale věděl jsem, že toho ještě nevím příliš. Tak jsem se vrátil s myšlenkou, že kmen Mentawai, jejich zvyky a rituály lépe poznám. 

Kolikrát jste nakonec Siberut navštívil?
Osmkrát. Je to místo, které mě učarovalo. Jediné místo na světě, kde jsem se nechal tetovat, kde jsem dostal dvě zvláštní jména Prsatý muž a Otec Karolíny, místo kde jsem se snažil naučit řeč původních obyvatel beze všech učitelů a učebnic. Můj tatínek říká, že jsem vrchol nepraktického člověka. Že jsem se vlastně nikdy pořádně nenaučil žádný světový jazyk, ale zato umím dialekt jednoho kmene, jímž mluví asi dva tisíce lidí. 

Na co je nejtěžší si po příjezdu na Siberut zvyknout?
Pro mě už asi není těžké nic. Určité nepohodlí je, že chodíte v neuvěřitelně vlhkém, dusném a teplém podnebí skoro neustále v rozbahněném terénu, kde je relativně dost pijavek a jedovatých hadů. Musíte být pozorný. Ale když ten prales znáte a pohybujete se v něm s  pokorou, tak vám nehrozí větší nebezpečí než člověku u nás na přechodu pro chodce, kde ho také muže srazit auto, ale nemusí, když si jen trochu bude dávat pozor.

Snažil jste se zakročit proti působení misionářů v necivilizovaných pralesních oblastech. Po roce 1995 jste napsal otevřený dopis papeži Janu Pavlu II. Na základě toho vám byl zprostředkován rozhovor s pražským nunciem Giovannim Coppou, kde se vám ale nedostalo pochopení. Jaké to pro vás bylo?
Udělal jsem to, co jsem považoval za správné a co bylo v mých silách,. Navzájem jsme si sdělili své postoje. Měl jsem pocit, že jsem udělal, co jsem měl, a nezbylo mi nic jiného, než se smířit s výsledkem. Jak říká jedno rčení, člověk by měl mít tolik trpělivosti a pokory, aby vnitřně překonal věci, které změnit nemůže a tolik síly, aby změnil věci jež změnit jdou a zároveň tolik moudrosti, aby tyto věci od sebe dokázal rozlišit.

Je to pro vás stále aktuální téma? Došlo za tu dobu k nějaké změně?
Rozhodnutí, jak zacházet s nabídkou a jinými možnostmi víry, než jim poskytuje jejich tradice, ponechám na národech, které už mají kontakt s civilizací. Ale u nekontaktovaných kmenů bych byl silně proti tomu, aby je někdo vůbec kontaktoval. Ať už těžaři dřeva, obchodníci nebo misionáři – i když jsem sám hluboce věřící, jež miluje laskavou tvář, kterou nastavil Ježíš světu. Myslím si totiž, že srážka s civilizací, dle mých zkušeností, prostě nemůže dopadnout pro malý přírodní národ dobře. Neboť, jak je civilizace pohltí, tak se pro její neznalost okamžitě stávají lidmi druhé kategorie a končí většinou v neradostných slumech na okrajích velkých měst, aby ve druhé generaci jejich děti ztratili možnost se do pralesa vrátit a přežít tam. A tak se stanou ani ne lidmi z velkého světa ani ne soběstačnými jedinci schopnými žít v symbióze s přírodou jako jejich předci… 

Na vašich stránkách píšete, že jste v roce 1993 mystifikoval českou mediální scénu příjezdem falešného Woodyho Allena. Mohl byste nám více objasnit, o co šlo?
Jednou jsme si s panem Poledňákem, ředitelem Činoherního studia v Ústí nad Labem a s Radkem Johnem říkali, že v Ústí nad Labem nějak chcípl pes. A tak jsem si vzpomněl na svého přítele, který byl velmi podobný Woodymu Allenovi. (směje se) Byli jsme zvědaví, zda na to novináři skočí. Stačilo rezervovat místo v restauraci hotelu a poprosit majitele, aby opravdu nikomu neříkal, že tam bude režisér Poledňák obědvat s významným zahraničním hercem. Kamarádovi jsem koupil tenisky podobné jako měl Woody Allen, dal mu kabát po dědovi a obarvil mu vlasy. Do karet nám hrálo i to, že žil půl roku v Kanadě, takže měl perfektní akcent. Asi stopadesát metrů před místem, kde měli obědvat, jsem mu zavolal taxík. Když tam režisér s falešným Woodym přijel, stálo tam asi padesát novinářů. Všichni měli naprostý záchvat nadšení. Vzpomínám si na jednoho amerického novináře, který byl na stáži u nás v České republice a dojatě říkal: „Tak já ho ve Státech nepotkám, ale pak na něj mám štěstí v Ústí nad Labem! Já to nechápu!“ Večer to bylo v televizních zprávách a druhý den ve všech novinách… (usmívá se)

Nevyšel jste z toho nakonec jako ten špatný, když se na to přišlo?
Někteří novináři mi to tehdy asi měli za zlý, ale dnes se tomu spolu spíš zasmějeme…

Co považujete za svůj největší úspěch?
To, že mám tři krásné, zdravé a veselé děti a žiju v současnosti poměrně klidný a vyrovnaný život.

Věříte v lásku na první pohled?
Ano.

Věříte ve světlo na konci tunelu?
Myslím si, že náš život je taková hra, ve které se máme něco naučit a něco pochopit. O tomhle světě a o tomhle životě. O sobě. O vlastním sebeovládání. Ne o tom, co bude potom. O tom, co děje právě teď.

Jednou jsme s kamarádem v autě bavili o tom, co je po smrti. Vzadu za mnou seděla moje žena, myslel jsem, že nás neposlouchá, ale když jsme dojeli na místo určení, tak jen řekla: „Stejně to jsou všechno jenom takové vaše domněnky a řeči, až umřeme, tak se to všichni teprve dozvíme!“ Musím s ní souhlasit. 

Co vás dokáže naštvat?
Velmi málo věcí, asi hlavně vlastní chyby. Příkoří, které někomu nevědomě či vlastním nesebeovládáním způsobím.

Jak se uklidňujete?
Klidem, tichem… Stačí se zastavit a vnímat jen všudypřítomný klid mezi tím shonem okolního světa. 

Jak byste se popsal třemi slovy?
Jsem teď, tady. 

Co pro vás znamená štěstí?
Cítit klid, pohodu, lásku od blízkých lidí a vnitřní spokojenost, že věci jsou takové, jaké mají být. Štěstí je pro mě zrovna dnešní den. Jsem zdravý, nic mě nebolí, je krásně, potkávám samé příjemné lidi, dělám, co mě baví. Štěstí je mít pocit, že nemusím do svého příběhu nic násilně přidávat. Štěstí je být spokojen s tím, co právě prožívám. 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Kateřina Herodesová
Další články autora