Státní svátek, 28. říjen, den vzniku Československé republiky. Každoročně probíhají státní akty, kladení věnců, rozdávání medailí. Ne tak letos. Řeklo by se – koronavirus nás obírá i o národní paměť. Přesto, nebo možná právě proto bychom měli o vzniku a existenci československého státu přemýšlet. Času na to máme dost.
Budu-li upřímný, k oslavám vzniku republiky se připojuji s určitými rozpaky. Vzhledem k historii mé rodiny je to asi pochopitelné. Nicméně v době ohrožení republiky můj děda jako zemský vlastenec bez váhání vystoupil na její ochranu před nacistickou hrozbou. Máme vztah k zemi, k vlasti, protože státní zřízení je vždycky jen dočasné.
Vznik republiky provázely velké naděje. Naděje čerstvě nastoleného míru, naděje vlastního státu, naděje dobrého začátku. Republika slibovala být středoevropskou Helvécií, šťastným ostrovem mnoha jazyků a plemen. Vymanila se z „žaláře národů“, aby se stala rájem na pohled. Všichni ale víme, že Československá republika měla spoustu nedostatků. Složitě se prokousávala problémy, které monarchie řešila již staletí. A často na nich troskotala. Co jiného byla nešťastná národnostní politika, která nerespektovala práva menšin a nahnala tři miliony německy mluvících občanů do svádivé náruče ochrany německé říše? Válka a následné odsuny nit soužití přetrhly a vzápětí přišla další totalita. Ne tak zjevná, ale o to horší, že jsme si ji pěstovali sami. Když se konečně národu podařilo setřást pouta, vrátili jsme se ke krásným myšlenkám vzniku republiky.
Snad už je také čas si dnes připomenout, že monarchie nebyla zdaleka tak špatná a že si z ní v lecčems můžeme brát inspiraci. Konečně přes padesát let míru, který ve svém konci monarchie přinesla, je dobrý důvod. Byla to ohromná říše, domov mnoha národů a národností, mnoha náboženství. Ať Chorvat, Němec, muslim, Maďar, Štajerák, Žid, křesťan, Moravan nebo Čech, všichni byli Rakušané. Jistěže každý z těch národů měl svou historii, své hrdiny a své zvyky. Svou literaturu a svou hudbu. Také své náboženství. A přestože bylo tolik růzností, tolik drobných vád a rozporů, říše držela pohromadě. Bylo víc rozdílů než toho společného. Ale jedno, to zásadní, měl tento různorodý, mnohotvářný spolek společné. Měl ideu císaře, vládce daného Bohem, nezpochybnitelný svorník složitě vystavěné architektury společnosti.
Nejsou to společné zájmy, co drží takové říše pohromadě. Protože zájmy bývají často dočasné a zpravidla partikulární. Mají mnoho proměnných, nelze na nich stavět.
Ideje naproti tomu určují cíl, dávají logiku a smysl našim zájmům. Pokud máme společnou ideu, naše zájmy nemohou jít proti sobě. Nebo alespoň ne natolik, aby nás odklonily od společné cesty k naplňování společné ideje. Idea císaře jako Bohem chtěného garanta společenského smíru udržela všechny různosti v jisté rovnováze.
A přesně to můžeme považovat za dědictví nenávratně ztracených a dnes již překonaných idejí podunajské monarchie.
Evropská unie je právě takové společenství národů a národností, náboženství a bezbožností, jazyků a kultur. Jsou zde nepřeberná množství rozporů, historických křivd i předsudků. Všechny ty záminky desítek a stovek bitev a válek, které staletí sužovaly Evropu. Trvalo to dlouho, ale ve strašlivé kocovině po kataklyzmatu světové války se zrodila nová idea společného života. Idea postavit spolupráci evropských států na ideji svobody a nedotknutelnosti lidských práv. Je to idea vyšší než všechny zájmy a cíle jednotlivců. Tak pevná, že udrží tento neklidný kontinent pohromadě. A to právně tak dlouho, dokud ji my Evropané budeme brát vážně.
Snad právě 28. října, kdy si připomínáme vznik republiky, bychom si mohli také připomenout to, co národní stát odvrhl, aby se k tomu mohl, po mnoha desetiletích, vrátit v nové a moderní podobě. Svobodně a demokraticky. Protože jsme tak velcí, jak velké jsou naše ideje.
A mimochodem – zase máme velehory a moře.
Autor je senátorem za TOP 09.
