PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / V pondělí odešel na věčnost papež František. Symbolicky po svátku vzkříšení. Italové říkají: „Francesco è tornato alla casa del Padre.“ – Je navrácen do domu Otce. Smrt papeže je vždy historický okamžik, i když to mnozí Češi třeba tak necítí. Papež byl ale osobností, která spoluurčovala ráz doby.

Jméno František si dal tento argentinský jezuita s italskými kořeny proto, aby vyjádřil po vzoru svatého Františka z Assisi svoji odevzdanost prostotě a službě chudým lidem. Byl průlomovým papežem v tom, že neváhal požehnat člověku v homosexuálním svazku. Dával najevo, že se církev pod jeho vedením musí posunout ze starých časů do nových třeba i tím, že se snažil omezit nadřazenou pozici mužů nad ženami. Jmenoval ženy do vysokých funkcí ve Vatikánu a v církevních strukturách. A na Zelený čtvrtek, kdy kněz při bohoslužbě po Kristově vzoru umývá dvanácti mužům nohy, si prosadil, že on bude mýt nohy i ženám. Pak také při stejné bohoslužbě na jiný Zelený čtvrtek šel symbolicky umývat nohy mladistvým delikventům do věznice. Toto všechno ukazuje něco naprosto nevídaného v našem světě. Papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio, se usilovně snažil napodobit evangelijní obraz Ježíše Krista v tom nejpodstatnějším.

Je třeba říci, že nebylo dost dobře možné a ani jednoznačně správné, aby jisté postoje z evangelií aplikoval mechanicky do mezinárodní politiky. Jeho postoj k Ukrajině zračil nepochopení problému napadené země, která sebeobranou hájí svoji čest i holou existenci. František vypouštěl absurdní výroky o tom, že NATO příliš štěkalo před branami Moskvy. Škoda že si tento nesmysl nenechal pro sebe. Je zřejmé, že chtěl asi na Ukrajinu aplikovat Ježíšův pokyn z evangelia, aby člověk miloval své nepřátele, a když dostane facku na jednu tvář, tak aby hned nastavil druhou tvář pro druhou facku. To není dobrá rada pro formu soužití mezi státy, protože nahrává právu silnějšího nad spravedlností. František se ale ruskou agresí hluboce trápil kvůli utrpení nevinných lidí a těsně před ruským útokem na Kyjev v únoru 2022 vyrazil pěšky z Vatikánu za velvyslancem Ruska v Římě. Jeho volání vyznělo do prázdna, jak se to ostatně stává při volání po míru bez pojmenování podstaty zla a příčiny konfliktu.

Papež František nebyl státníkem velkého formátu, ale zato byl knězem velkého formátu. Zanechal nám svoji církev v lepším stavu v tom smyslu, že se tato církev již neskrývá před zodpovědností za selhání tisíců svých kněží tváří v tvář bezbranným obětem sexuálního násilí. František usiloval o to, aby se církev k tomuto strašnému problému postavila čelem a nekryla pachatele. František šel na nervy pseudokonzervativním kruhům tím, že se stavěl za migranty, za příslušníky menšin a za všechny outsidery světa. Měli ho proto za liberála a progresivistu na papežském trůně. Nepochopili, že František prostě jenom vzal vážně svoji práci a svůj úkol. Nepochopili, že pro Františka je důležitější být křesťanem než katolíkem. Následovníkem Krista než představitelem instituce. A právě tím tuto instituci František pozvedl k nové morální síle.

Katolická církev je nejstarší nepřetržitě fungující institucí světa. I když v naší zemi se tato církev jeví spíše jako málo důležitá, tak má ve skutečnosti více než miliardu členů. Statistiky uvádějí přesně číslo 1,38 miliardy věřících, což znamená, že jde o největší náboženskou organizaci na světě, která je nyní silná zejména v Latinské Americe či v Africe. Evropě a naší zemi dala tato církev její nezaměnitelnou kulturu. Spisovatel Gilbert Keith Chesterton, který zemřel ve stejném roce, jako se František narodil (1936), napsal, že křesťanské je v našem světě skoro všechno. Všechno nějak souvisí s tím, že jsme součástí veliké kultury, která se opírá o poklady antické tradice, židovského myšlení a římského práva ve fascinujícím mixu křesťanského univerza. A naše česká cesta dějinami se po staletí odvíjela v úzkém sepětí se západní katolickou i protestantskou verzí této kultury. Bylo by naprostou škodou a kulturní újmou, kdybychom svoji sounáležitost s touto velikou kulturou pomíjeli, ignorovali, či dokonce zatracovali. S touto kulturní tradicí nemusí být dnes nutně spojena víra v Boha, ale rozhodně s ní zcela úzce souvisí víra v pravdu, právo a spravedlnost. Dobrota papeže Františka demaskuje zlovolnost všech, kteří si nahánějí politické body nenávistí a lží.

Co to znamená v souvislosti s našimi domácími a předvolebními spory? Jednoduše to, že naše antisystémové populistické a extremistické strany stojí v přímém protikladu vůči hodnotám našich kulturních kořenů. Pseudovlastenci antizápadního a antievropského vidlákovského ražení jsou hluboce protičeským fenoménem. Byli to komunisté, kdo se snažili vsugerovat našemu národu lež, že katolická církev byla protičeskou organizací. Pravda je přesně opačná.

Papež František představoval to nejlepší z této duchovní tradice. Jako každý člověk se v něčem mýlil. Ale podstatné je, že to byl dobrý člověk, dobrý kněz, dobrý biskup a dobrý papež, který dobře vykonával svoji otcovskou roli. A proto se dnes vrací do domu Otce se ctí a slávou.