„Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.“ To říkal Le Corbusier, jeden z nejvýznamnějších architektů minulého století, od jehož smrti právě dnes uplynulo 50 let.
Narodil se jako Charles-Édouard Jeanneret (6. října 1887) ve Švýcarsku a zemřel jako Le Corbusier (27. srpna 1965) ve Francii. Mezitím naplno využil umělecký potenciál, který v něm dřímal. Cestoval, navrhoval, psal knihy, vydával vlastní revue, stal se tváří pokroku. Působil na Západě i v sovětské Moskvě a zanechal dokonce českou stopu. Jeho práce byla natolik osobitá, že nebyl nikdy přiřazen k žádnému slohu, přesto se jeho principy užívají ve světové architektuře dodnes.
Mládí podle mnoha odborníků zásadně formuje člověka. To své strávil Charles Jeanneret na škole uměleckých řemesel École des Arts Décoratifs, kde se učil rytcem. Velmi brzy však objevuje své pravé poslání a první dům vytvořil v 17 (!) letech. Inspiraci čerpá na cestách po celé Evropě a v ateliéru bratrů Perretových, který proslul používáním tehdy progresivního železobetonu.
V sedmadvaceti letech navrhuje obyvatelům Flander Dom-Ino (z latinského domus a innovatio) dům s prostou skeletovou, chcete-li železobetonovou, konstrukcí. Stavba se sice nerealizuje, ale pokládá základy funkcionalismu, který o pár let později naplno propukne v Evropě i v USA.
Ještě před koncem války se odebral do Paříže, kde přijal jméno Le Corbusier jako upomínku na svého dědečka Lecorbésiera. Potkává zde malíře Ozenfanta, s nímž se proslaví jednak vlastním manifestem Aprés le kubisme, v němž kritizují kubismus a představují purismus (styl opravy architektonických objektů v 19. století, definovaný snahou o maximální vyčištění při renovaci památek. Výhodou bylo udržení staveb pro další generace, nevýhodou ztráta historických prvků), a jednak vlastním uměleckým měsíčníkem L’Esprit nouveau, v němž popularizují nové myšlení i umění.
Roku 1922 představuje projekt Soudobého města pro tři miliony obyvatel. Město se rozprostírá na pravoúhlé síti a demonstruje všechny Corbusierovy urbanistické zásady. Význam Une ville contemporaine, spočívá v důsledném oddělení různých druhů dopravy, v soustředění zástavby do výškových budov a ve volném, vzdušném rozvrhu městského celku. Není však realizováno ani při přestavbě Paříže, ani v Alžíru, ani v Brasílii.
Nejepochálnějším a nejslavnějším dílem architekta je ale vila Savoye v Poissy u Paříže z let 1929-1931, ve které důsledně uplatnil svých pět bodů moderní architektury a konstruktivismu – sloupy, střešní zahrady, volný půdorys, pásová okna, volné průčelí. V Moskvě toho času v mezinárodní architektonické soutěži vypracovává návrh na Palác sovětů. Po válce se z pověření francouzské vlády také zabývá otázkou bytové zástavby a navrhuje sériové bydlení. Naplno se obrací k betonu a začíná pracovat více sochařsky.
Nás může těšit česká stopa, kterou Le Corbusier zanechal. Několikrát u nás přednášel a studovala u něj řada našich architektů. Velké zalíbení a snad i osobní přátelství našel v rodině Baťově. Velmi si přál pracovat pro Jana Antonína jako investora staveb, navrhl pro firmu prodejny obuvi, podnikové město ve Francii, pavilon na pařížskou světovou výstavu i urbanistický model Zlína.
Le Corbusier byl stejně pracovitý jako originální. Nebál se bořit staré a jít od návrhu k návrhu, přestože řada z nich nebyla nikdy realizována. Možná právě tímto neunavitelným tahem překonal všechny ostatní kolegy ve 20. století. Jeho odvaha a chuť prosazovat své pojetí jsou i dnes živým odkazem. Mladí architekti dneška jsou, zdá se, stejně odvážní a hladoví. Je to příjemná změna po šedém půlstoletí komunistického dědictví. Příjemná a osvěžující, jako byly Le Corbusierův život a dílo.
Podívejte se i na některé stavby Le Corbusiera. Fotky jsou z Wikipedie.
