
Andrej Babiš (Česko), Herbert Kickl (Rakousko) a Viktor Orbán (Maďarsko) zakládají frakci Patrioti pro Evropu FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia

PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / V sousedním Rakousku vznikla na třetí pokus po dlouhých měsících vyjednávání nová vláda. Demokratické strany utvořily konečně širokou koalici, která ponechává radikální a proruskou stranu Svobodných, jež „vyhrála volby“, v opozici.
Slovo „vyhrát volby“ je nepatřičné tam, kde funguje poměrný systém a dotyčná strana s největším počtem hlasů není schopná sestavit koaliční vládu, ježto se jí ostatní štítí. Nutno říci, že často právem. Během jednání, kdy se na čas i tamní lidovci pokoušeli se Svobodnými dohodnout, dále rostly jejich preference. Vypadali totiž jako utlačovaní vítězové, což jim u části veřejnosti zase trochu pomohlo. Ve skutečnosti se ale chovali tak, že s nimi slušné strany nemohly zasednout k jednomu stolu.
Rakouští demokraté tedy řekli Svobodným ne. Z toho bychom se měli poučit.
Není na škodu připomenout, že Svobodní jsou na evropské scéně partnery našeho hnutí ANO. Tyto strany formálně demokracii uznávají, ale je na nich velmi zvláštní, že kdykoli mohou, tak ji podrývají. Podobné je to v řadě dalších evropských zemí. Nyní našly zastánce v americkém prezidentu Donaldu Trumpovi. Autoritáři všech zemí se spojují jako dříve proletáři.
Neexistuje přesvědčivý recept, jak se s těmito antiliberálními silami úspěšně utkat. Západní demokracie jim staví takzvané protipožární stěny. Když jsme chtěli totéž aplikovat na Babišovo brutálně populistické ANO, tak se proti tomu postavili jak mnozí naši novináři, tak i řada příslušníků české politické a intelektuální elity. Ti všichni si přejí, aby byl Babiš považován za normálního a legitimního politika a ne za škůdce demokracie, kterým reálně je. Je to pohodlnější. Proč si dělat problémy, že.
Autoritářství je v módě
Celou věc je ale třeba nahlížet v širším kontextu. Zastánci demokratického způsobu spravování veřejných věcí mají čím dál tím více problémů skoro ve všech západních zemích. Autoritářství je v módě. Už se to netýká bohužel jen starších lidí v postkomunistických zemích, jak jsme si mysleli dříve. Potíže s lidmi nakaženými komunismem a autoritářstvím nám prostě nevyřeší čas a příroda. Množí se noví a vstupují na scénu.
Extremistické a krajně radikální strany v Německu i ve Francii dnes volí mnoho mladých lidí. I u nás si získal kryptofašistický vůdce Filip Turek, který vypadá jako ztělesnění ideálního estetického kánonu Třetí říše, přízeň mladých mužů a dospívajících chlapců. Máme problém. Musíme o něm přemýšlet a mluvit.
Otřesným dokladem tohoto trendu odklonu mladých lidí od demokracie je nedávný britský průzkum. Podle něj stále více mladých Britů opouští tradiční demokratické hodnoty. Více než polovina mladých lidí z generace Z si podle něj přeje silného vůdce, který „se nebude obtěžovat s parlamentem a volbami“. Třetina by pak chtěla, aby zemi vedla armáda.
Kdysi jsme zcela naivně podlehli tezím amerického myslitele a politologa Francise Fukuyamy, který ve své slavné knize Konec dějin oslavoval totální vítězství liberální demokracie v globálním měřítku. Proto byla devadesátá léta tak plná optimismu a masívního rozvoje. Lidé věřili v demokracii a dávali ji do souvislosti s prosperitou. Svět vypadal, že se bude vyvíjet už jenom k lepšímu. Děkujeme za tu dobu, ale je pryč.
Tento nekomplikovaný obraz světa zastínilo 11. září a později nový vzestup agresivního a imperialistického Ruska, anexe Krymu a nedávno ruská invaze a válka proti Ukrajině. K tomu musíme připočíst další zločinecké režimy a totality.
Když je těžké věřit v demokracii
Stejně jako tomu bylo ve třicátých letech 20. století, i dnes mají autoritáři líbivou propagandu a masy voličů jim se zájmem naslouchají. A také dnes padá na demokraticky založené lidi tíseň z budoucnosti, deprese z politiky a čelíme obrovské a všudypřítomné skepsi, která nás dále oslabuje. Odráží se to i na naší nedůvěře k vlastním demokratickým stranám, kterým spíláme, a to do značné míry nespravedlivě. Když výkony demokratických politiků a stran nejsou nijak fascinující, tak by nás to nemělo vést k tomu, abychom je poměřovali s učiněnými grázly a podvodníky. Je absurdní srovnávat člověka s opicí nebo Fialu s Babišem.
Je těžké věřit v demokracii, když ji provozujeme s lidmi, kteří nás demokratickou cestou chtějí o ni připravit. Nikdy to neřeknou naplno, ale reálně to činí. Úkol, který máme, není jednoduchý. Zastavit autoritáře, podvodníky a populisty. Potřebujeme k tomu získat lidi na naši stranu. A nenechat se zlomit skepsí, frustrací a obavami. Nic víc a nic míň.
Začněme tím, že řekneme ANO ne.