Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Média v těchto dnech probírají rozsáhlý korupční skandál kolem pražské motolské nemocnice. Hlavní hvězdou tohoto směšného a strašného divadla je někdejší ministr zdravotnictví za ČSSD Miloslav Ludvík, který ve funkci ředitele nemocnice působil s přestávkou 25 let. A máme tu také znovu ten dobře známý žánr „příběhy z policejního vyšetřování“, což je oblíbená potrava zdejšího lidu. Asi je ještě chutnější než příběhy z natáčení.
Ludvík zřejmě za ta léta začal považovat nemocnici za své léno. Kupříkladu měl dostávat peníze od firem a živnostníků, kteří měli na nemocnici navázané své podnikání. Ludvíka policie odvedla z nemocnice v poutech.
10 milionů za nový pavilon
A tak si čteme, jaké drsné metody měli používat šéfové gangu, aby vymlátili z podnikatelů peníze. Čteme třeba, jak náměstek nemocnice komusi doporučuje, aby si haldu tisícikorun schoval někam „pod pupek“. A čteme, jak si šéf špitálu nepokrytě říká šéfovi stavební firmy o 10 milionů za dostavbu nového pavilónu.
Na skutečnost, že se tu veřejnost znovu vesele baví nad detaily z živého policejního spisu, reagoval ministr spravedlnosti Pavel Blažek pokáráním médií. Tedy nikoli těch, kdo informace vynášejí. Blažek napsal na síť X: „Musím se opět pozastavit nad nezodpovědností některých médií. Zveřejňování detailních informací z předsoudní fáze trestního řízení je nejen nezákonné, ale i škodlivé pro práva mnoha osob i samotné trestní řízení.“
Blažek má samozřejmě pravdu, že zveřejňování detailních informací z předsoudní fáze vyšetřování je nezákonné. Jde ale důsledek nezákonného vynášení informací, které v drtivé většině musí provozovat lidé z policie nebo ze státního zastupitelství. A všichni v médiích víme, že to někteří policisté dělají. Je to totiž takové jejich „pí ár“. Sami dodávají do vybraných médií celé vyšetřovací spisy. Je smutné, když Blažek předstírá, že neví, jak se to celé děje. A děje se to již dlouhá léta.
Často je nám vnucována představa, že to dělají advokáti obviněných. Přitom v jejich zájmu obvykle není poškozovat obviněné. Jak je tedy možné, že tuto hnusnou praktiku pořád dokola kdosi z orgánů činných v trestním řízení provozuje a zásobuje vybraná média nezákonnými úniky z živých spisů? Proč si na takové praktiky ministři stěžují, místo toho, aby se jim snažili zamezit? Museli by si totiž přiznat, že to dělají jejich podřízení ve státním aparátu.
Tzv. investigativní žurnalistika
Pro pořádek je ale také třeba říci, že kolem našich médií panuje v oblasti takzvané investigativní žurnalistiky velmi nezdravá atmosféra. V tomto bodě má totiž Blažek pravdu. Už dlouhá léta se díváme na infantilní adorování novinářů, kteří mají přístup k živým policejním spisům. Policisté zjevně vybírají, co novinářům podstrčí, a ti pak utíkají do redakcí „svoji kauzu“ rychle zveřejnit, aby za takový chrabrý čin obdrželi cenu „Novinářská křepelka“. Jen málokomu z nich dojde, že tu cenu neměl dostat slavný reportér, nýbrž policajt, který mu to ochotně předal. Je to taková naše „policejní křepelka“.
Také je dobře si připomenout, že častý průběh velkých korupčních kauz je u nás takový, že končí jako obrácená detektivka. V klasické detektivce má odkrývání zločinu vzestupnou tendenci. Z malého případu se postupně stává velký zločin. Naše mediálně-kriminální kauzy mají ale obvykle opačný směr a jejich tendence je sestupná. Kauzy začínají jako převratný poprask, skandál desetiletí. Pak jde čas a případ postupně před soudy splaskává a po letech končí jen jako obyčejný pšouk.
Motolská kauza na tento klasický průběh české mediální kauzy zatím nevypadá. Je patrné, že pan Ludvík je asi velký sekáč. Ale konečné slovo má jedině soud. Žádné noviny a žádný web. Proto buďme opatrní v apriorním odsuzování lidí. Presumpce neviny je totiž výdobytek právního státu.
Tak třeba na takovou kauzu Dozimetr si už skoro nevzpomeneme. Snad jen na to, že jeden obviněný instaloval nějaké paní do zadečku kokain, což jsme se rovněž dozvěděli z živého trestního spisu. Tento „velký objev“ pak prošel celou mediální scénou, aniž by měl jakoukoli relevanci. Pravou funkcí toho kokainu v zadečku bylo jen to, aby se to celé lépe četlo. Dotyčný policista, který ten „špek“ předal reportérovi, projevil mimořádný cit pro bulvární žurnalistiku. A také podivuhodnou necitlivost k pravidlům právního státu.
Existují pádné důvody, proč bychom se měli všech těch odposlechů a pikantních detailů z vyšetřování štítit. Podezřelí i obvinění mají totiž také svá práva. A nad tím stojí zcela kardinální argument proti sepjetí policejních orgánů s orgány sdělovacími. Už za komunismu toto sepjetí policie se sdělovacími prostředky fungovalo jako spolehlivý nástroj likvidace lidí.
Ale nemusíme se vracet až ke komunismu.
Když jsme tu měli babišistán, tak Lidové noviny, které vlastnil ministr financí a majitel soukromého holdingu, běžně přinášely detaily z vyšetřovacích spisů, jež se týkaly konkurentů pana ministra v jeho podnikání. A nejslavnější státní zástupkyně zároveň v těchto novinách prezentovala svoji neohroženost při vyšetřování. Byl to projev nejen naprostého buranství, ale i náběh k policejnímu státu, na jaký bychom neměli zapomenout. Sepjetí policejních orgánů s orgány sdělovacími je totálním útokem na podstatu civilizované společnosti.
Až tady budeme mít babišistán 2.0, tak se nedivme, když budou zase plynout do médií informace z trestních spisů Vůdcových oponentů a konkurentů. A nedivme se, když je státní žalobci budou zase komentovat v přímém přenosu.
Je to tu jako u Křováků. Jestli to ovšem není urážka Křováků.
