Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/StocSnap
FOTO: Pixabay/StocSnap
KOMENTÁŘ / V České republice je nejdelší rodičovská v Evropě a zároveň nejnižší zaměstnanost žen s dětmi. Jsme opravdoví rekordmani a čísla, která najdeme v přehledu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jsou poměrně šokující. Jako bychom se za více než třicet let od revoluce nikam neposunuli. Pokud politici nepochopí, že porodnost (a taky spokojenost) nezaručuje nekonečné zvyšování rodičovského příspěvku, nepohneme se z místa. Protože na zveřejněných údajích opravdu nic moc pozitivního není.
Už jste někdy zkoušeli s někým ze zahraničí mluvit o tom, že v Česku je běžné, že žena zůstane po porodu doma tři, i čtyři roky? Je to zajímavá zkušenost, dost často se vám totiž stane, že na vás váš konverzační partner kouká a přemýšlí, jestli jste psychicky v pořádku, protože o něčem takovém nikdy neslyšel.
Z grafu zveřejněného OECD vyplývá, že zaměstnanost českých matek s dítětem do šesti let je oproti bezdětným poloviční. Na druhém místě následuje Estonsko s 22 procenty a třetí Německo je na čísle 11 procent. Takto obrovský rozdíl je věc, kterou by se měla vážně začít zabývat vláda – a konečně by odpovědí nemělo být další zvyšování rodičovského příspěvku, ale opravdová řešení. Třeba už jen proto, že ekonomika není v dobré kondici a jsou nutné systémové změny. Nebo proto, že v životě je normální mít na výběr.
Jak je možné, že když se v Česku ženě narodí dítě, tak velké procento matek nezačne ani po letech pracovat? Kromě nutných změn, které snad jednoho dne (a ano, už je rok 2023) konečně proběhnou, jde mj. o mentalitu společnosti. Takhle se to přece vždycky dělalo, tudíž se nemůže nic změnit. Je mnoho žen, které nechtějí zůstat tři roky doma a vzdát se svojí práce, které věnovaly mnoho času a energie, ale nic jiného jim prostě nezbývá. A nejen že nezbývá, část společnosti se na ženy, které i jako matky chtějí pracovat, stále dívá skrz prsty a radí jim, co mají ve svém životě dělat. Nebo spíš nedělat. Protože TAKHLE TO BYLO VŽDYCKY. Mantra, kterou mnozí Češi milují.
Část problému samozřejmě spočívá i v mentalitě nastavené na to, že „stát se postará“. Rodičovská je samozřejmostí, snaha skloubit dítě a práci vyžaduje hodně úsilí a rozhodně není pohodlná. Překonat tuto bariéru je pro některé lidi nepříjemné a nesnaží se o to, protože dobře vědí, že si nikdo nedovolí zpochybňovat právo být doma a že žádný politik na rodičovské příspěvky nesáhne, protože by okamžitě byl za toho, kdo prosazuje „protirodinnou“ politiku, ačkoli by šlo o opak.
A pak je tu přístup politiků. Oni bezpochyby řeknou, že „s tím už něco dělají“, ale nebude to pravda. Nedostatek míst ve školkách, naprostá absence jeslí, minimální podpora zkrácených úvazků. Stát navíc stále nezrušil daňovou slevu na nepracující manželku/manžela, takže vám vzkazuje – daňově zvýhodňujeme ty, kteří se rozhodnou nepracovat, to je naše norma. A i tohle je věc, která nakonec utváří realitu končící na tak vysokých číslech, o nichž hovoří tento článek. Stát navíc jako by si neuvědomoval, že ženy, které nemohou pracovat, v celém procesu chybí, chybí i ekonomice a konkurenční prostředí má tím pádem konkurenci daleko menší.
Rozhodnutí, která přinášejí velké změny, potřebují velkou politickou odvahu. Dokud ale od některých zástupců vlády, zejména z KDU-ČSL, uslyšíme stále dokola něco o tom, že nejdůležitější pro rodinu je, aby matka zůstávala doma, nemůžeme takové změny čekat. Pak se ale nezlepší ani porodnost, ani ekonomika, ani rozdíly v platech mužů a žen a ani nespokojenost mnohých matek, které považují za důležité mít v životě i svoji kariéru a vlastní peníze.
