Je pozoruhodné, jaké plodnice vyrůstají z podhoubí Institutu Václava Klause, syceného finančně Petrem Kellnerem a ideově Kremlem.

Připomeňme si dva texty tohoto „myšlenkového tanku“ na téma cyklistika.

První je článek Václava Klause Na skok v Berlíně z 9. 9. 2016:

„Berlín je zvláštní kosmopolitní město, já ho ale nějak necítím a nemusím. Mému pohledu na svět neodpovídá. Je zelené (ideově), je batůžkářské (pro mne je to nešťastný symbol revolučního zvratu šedesátých let), je cyklistické (berlínská rovina tomu nahrává, ale do měst patří auta, nikoli cyklistika), je podivně – svou architekturou – moderní (měl k tomu svou vybombardovaností nadstandardní volný prostor), je tak nějak násilně či chtěně (či „že se to patří“) kulturní v podivném post-modernistickém stylu.

…

A nakonec jedna – opět zdánlivá – maličkost, která je však přímo symbolem nového feministického, zeleného, rovnostářského, po německu sport velebícího pohledu na svět. V ranní berlínské dopravní špičce (a dopravním chaosu tisíců aut a kol jsme dali přednost chodkyni a téměř ji srazil vedle nás rychle jedoucí cyklista, který jí přednost nedal) proti nám jela na kole žena, která měla v jakémsi kočárku před sebou dvě malé děti a na prsou dítě třetí. To není výraz zoufalé sociální situace této ženy, to je od ní záměrná agresivní symbolika. Skoro se bojím na závěr říci, že právě tato momentka je pro mne shrnujícím symbolem této mé krátké návštěvy Berlína.“

Autorem druhého textu LONDÝN 2017: Letmé dojmy, který vyšel 1. 9. 2017, je Jan Žamboch:

„Stačí se ovšem pohledem držet při zemi a smečky rychle jedoucích cyklistů člověku připomenou, že progresivismus je zde pevně uchycen. Ve vnitřním Londýně je kolo jako dopravní prostředek drahé – metr čtvereční bytu vyjde na nějakých 300 000 korun (úplně v centru pak jde o částky násobně vyšší) a kolo někde bydlet musí. Používání auta nebo hromadné dopravy se cyklista nevyhne, takže kolo má doma navíc. Je to prostě pozér, který jen dává najevo své spasitelské postoje. Systém veřejného půjčování kol tu pochopitelně mají také a je, netřeba říkat, silně prodělečný – nápad socialisty Livingstona, zrealizovaný údajným konzervativcem Johnsonem. Inspirace z Paříže. Kvůli cyklistům je navíc riskantní přecházet na červenou, což k Británii patří – kdysi dávno jsem jako nezkušený kontinentálec na přechodu raději čekal na zelenou a starší paní mne za to počastovala káravým pohledem.“

A úplně na závěr jeden vtip, který mne v této souvislosti nemohl nenapadnout:

Stojí führer na tribuně a řeční a huláká:

„Ein Volk, ein Führer, …. a za všechno můžou Židi!“

Pod pódiem stojí Parpelles a do pauzy po takovým znamenitým výroku zařve:

„A cyklisti!“

Hitler se zarazí, popřemejšlí a ve zmatku se ptá:

„A proč cyklisti?“

„A proč Židi?“ na to Parpeless.