Dne 1. dubna 2019 zemřela ve věku 92 let Anna Honová. V roce 1950 byla z politických důvodů zatčena, vyšetřována v Uherském Hradišti a poté odsouzena k pokutě, ztrátě občanských práv a dvouapůlleté ztrátě svobody. Roku 1968 spoluzakládala regionální sdružení politických vězňů K231 a začala se o ni znovu zajímat Státní bezpečnost. Teprve po dalších dvou dekádách se mohla svobodně veřejně angažovat a například vydat svědectví o poměrech v uherskohradišťské věznici. Vzpomínkám Anny Honové byly věnovány Příběhy 20. století vysílané na Českém rozhlase Plus, které vznikly ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. 

Anna Honová se narodila 8. srpna 1926 ve Slavičíně na východní Moravě jako Anna Krmenčíková. Vyrůstala v Uherském Brodě v nezámožné rodině, ale nepociťovala prý žádnou nouzi. Absolvovala obchodní školu (studovali i její sourozenci) a roku 1943 odešla pracovat do Prahy jako administrativní síla v lékařské ordinaci.

Bydlela u Růženy Pokorné-Purkyňové, bezdětné vdovy, dcery malíře Karla a vnučky Jana Evangelisty Purkyně: „Byla to pro mě opravdu univerzita, protože jeden den v týdnu byl vyhrazen návštěvám a v jejím bytě se pravidelně scházela pražská inteligence, například Anna Masaryková, ředitel Akademie věd a umění Šeplavý, akademický malíř Dědina a celá řada dalších. Já jsem mohla sedět u stolu a nejen podávat čaj, sušenky a kávu, ale taky leccos vyslechnout, zapojit se do debaty, klást otázky.“

Letáky z Racioly

Nedlouho po komunistickém převratu v únoru 1948 se Anna Krmenčíková vrátila do Uherského Brodu a začala pracovat pro tamního podnikatele Bruštíka, majitele potravinářské firmy (dnešní Raciola), která dodávala zboží do ciziny – do Belgie, Švýcarska, Spojených států amerických.

Bruštík neměl žádné sympatie ke KSČ a jejím násilným praktikám, byl zapojen do protikomunistického odboje, sbíral letáky, dokumenty a informace, vztahující se k dění v Československu (některé z nich Anna přepisovala na stroji) a posílal je na Západ spolu se zbožím.

„Všichni kolem mě tehdy byli naladění proti režimu. Mysleli jsme si, že se to převrátí, že to nemůže dlouho trvat,“ vzpomínala Anna a dodává: „Do zásilek se vkládaly takové letáky a zprávy. Věděla jsem to, ale nepodílela jsem se na tom.“

Bruštíkův podnik byl znárodněn brzy po únoru 1948, ale Bruštík ve firmě působil až do roku 1950, kdy ho Státní bezpečnost zatkla. Jeho dcera tehdy Annu Krmenčíkovou (Honovou) požádala, aby jí přinesla z kanceláře dva pořadače s Bruštíkovou soukromou korespondencí (psal si m. j. se synem, který ilegálně utekl za hranice). 

Anně pomáhal známý, který si všiml, že jsou pravděpodobně sledováni – a Anna odnesla korespondenci nejdřív k sobě domů a pak ji schovala u příbuzných. Zanedlouho ji v práci zatkla policie a po neúspěšné domovní prohlídce skončila ve vězení v Uherském Brodě. Dva týdny strávila na samotce – a nevěděla, proč je zavřená.

Ve vazbě v Uherském Hradišti

Po čtrnácti dnech převezli Annu Krmenčíkovou (Honovou) do vazby do Uherského Hradiště, kde prodělala výslech, jehož se podle jejích vzpomínek účastnilo asi šest vyšetřovatelů. Ptali se na Bruštíka, ale Anna o jeho počínání téměř nic nevěděla. 

Vrátili ji na celu, vzápětí však byla předvolána znovu a tentokrát měli vyšetřovatelé v ruce důkaz proti ní – získali „moták“, kus papíru, který dcera podnikatele Bruštíka poslala do vězení a v němž stálo: „Anyno, kam dalas ty doklady? Já jsem je nedostala.“ 

Následovalo dlouhé a komplikované vyšetřování, při němž StB nasazovala na Annu konfidenty a používala všemožné provokace.

Po desítkách let Anna Honová v rozhovoru vzpomínala: „Já sama jsem nezkusila nějakého bití, asi i z toho důvodu, že při výslechu, kdy začali s tím, že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti jistému Holubovi, který byl po Aloisi Grebeníčkovi nejhorší vyšetřovatel. Řekl mi: ,Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu odpověděla: ,Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, kdyby muž bil ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. A nakonec, toto dělalo gestapo, pokud vím. Ale vy jste úředník nebo příslušník československé bezpečnosti, ta to přece nedělá jak gestapo!‘,“ popisuje a dodává:

„On byl tak zaražený, že už mně nedal žádnou facku. Lidi se jich báli. Já jsem se nebála. Ještě jsem ovšem nebyla tak obeznámena s tím, jaké hrubosti dělají.“

Bili je bejkovcem po šlapkách

Kvůli protikomunistickým aktivitám v Bruštíkově firmě bylo zadrženo osmnáct lidí a Státní bezpečnost hodlala na základě zjištěných faktů i smyšlených záminek připravit monstrproces, stojí o případu na stránkách ÚSTR.

A Anna Honová v té souvislosti líčila, že „estébáci bili vyslýchané po šlapkách, bejkovcem“. Vyšlo najevo, že pan Bruštík měl vysílačku a vysílal reprezentantovi Národní socialistické strany Bartošovi do emigrace. 

“Zahraniční korespondent Syneček, dříve francouzský překladatel v Alžíru na československém velvyslanectví, po výprasku řekl, že jsem opsala pro pana Bruštíka tři letáky: pastýřský list arcibiskupa Berana, hanobné desatero proti KSČ a karikaturu proti vstupu do JZD. Za to jsem potom byla odsouzena. Po devatenáctiměsíční vyšetřovací vazbě na mě konečně něco měli.“

Anna Krmenčíková byla odsouzena ve dvou procesech: první proběhl v Uherském Brodě a dostala trest čtyř měsíců odnětí svobody za to, že se snažila odnést z firmy Bruštíkovu soukromou korespondenci. Poté ji v prosinci 1951 spolu s dalšími obžalovanými soudil státní soud v Brně, kde byl verdikt zpřísněn o další dva roky odnětí svobody.

Vyjí psi, chystá se poprava

Na podzim 1950 a v dubnu 1951 proběhlo v uherskohradišťské věznici pět poprav: „Nejdřív byli popraveni Lenhart, Jánošík a Mana, v dubnu 1951 pak Zámečník a Šimara,“ vyprávěla Anna Krmenčíková (Honová):

„Další popravy neproběhly, protože šibenice byla v těsné blízkosti frekventované Velehradské ulice a mezi lidmi se už šeptalo, co se zde děje. Tak to zarazili a popravovalo se v Brně. My jsme vždycky věděly, že se chystají popravy, protože začali strašně výt psi. A pak jsme se od bachařek dozvěděly, že popravy byly provedené.“

Vězni ale neumírali jen na šibenici: „Jednoho muže zřejmě ubili pažbou pušky, vrátili ho mrtvého rodině a tvrdili, že se oběsil. Rodina ale, myslím, nechala udělat pitvu, která oběšení neprokázala. A on se nemohl ve věznici oběsit, neměl opasek, neměl na čem.“

Mezi nejkrutější a nejznámější vyšetřovatele v Uherském Hradišti patřil Alois Grebeníček, který však podle Anny ženy nevyslýchal: 

„Potkávala jsem ho na chodbě. Vždy ulízaný, měl škaredé nepříjemné oči a naleštěné holínky. Nejhorším vyšetřovatelem po Grebeníčkovi byl Holub. Hlavačka zase zavedl ve věznici mučení elektrickým proudem. Dále vyslýchali Šimčák, Ondra, Říha, Čaňa. Bití bejkovcem, mlácení pendrekem přes chodidla, elektrický proud, lidé zakovaní v okovech. To byly jejich metody, jak člověka zlomit na těle i na duchu.“

V létě 1952 se Anna Krmenčíková dostala na svobodu. Vrátila se do Uherského Brodu, kde poměrně brzy získala zaměstnání v prodejně textilu. Roku 1964 se provdala za Milana Hona, propuštěného politického vězně, odsouzeného na 16 let, z nichž si odpracoval devět, převážně v dolech na Jáchymovsku.

Ženy v dobách temna

Roku 1968 se Anna Honová stala spoluzakladatelkou regionální pobočky sdružení K 231 – tedy společenství politických vězňů, uvězněných po únoru 1948 (název se vztahuje k zákonu „na ochranu lidově demokratické republiky“ – č. 231/1948 Sb. – podle něhož byla odsouzena většina „muklů“).

Vystoupila tehdy na tribuně v sále Reduta v Uherském Hradišti: „Mluvila jsem na téma ‚Ženy v dobách temna‘. Měli jsme heslo: ‚Aby se to již nikdy neopakovalo.‘ To heslo se v průběhu našeho jednání utrhlo ze zdi a spadlo. A my jsme si říkali: ‚To je špatné znamení.‘

A špatné znamení to taky bylo, za čas mě volali na StB. Byla ve mně tehdy malá dušička, protože dcera měla pět měsíců, já ji kojila – a teď jsem se měla večer dostavit na vyšetřovnu.“ 

Anna Honová tehdy absolvovala jen jeden výslech – a na 20 let se stáhla do soukromí. Po listopadu 1989 se angažovala v Konfederaci politických vězňů, účastnila se všemožných „muklovských“ akcí, navštěvovala školy. 

Paměť národa

Příběh Anny Honové pochází sbírky Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný každému na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými drobnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.