Ve středu proběhly dvě události, které přece jen trochu proměnily dosud zcela beznadějnou politickou scenerii České republiky.

Za prvé: v Poslanecké sněmovně PČR proběhla mimořádná schůze, jejímž tématem bylo „Zneužívání moci ministrem financí Andrejem Babišem vůči nezávislým institucím demokratické společnosti“. V usnesení sněmovna konstatovala, že pan Babiš ve svých vystoupeních opakovaně lhal a zneužíval svá média ke kompromitaci svých politických soupeřů. Požaduje také, aby prezident důsledně a bez zbytečných odkladů dodržoval ústavu. Proti usnesení hlasovali, případně zdrželi se jen poslanci ANO a pár dalších.

Demokratická opozice pak ještě spolu s komunisty a s Babišovými poslanci odhlasovala komunistický návrh, v němž se praví, že po diskusi se vládní krize nevyřešila, ale prohloubila, a ukládá se premiérovi, aby na nejbližší schůzi bez zbytečného odkladu podal zprávu o jejím řešení. Pravda je, že se vládní krize nevyřešila, nic víc, a usnesení vzbuzuje dojem, jako by za ni byl zodpovědný výlučně premiér, což není pravda. A hlasovat v této věci společně ausgerechnet s komunisty a s ANO je chucpe. Měli se zdržet.

Středeční demonstrace

A za druhé: navečer proběhly ve velkých městech, v Praze, v Brně, v Olomouci, v Liberci a v Plzni demonstrace, které byly, pokud jde o zaměření, určitější než ty z podzimu minulého roku: demokracie je v ohrožení, je třeba odvolat Andreje Babiše a prezident by měl odstoupit. V Liberci, kde byl zrovna prezident na návštěvě, zazněla údajně i ostřejší slova. Zeman reagoval, že demonstranty považuje za ty, kterým Tomáš Masaryk říkal patologická sedlina české společnosti. Jsou to prý kraválisté, mají sice právo demonstrovat, ale ve svobodné společnosti se takové věci řeší volbami, a nikoli pouličními výkřiky. Od pověstného českého kundologa to docela sedí.

Andrej Babiš zůstal se svými stoupenci ve sněmovně v podstatě izolován. Diskuse byla dlouhá, místy únavná a pro nezasvěcenou veřejnost nepřehledná. To, že pan Babiš zneužívá svá média ke kompromitaci svých politických soupeřů, je každému jasné už minimálně tři roky, a že to bude dělat, je jasné od okamžiku, když si ta média koupil. Je trochu smutné, že pro sněmovnu se to stane hmatatelnou skutečností teprve tehdy, když ho při tom někdo tajně nahraje. Je moc dobře, že se demokratické strany zase jednou zmohly na solidární vystoupení. Kdyby zůstalo jen u toho, asi to s Babišovými preferencemi moc nehne.

Pokud jde o demonstrace, srovnatelně silné tu byly už loni na podzim. Ve srovnání s těmi z doby opoziční smlouvy (akce „Děkujeme, odejděte) jsou ovšem výrazně slabší. I tenkrát vyzněly úplně do prázdna. Prezident s tím nahlas kalkuluje a to, se dělo v Praze např. dnes, tomu nasvědčuje. Je mi to hrozně líto, ale je to tak.

Nechci ani trochu kritizovat ty, co se na nich shromáždili. Jejich nespokojenost je naprosto oprávněná. Splnili svou občanskou povinnost. Je ovšem velká otázka, zda k takovým akcím podobně zodpovědně přistupují jejich organizátoři. Řekl bych, že účastníci od nich očekávají víc, než předvedli. Rád bych je upozornil, že situace je úplně jiná než v listopadu 1989. Tenkrát se hroutil bolševický režim (tedy přesněji řečeno ruské bolševické impérium) a bylo možné oslavovat. Akce měly často povahu karnevalového veselí s různými tajtrlíky, žakéři a jokulátory. Oslavovali jsme (jistě právem) konec dlouhé zimy a vynášeli Moranu. Dnes je situace jiná, v mnoha ohledech přímo obrácená. Svoboda a demokracie, jíž se tenkrát do široka otevřena brána, je dnes v ohrožení, slabá a v defenzivě. Je třeba se jí věnovat soustavě a vytrvale. Bude to těžké, pracné a po mnoha stránkách nepříjemné. Chce to úsilí, politické úsilí, kterým čeští intelektuálové většinou pohrdají. A vyžaduje to spolupráci demokratických politiků a veřejnosti na náměstích. Jedni bez druhých se neobejdou. Není čas na „nepolitickou politiku“, kvůli níž a s níž se ostatně Babiš i Zeman (oba politici, navíc v tom nejhorším slova smyslu) prokousali k moci.

Hrozí nám prokurátorský a policejní stát

To, oč dnes jde, se teď zhmotnilo v protestech proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Úplně oprávněně. Jenže není to otázka těch dvou lidí. Je to tvrdý konflikt mezi parlamentní demokracií a právním státem na jedné, a oligarchií, autokracií a buranokracií na straně druhé: „Staré pořádky“ versus „Nové pořádky“. A i kdyby byli pan Babiš a pan Zeman osobně sympatičtí a poctiví braši, na podstatě věci to nic nemění.

Na slabosti české demokracie se podepsaly během krátkých dějin ČR svou politikou demokratické strany zprava i zleva. Demokracie znamená vždycky nekonečný řetěz politických krizí – a taky nekonečný řetěz jejich řešení. V tom prvním byly levice a pravice bohužel úspěšné, v tom druhém obě soustavně selhávaly. A politická rovina je ta základní: sociální a hospodářské problémy lze rozumně řešit jen ve stabilním politickém prostředí.

Andrej Babiš a Miloš Zeman jsou protagonisté proměny politického uspořádání v České republice. Parlamentní demokracie se plíživě mění v prokurátorský a policejní stát, jehož prostřednictvím budou oba uskutečňovat své politické ambice. Děje se to od léta 2013, od pádu slabé Nečasovy vlády a vzniku obludné představy o korupční hydře, politickém spiknutí proti zájmům ČR. Následoval pokus o vyvázání významných policejních útvarů a státních zastupitelství z rukou demokratického státu a v jejich proměnu v „nezávislý“ útvar, který nakonec Českou republiku pohltí. Sobotkova vláda a parlament realizaci tohoto vykutáleného projektu loni aspoň na čas zabrzdily.

Prokurátorský a policejní stát přitom nemůže fungovat sám ze sebe. Je přímo stvořen k tomu, aby byl zneužit. K ničemu jinému se nehodí. A bude nakonec logicky jen poslušným nástrojem v rukou nezodpovědných politických avanturistů, vedených nízkými a zavrženíhodnými pohnutkami.

Rozhodnuto však není nic. Snažme se teď, aby osud české republiky zůstal v rukou voličů a aby o něm na podzim rozhodli správně. Bude to velmi těžké.