Turecko ještě stále chce do Evropské unie. Aspoň to říká. Za týden, 15. března, bude v Bruselu zasedat Rada pro přidružení Turecka k EU. Na tom není nic divného – Turecko vede s EU přístupová jednání a Rada situaci vyhodnocuje. Problém je, že její poslední zasedání k Turecku se konalo v roce 2015. Tehdy už druhý rok v zemi probíhaly čistky po provalení korupčního skandálu prezidenta, členů jeho rodiny a několika členů vlády. 

Evropě dochází trpělivost s Tureckem, které nebylo schopné uzavřít ještě ani jednu negociační kapitolu. Události od korupčního skandálu po pokus o převrat v roce 2016 dodaly na váze argumentům těch, kdo dnešní Turecko v EU nechtějí.

Přístupová jednání v podstatě uvadla. Obě strany se je pokoušely resuscitovat, evropská trochu víc, turecká zase trošku mazaně, ale nevedlo to nikam. Turecký prezident několikrát zopakoval, že je na EU, aby řekla, jestli Turecko chce nebo ne. Představitelé EU oponují, že pokud Turecko do EU opravdu chce, musí pro to také něco udělat. Koncem loňského roku některým začala docházet trpělivost a objevily se výroky otevřeně požadující ukončení rozhovorů. Naposledy se tak 20. února vyslovil zahraniční výbor Evropského parlamentu.

Předsednickou zemí Evropské rady je Rumunsko, do něhož Turci vkládali naděje. Předchozí předsednictví – estonské, bulharské a rakouské – totiž byla k Turecku buď netečná nebo přímo žádala ukončení rozhovorů (rakouský kancléř). Celková nálada v Evropě také nedává turecké straně mnoho důvodů k optimismu, byť třeba řecký eurokomisař Avramopoulos se velice činí. Podle něj by turecké členství bylo „přínosem pro EU i Turecko“, které prý „splnilo mnoho kritérií pro uvolnění vízového režimu“. 

Pan komisař je zřejmě názoru, že splnit „mnoho kritérií“ je totéž jako splnit všechna kritéria. Dá se říci, že kopíruje turecký styl argumentace, že v říjnu 2011 bylo Turecko pochváleno za pokrok, jaký učinilo a v prosinci 2014 Evropská rada konstatovala, že Turecko plní tzv. Kodaňská kritéria. 

To je jistě hezké, jenomže se píše rok 2019 a v Turecku je všechno jinak. Sami Turci přiznávají asi 30 000 zatčených příznivců, členů a pomocníků (neexistující) teroristické organizace FETÖ. Nechlubí se pronásledováním profesorů na univerzitách, vězněním novinářů, likvidací svobodných médií a zastrašováním každého, kdo nahlas nesouhlasí s prezidentem.

Svou perspektivu členství v EU poškozuje samo Turecko i snahou prosadit své zájmy ve východním Středomoří poněkud zvláštními metodami. Tamější zásoby ropy a plynu jsou velkou nadějí pro Kypr (řecký), který zatím úspěšně klade Turecku do cesty stále stejné překážky. Je skrytě i otevřeně podporován Řeckem, které má s Tureckem vlastní složitou agendu, a do jisté míry i Francií. Německo a Rakousko také nejsou tureckému členství nakloněny.

Těžko překonatelnou překážkou je postoj italské vlády. Předchozí vláda podporovala tureckou kandidaturu, ale dnes vládnoucí koalice má jiný názor. Ministr vnitra a vicepremiér M. Salvini už dávno prohlásil, že „Turecko není a nikdy nebude Evropou“. Ministr zahraničí G. Picchi se nechal na Twitteru slyšet, že „celá země“ je proti členství Turecka v EU.

Evropa má spoustu starostí i bez Turecka. Neví se, jak to dopadne s brexitem, vládnoucí maďarské straně hrozí vyloučení z frakce v EP pro nekonečně menší „prohřešky“ než jsou ty turecké, ČR a Polsko jsou v klinči, francouzský prezident vyhlašuje ambiciózní hesla na probuzení Evropy a blížící se volby do Evropského parlamentu hrozí docela pěkně zatřást bruselským akváriem. 

„Domácí“ nepřátelé a kritikové EU všech barev se těší, jak Unii rozeberou na elementy. V Evropě je také čím dál obtížnější obhajovat případné členství muslimského Turecka v EU. Nechuť vůči jeho členství sdílejí kritikové i s těmi, kdo se EU zastávají a s islámem nemají problém. Těm se totiž zase nelíbí současný stav vlády práva v zemi ovládané R.T. Erdoğanem. 

Radě pro přidružení média obyčejně věnují jen okrajovou pozornost. Letos to možná bude jinak.