ROZHOVOR / Adam Plachetka patří ke světově nejžádanějším českým operním pěvcům, který jako basbarytonista a barytonista fascinuje posluchače v Evropě, Americe i Asii. Po studiích na Pražské konzervatoři a HAMU debutoval v Národním divadle v Praze, mimo jiné působí jako sólista Vídeňské státní opery a Metropolitní opery v New Yorku. Je ženatý s českou sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou a spolu vychovávají dcery Adélu a Barboru. V rozhovoru pro FORUM 24, který se uskutečnil v kavárně Slavia, popisuje lásku k rodné Praze, připomíná zkušenost s pandemií covidu i letošní 200. výročí narození Bedřicha Smetany a nepomíjí ani celospolečenské otázky.

PH: Jaký máte vztah k Praze jako svému rodišti? Znáte celý svět od Ameriky po Japonsko. Co na Praze máte nejraději? A co vás tady naopak zlobí?

Prahu mám moc rád i jako město, kde žije většina mojí rodiny. Žil jsem tady do svých pětadvaceti let a mám tu spoustu přátel, poté jsem deset let působil ve Vídni. Opravdu rád se do Prahy vracím, do divadel, v nichž mám řadu kolegů ještě ze školy, anebo do koncertních síní. A mezi mými přáteli jsou i lidé, kteří nijak nesouvisí s muzikou.

Nerozebíral bych, co mne v Praze štve, opravdu není tak zle. Praha se soustavně zvelebuje a je stále lepším místem k životu, hýbe se dobrým směrem, jsem rád, že tady teď více žiju. A právě díky tomu, že jsem dlouho žil i jinde, mohu ocenit, jaké je to krásné a výjimečné město.

PH: Jaká jiná světová města máte rád, kam se s chutí vracíte?

Rozhodně Vídeň, která je větší než Praha a také pompéznější, byla to koneckonců císařská metropole, jenže Praha je rozmanitější, není to zkrátka jen placka. Navíc nebyla za druhé světové války tolik rozbombardovaná, takže s Prahou se může rovnat jen málokteré evropské hlavní město, možná snad Londýn.

Metropolí s takovou architektonickou krásou, jako je Praha, na světě moc není. A samozřejmě chodím rád do kaváren a Praha, podobně jako Vídeň, je město kaváren, což jsou skvělá místa pro setkávání. Praha a Vídeň jsou moje milovaná města.

EV: K našemu rozhovoru jste přijel autem. Jak si udržujete fyzickou kondici? Sportujete? Práce s dechem je pro vaše pěvecké umění zásadní.

Po pandemii covidu jsem teprve vloni úspěšně zhubl, jenže na podzim jsem měl pohybové problémy, a tak jsem v posledním půlroce znovu nabral to, co jsem shodil.

Když se chci dostat do kondice, fungují u mne dvě věci. Jednak přerušovaný půst, přičemž většinou vynechávám snídani a jím až odpoledne a večer, a pak také šlapu na rotopedu a cvičím s činkami. Dokonce u toho ani neposlouchám hudbu, mám zkrátka vypnuto a jen si počítám.

EV: Mimochodem, chodí vaše dcerky na zpěv?

Starší chodí do pěveckého sboru, a to dobrovolně, zatímco ta menší je mentalitou spíše sólistka, takže uvidíme, jakým směrem se vydá…

PH: Letos je to 200 let od narození a 140 let od úmrtí Bedřicha Smetany. Angažujete se ve smetanovském jubileu?

V Národním divadle jsme k 200. výročí narození Bedřicha Smetany dělali v březnu Smetana Gala, což vysílaly i Česká televize a Český rozhlas. Poté jsem účinkoval ještě ve Smetanově Libuši, v květnu bude premiéra Tajemství a nakonec ještě koncertně znovu Libuše, nejprve na Pražském jaru a posléze na Smetanově Litomyšli.

PH: Smetana má u části české veřejnosti špatnou pověst, zejména kvůli propagaci ze strany komunisty Zdeňka Nejedlého. Pro jiné je to dokonce český nacionalista…

Do základní školy jsem nastupoval až po listopadovém převratu, takže zmiňovaný nejedlovský efekt se u mne vůbec nedostavil. Mně je Smetana z českých skladatelů nejbližší. Tečka. Mám jeho hudbu nesmírně rád, byť argumenty proti Smetanovi slýchám dost často.

Hitler měl také rád Richarda Wagnera, ale ten za to nemůže, podobně jako Smetana nemůže za Nejedlého. Bedřich Smetana byl určitě skutečný vlastenec, který opustil teplé místečko ve Švédsku, aby utvářel českou národní operu a českou hudební identitu. To beru jako velké plus.

PH: Měla by se opera i dnes vyjadřovat k palčivým společenským otázkám? Jak se díváte na aktualizace starších děl? Vy sám sledujete veřejné a politické dění?

Politiku se snažím spíše nesledovat a nemám potřebu být asociován s žádnou konkrétní politickou stranou či hnutím. Myslím si, že nová operní díla by měla reflektovat aktuální problémy, u nových inscenací starších děl bych byl opatrnější.

Něco jiného je, když aktualizovanou verzi připravíte pro festival, kde se uvede pětkrát, tam můžete více experimentovat. Ale když uděláte Prodanou nevěstu nebo Dona Giovanniho pro Národní divadlo, je podle mého lepší být poněkud konzervativnější. I nepovedená inscenace totiž pak na repertoáru zůstane dlouho.

Je to komplikovaná otázka, ale jsem toho názoru, že ve skutečnosti nejsou produkce klasické či moderní, nýbrž jen dobré a špatné. Podle mne také platí, že inscenace, které jsou hodně vzdálené původní autorově intenci, spíše svědčí o neznalostech režiséra. Navíc snaha o kontroverzní řešení je dost pochybná. Co je dnes vůbec kontroverzní?

Věřím, že příkladem zábavné, a přitom dílo neznásilňující inscenace bude právě Smetanovo Tajemství, které jsme začali v Národním divadle zkoušet s Ondřejem Havelkou.

EV: Prožíváte emotivně charaktery a osudy postav, které ztvárňujete na jevišti?

Nemám to tak, že bych si to, čeho se mi třeba nedostává v životě, realizoval či kompenzoval v divadle. V mnohém jsem docela trapný praktik a své operní angažmá beru jednoduše jako práci.

Ze zkušenosti vím, že když emoci zahraju pro diváka, a nikoliv sám pro sebe, bývá výsledek pro publikum silnější. Operní pěvec se také nemůže poddávat emocím do té míry, že by začaly ovlivňovat jeho hlasový projev.

EV: Kolik času vlastně máte na to, abyste se sžil s novou rolí?

Když nepočítám individuální přípravu, mám k dispozici pět nebo šest týdnů na novou inscenaci se vším všudy. Zhruba tři týdny máte na aranžmá ve zkušebně, třeba i na experimenty. Pak už vstupujete na jeviště a řešíte technickou stránku, kostýmy, kulisy, světla, připojí se orchestr a více se prohloubí hudební příprava.

Ale jde spíše o můj přístup, neřeším prožívání role, soustředím se na vlastní výkon a úroveň, kde chci být, ať se děje, co se děje, nenechávám se ovlivnit ani tím, zdali se inscenace jako celek více či méně vydařila. Samozřejmě se přihodí, že se inscenace nepovede, takže byste tam raději nebyl, ale to zároveň nemůže být výmluva. Musím odvést sám za sebe co nejlepší práci.

EV: Jsou k vám režiséři upřímní, dovolí si říct, že se vám něco nepovedlo?

Jasně! To je normální. Jsou věci technického rázu, třeba aby do sebe pěvci na jevišti nenaráželi, když je nějaká větší hromadná scéna, v tom případě jde o strohou koordinaci. A pak je tu hledání míry pěveckého výrazu a emocí, což je samozřejmě postupný proces, který absolvuji vždy během přípravy nové inscenace. Je zkrátka nutné mít od režiséra feedback a dozvědět se, jestli je něco málo, anebo naopak moc.

PH: Máte nějaký recept, jak operu přiblížit nejmladší generaci?

Už před lety mi kolega, který vede sdružení Přátel Vídeňské státní opery, říkal, že operní publikum nestárne, obecně totiž platí, že klasická hudba má vždy starší publikum. Většinou kolem čtyřicítky si lidé řeknou, že už jsou na diskotéku nevhodní a mohli by zkusit něco jiného. A jdou se podívat na koncert anebo do divadla a někoho začne bavit i opera.

Asi nikdy se nestane a nebylo tomu tak ani v minulosti, že by publikum tvořila převážně mládež. Znám pár dvanácti až patnáctiletých dětí, které chodí na operu, ale jsou to spíše výjimky, vlastně exoti.

Nevěřím v takovou formu popularizace, kterou bychom se chtěli podbízet dvacetiletým divákům, abychom nakonec třeba ztratili ty padesátileté. K opeře je dobré dozrát a v Česku hudební vzdělávání stále funguje velmi slušně. Například v Americe běžně i od lidí vysokého věku slyším, že byli poprvé v opeře, to se v Evropě a v Česku nestává, snad každý byl někdy už v dětství či mládí na nějakém operním představení.

PH: Opera se z velké části odehrává ve starobylých a honosných domech, přičemž se od návštěvníků očekává i určitý dress code. Někdy se o to vedou spory…

Neřeším to nějak přehnaně, nejsem ten typ, kterého by uráželo, že někdo přijde do divadla v džínách. Spíše si myslím, že když se člověk takzvaně pěkně oblékne, že to dělá především sám pro sebe. Když jdete jednou či dvakrát ročně do divadla, tak si to více užijete, když se elegantně obléknete, dáte si pak někde večeři, prostě to pro vás bude hezký zážitek.

Naopak musím říct, že jsem sám v životě prošvihnul několik koncertů, na které jsem opravdu moc chtěl jít, ale nebyl jsem patřičně oblečený. Zpětně mi je to líto a říkám si, že jsem měl jít, vždyť by to nikomu neublížilo. Doporučuji nenechat se odradit od návštěvy divadla či opery jen proto, že z nějakého důvodu nejsem schopen dodržet dress code, když jde o něco zajímavého, co už nebudu mít jindy šanci dohnat.

EV: Zmínil jste spolupráci s režisérem, scenáristou a jazzovým a swingovým zpěvákem Ondřejem Havelkou, která je pro mne milým překvapením. Hodláte se žánrově i nadále posouvat?

Rád zkouším různé žánry, ale snažím se, aby to vždy mělo uměleckou kvalitu, pod niž se mohu podepsat. Vloni vyšlo v Radioservisu cédéčko Nebe na zemi, na němž zpíváme spolu s Ondřejem Havelkou za doprovodu jeho orchestru Melody Makers písničky z Osvobozeného divadla od Ježka, Voskovce a Wericha.

S tímto repertoárem koncertujeme po celé republice, na podzim jsme byli i v Lucerně. Je to super program, který se lidem líbí, a zároveň platí, že Ondřej je pro tuto hudbu osobnost nejpovolanější a má navíc skvělou kapelu, která ji bezvadně hraje. Věřím, že projekt je natolik na úrovni, aby se nikdo nemusel urážet, že jsem takříkajíc „vlezl do jazzu“.

EV: Mimochodem, řešíte se svým týmem i vizuální stránku vaší sebeprezentace, jak mají vypadat plakáty, mluvíte do toho?

Jsou věci, které si rád hlídám. Co se týče samotného nahrávání a zpracování alb, tak do toho vždy mluvím hodně. U koncertů řeším vizuální stránku jen tehdy, když je organizuji sám, u festivalů respektuji, že mají svoji grafiku a vizuální identitu. Ale třeba vzhled plakátů mého narozeninového koncertu, který se bude konat v lednu 2025 v O2 Areně, jsem si vymýšlel sám, byť pořád ještě nevím, jestli to byla chyba, anebo ne. Prostě jsem si řekl, že když budu slavit čtyřicátiny, proč bych na plakátě nemohl být v party kloboučku s frkačkou.

V poslední době fotím téměř exkluzivně s kamarádem Markem Olbrzymkem, který jako fotograf pracuje rychle, což je fantazie, protože nesnáším mnohahodinové focení. Zároveň je schopen dělat fotky velmi rozdílné, podle toho, co je zrovna třeba. Fotil i pro moje poslední čtyři cédéčka a vytvořil vizuál, kterého se zatím držíme.

EV: Podporujete nějaký charitativní projekt?

S manželkou Kateřinou dlouhodobě spolupracujeme s Nadačním fondem pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Vedou ho dámy, které to opravdu dělají z přesvědčení. Dlouho jsem hledal nějakou instituci a obával se, že někomu naletím. Ale tyto dámy mají silnou osobní zkušenost a chtějí pomáhat ostatním. To je aktuálně jediný charitativní projekt, který podporujeme, poněvadž to podle nás má velký smysl.

EV: Jste zastáncem takzvané klasické rodiny? Jak s manželkou fungujete ve výchově vašich dětí?

Máme štěstí na skvělé pomáhající zázemí. S manželkou oba pracujeme, někdy mám pocit, že ona ještě víc než já, ale doma se otáčíme podle možností. Občas se stane, že není přítomen ani jeden z nás, ale vždy máme nějaké řešení a zároveň bych řekl, že jako umělci jsme časově i mnohem flexibilnější, takže si nakonec dokážeme udělat čas jeden na druhého i na děti.

V době pandemie covidu jsem pochopil, že není třeba se strhat, snažím se být častěji doma, byť se to ne vždycky daří. Letošní Rok české hudby ke 200. výročí Bedřicha Smetany jsem využil i k tomu, že jsem více v Česku.

EV: Zmínil jste zkušenost z pandemie covidu, vnímáte nyní svůj čas jinak?

Pracuji už od svých devatenácti let a do prvního lockdownu jsem se nikdy nezastavil, štvalo mne, že nevidím moc svou rodinu a děti a jsem pořád někde pryč. Vlastně mne nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Pak se najednou kvůli covidu zastavil svět a zjistil jsem, že se nic neděje, a už jsem se pak nechtěl vracet k původnímu tempu. Nechci se rouhat, ale zastihlo mne to v nejlepší možné chvíli, finančně mne bota úplně netlačila. Sice jsem nezažíval nějaký syndrom vyhoření, ale v okamžiku, kdy se jako by všechno zastavilo, tak mi to ani nechybělo.

Ani jsem od českého státu nečerpal žádnou podporu, poněvadž jsme to zkrátka nepotřebovali. Naopak jsem získaný čas využil k tomu, že jsem, pokud to bylo možné, vystupoval na koncertech buď zdarma, anebo jen za symbolické honoráře. Dělalo mi radost pomáhat lidem prostřednictvím hudby překonávat těžkou dobu.

PH: Jakou hudbu si doma pouštíte? Anebo máte raději ticho? Případně jakému jinému typu umění kromě hudby holdujete?

Sám příliš nevyhledávám výtvarné umění, v tomto ohledu jsem poněkud barbar. Málo se dostanu i do divadla na činohru. Hudbu ovšem poslouchám velmi rozmanitou, buď to, co na mne leze z rádia, anebo teď už k nám vnáší hudební inspirace i naše děti. Trochu se věnuji i čtení literatury, ale méně, než bych sám chtěl, mám rád biografie a s chutí si přečtu i detektivku. Teď se třeba těším na životopis Bedřicha Smetany od Pavla Kosatíka.

EV: Na co byste nás v nejbližší době pozval, kde si vás naši čtenáři mohou poslechnout?

Určitě bych všechny chtěl pozvat na leden příštího roku do O2 Areny na můj narozeninový koncert, už na tom pracujeme a opravdu se těším. Rád bych tak zprostředkoval klasickou hudbu i lidem, kteří by normálně na operu nepřišli.

Už 28. dubna se ve Španělském sále na Pražském hradě uskuteční galakoncert k 680. výročí založení pražského arcibiskupství, na němž spolu s mladým chorvatským operním pěvcem Frankem Klisovićem představíme díla Antonia Caldary a Georga Friedricha Händela.

EV: Jak vlastně vnímáte svůj přínos pro společnost?

Snažím se v tom nejlepším slova smyslu bavit sebe i ostatní, abych jim ideálně předal i něco navíc. Baví mne život a to, co dělám. Sám se neberu příliš vážně, a když mohu, tak se v práci raději bavím, ač je samozřejmě třeba k ní přistupovat odpovědně. Myslím, že by bylo dobře, aby lidé viděli, že klasická hudba a opera nejsou skanzen.

Opera je kratochvíle, která může být přístupná každému, a zároveň má i hlubší smysl, takže vám toho může předat více než třeba muzika někde na diskotéce. Operní hudba neútočí na první signální, logicky se nemůže líbit všem jako některé populární žánry. Vůbec bychom se neměli stydět za to, že v některých ohledech je opera intelektuální záležitostí. Přesto by lidé mohli vědět, že když přijdou na operu, bude to intenzivní zážitek, při němž se nebudou nudit.