Adéla Elbel FOTO: Adéla Elbel /se svolením autora
FOTO: Adéla Elbel /se svolením autora
Je vtipná, zábavná, veselá a občas ironická. V knize Doba temna však odhaluje, že před vstupem na divadelní prkna byl její život jiný. „Někde hodně hluboko uvnitř sebe jsem věděla, že jsem dobrý člověk, ale potřebovala jsem si to potvrdit. Roky jsem slyšela něco jiného,“ říká v rozhovoru pro FORUM 24 stand-up komička a moderátorka Adéla Elbel.
Byla letos nějaká věc, kterou jsi udělala a byla podle tebe už za hranou?
Ty jo, asi nic. Vždyť se nic nesmělo. Kvůli covidu jsme dlouho pracovat nemohli a potom, když konečně bylo možné vystupovat, tak jsem toho využila a makala jsem naopak asi až moc. Přítel i děti na mě koukali s výrazem: „Nepřeháníš už to trochu?!“
Teď už zas vystupovat nemůžeme. Tedy takhle. Můžeme, ale moc lidí nechodí a promotérům se ty míň výhodné akce často nechtějí připravovat. Takže za hranou by bylo leda moje pracovní nasazení, kdyby to tu všechno fungovalo tak, jak to bylo nastavené do konce října. Ale jinak jsem nic za hranou nedělala.
Počkej. Takže ses u ničeho neodvázala?
Fakt ne. Přemýšlím, ale ne. Jenže je to taky o úhlu pohledu. Co je pro někoho „vodvaz“, je pro mě třeba naprostý standard.
A máš nějakou „šílenou věc“, kterou bys chtěla v budoucnu udělat?
No, já nemám pocit, že bych někdy dělala nějaké šílené věci. Nic z toho, co bych v životě chtěla, mi nepřipadá nemožné. Vnímám to jako výzvy, které zkrátka možné jsou. To spíš od lidí slyším, že něco nejde. Já sama si to ale nemyslím. Chápu, že věci, které občas dělám, mohou být pro někoho za hranou, ale pro mě to je o nastavení v hlavě a o možnostech. Takže nic šíleného není v plánu, ale co bude, já vlastně ještě nevím. Nechávám to plynout a uvidíme.
Měla jsi to tak v hlavě nastavené vždy?
Myslím si, že ano, ale spíš jsem si neuvědomovala samu sebe. Roky jsem se popírala. Ale vždy, když jsem měla nějaký nápad a někdo mi řekl, že je nereálný, tak to pro mě byl impuls do toho jít. Ale nebylo to na truc, to ne. Spíš jsem si řekla: „Jak jako, že to nejde?“ Myslím, že mě to vždycky vyburcovalo a donutilo posunout se dál.
Vzpomínáš si na něco, co tě takhle v životě vyburcovalo?
Třeba když mi ex-tchán kdysi přitakal na můj povzdech, že nejde jet s malým dítětem na půl roku na Erasmus pobyt. No, a to potvrzení nemožnosti mě vyburcovalo a já jela. Tedy, my jely. Jasně, přípravy byly náročnější než u bezdětných studentů, ale když je něco moc jednoduché, tak mě to zas tolik nebaví. Abych nelhala, jasně bych si chtěla zkusit mít snazší život, ale člověka by to tolik neposunulo.
Chtěla jsem se tím trochu přiblížit k otázce ohledně knížky Doba temna, kterou jsi napsala minulý rok. Byla to pro tebe forma terapie, jak překonat některé životní etapy?
Teď zpětně vidím, že to forma terapie určitě byla. V tu dobu, kdy jsem knížku psala, jsem to tak ale nevnímala. Chtěla jsem ukázat své prozření, které na jiné třeba ještě čeká. Pro mě to bylo spíš koncentrované uvědomění si toho, co všechno v mém životě nebylo úplně v pořádku. Dřív jsem to nechápala. Nebo spíš: nechtěla chápat. Když se člověk záměrně nepozoruje – protože by pak mohl vidět věci, které na sobě vidět nechce – a po určité době se ale pozorovat začne, tak mu někdy zůstává stát rozum nad tím, co vše přehlížel a dopustil. To byl i můj případ.
Co bys z toho tvého „temna“, kterým sis prošla, chtěla předat dcerám?
Určitě bych jim chtěla předat to, aby se měly rády, uvědomovaly si, kým jsou a co od života chtějí. Jednoduše, aby se nejdřív poznaly a věděly, že mít se rád a myslet primárně na sebe není sobectví. Pak až je dobré hledat životního partnera. To, jak jsem žila život já, sice jde, ale úplně to nedoporučuju. Já jsem se neznala a na základě své povahy jsem ustupovala. Jsem člověk, který je šťastný, když dělá lidi ve svém okolí šťastnými. Pochopila jsem ale, že na to člověk musí mít notnou dávku sebevědomí, jinak se z něj stane to, kým jsem byla já. Taková upozaděná „saturátorka“ potřeb okolí s občasnými výkřiky do tmy.
V roce 2019 jsi šla Cestu svatého Jakuba. Byla to také forma terapie?
To bylo během nehezkého rozvodu, což pro bylo dost těžké období. Hledala jsem se v době, kdy se mi rozjížděla kariéra, měla jsem dvě malé děti a stále slýchala, jak jsem špatná. Už jsem nevěděla, kudy kam, tak jsem utekla na pouť. Jsem typ „útěkář“ a pouť byla můj nejlepší útěk, protože jsem se při ní našla a srovnala.
Předtím jsem nikdy na procházky nechodila, nezajímalo mě to a přišlo mi to naprosto nudné. Musela jsem si koupit pořádné tenisky, protože jsem žádné takové neměla. Kromě toho mám ale také ráda ten klid v zahraničí. Je mi v cizině dobře. Takže pouť byla terapie útěkem, která se velmi podařila. Nejen, že je mi od té doby se sebou lépe, ale našla jsem vášeň a doživotní lásku k chůzi.
Kdo za to „temné období“, které sis prožívala, mohl? Lidé okolo tebe?
Někteří partneři k sobě ze svých podstat nepatří. A to se stalo i mně. Dlouho jsem tento fakt popírala a raději se po letech uzavřela do sebe, do studia na vysoké škole a do práce. Kapacitu jsem měla jen na dceru. Na přátele jsem neměla čas. Prostě jsem si naplnila život po okraj, abych náhodou nezjistila, že musím se svým životem něco udělat. Pak jsem začala jezdit Na Stojáka a kolem mě byli najednou jiní lidé. A já začala sílit. No, a pak přišla druhá dcera a já začala chápat, že tohle nepůjde.
Vzpomínáš si na svoje první stand-up vystoupení?
Na to úplně první si pamatuji, bylo o těhotenství. Ale už předtím, než jsem sama začala vystupovat, jsem moderovala stand-upové večery a dělala jsem to vlastně způsobem, který ten žánr hodně připomínal. Byly to takové improvizované mini výstupy. Takže to byly moje prvopočátky. Já sama ale na stand-up nekoukám. Dělala jsem to hodně intuitivně, ostatně jako všechno.
Jaké to je, jít dělat stand-up, když zrovna nemáš svůj den, a přesto musíš jít na podium a lidi bavit?
Problémy a špatná nálada na pódium nepatří. Člověk se musí přepnout. Diváci se přišli bavit.
Takže problémy a špatnou náladu umíš přepnout?
Já jsem přepínací. Ale ono to je i o tom, že na pódiu funguje adrenalin a endorfiny. To je hormonální věc, na které je člověk pak hodně závislý.
Jak se vůbec na stand-up připravuješ?
Výstupy mám sice připravené, ale to je jen základ toho, co se pak odehrává na pódiu. Je to hodně o improvizaci a o lidech v sále. Někdy se člověk k výstupu dostane hned, jindy třeba až po pěti minutách. Pro mě je klíčová interakce s publikem. Baví mě si s nimi povídat, propojovat to dohromady a protkávat svými připravenými věcmi. Jde to vlastně taková hra. Nastoupí adrenalin a člověk začne vyšívat. Lidé mu nahazují, on musí chytat, vymýšlet vtipy na místě, co nejlépe je propojit. Publikum má dostat jedinečný zážitek.
Letos ti bylo čtyřicet a rozhodla ses udělat fotky pro Playboy. Jaké to bylo?
To je docela vtipné, že? Já, která nosím trika ke krku a jsem cudná a hodně stydlivá. Když mi ta nabídka přišla, tak jsem se zasmála a položila telefon. Pak jsem si ale řekla: „Proč vlastně ne?“ Kdybych tu nabídku dostala ve dvaceti, tak bych to nezvládla. Ale teď ve čtyřiceti jsem se zamyslela a uvědomila si, že kdy jindy, když ne teď.
Po focení ses přebarvila z blond na tmavo. Většinou změna barvy vlasů u žen je spojovaná s nějakou životní změnou, bylo to tak i u tebe?
To se mělo asi tak, že mi můj kluk jednoho dne řekl, že mi sluší hnědá, a já se prostě přebarvila. Mně je tohle jedno. Vlastně mám štěstí, že mi je jedno hodně věcí. Naopak plno věcí, které jsou pro ostatní nepodstatné, tak mně zas fuk nejsou. Ale abych nedělala hrdinku, tak jasně, že jsem se s tou změnou pak učila dlouho žít. Zpátky bych se ale k blond nevrátila. Pokud mi teda kluk neřekne, že si dělal legraci, že jo (smích).
Ty ses předtím živila jako překladatelka z nizozemštiny. Jsou pro tento typ práce v Česku dobré podmínky?
Vůbec ne. Tedy, pokud děláte, stejně jako já dřív, literární překlad. Finanční ohodnocení je v téhle oblasti fakt tristní. Je to spíš takový koníček. Já jsem ho dotovala z koncertů a dalších vystoupení. Musím ale říct, že jsem tu práci milovala. Zbožňuju hru s češtinou a etymologii slov. Hledání správného ekvivalentu je pro mě také adrenalinové dobrodružství.
Taky bylo dobré, že překládat se dalo po nocích, když děti usnuly. Občas jsem jela do Amsterodamu do překladatelského domu, kde jsem pochopila, jak rozdílně je role překladatele vnímána u nás a v cizině. Tam je překladatel umělec, kterého si váží, protože přivádí do jiného jazyka jejich kulturu. U nás mám pocit, že překladatel je spíše vnímán jako řemeslník. Snad se ale ten trend pomalu mění k lepšímu.
Buď na závěr sobecká a prozraď, co bys sama sobě popřála do roku 2022?
Moc bych si přála soulad s blízkými. Jedno dítě je v pubertě, druhé je ještě malé, práci po celé republice, partnera mám v jiném městě, pořád za sebou jezdíme a je to taková divočinka. Takže sama sobě bych přála v takové konstelaci větší soulad a klid.
