Adéla Gondíková FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ROZHOVOR / Heslo letošního, sedmnáctého všesokolského sletu „Slet spojuje“ do písmene naplňuje rodina Adély Gondíkové. Její tatínek vede sokolský ochotnický soubor a herečku k nácviku korunovaném sestavou provedenou koncem týdne v Edenu inspirovala její dcera Nela, která cvičí již na třetím sletu. „Pamatuju si, že když začala cvičit Nela, vyprávěl mi táta, že jeho táta, který se narodil v roce 1909, cvičil na sletech v letech 1932 a 1938 zásadní skladbu Přísaha republice, kterou později Němci zakázali,“ vypráví.
První den všesokolského sletu, v neděli večer, se pro sokoly v Národním divadle dávala Jiráskova Lucerna hraná ochotnickým souborem. Představení režíroval váš tatínek Bohumil. Jak k tomu došlo?
Nebylo to poprvé. Už před šesti lety začínal slet Stroupežnického hrou Naši furianti v tátově režii a tehdy to bylo vůbec poprvé, kdy se na jevišti Národního divadla představili publiku pouze amatérští umělci. Táta se šedesát let věnuje ochotnickému divadlu, je mu osmdesát, a když se před čtyřiadvaceti lety přestěhoval za námi do Pyšel, nevím, jestli to měl napsané na čele, ale okamžitě za ním přišli místní sokolové s tím, že v městečku kdysi býval ochotnický soubor. Táta se toho okamžitě chytil, ochotníků se ujal a vlastně tím pomohl celé rodině.
Byli jsme náplava, ale díky němu nás přijali starousedlíci, protože nás integroval, získali jsme spoustu kontaktů a přátel, zorientovali se. Táta před deseti lety navíc v pražském Sokole Kampa založil Divadlo pod Petřínem, které iniciuje „sletové“ inscenace. Moct si zahrát ve zlaté kapličce je pro všechny veliká věc, zvlášť když to letos přenášela televize.
Vy jste si Kněžnu zahrát nemohla, protože jste profesionál ….
Ale můj bratr Dalibor tátovi pomáhal dramaturgickým dohledem.
Vy jste sokolka?
Jsem ostuda, dosud nemám legitimaci. K cvičení mě přitáhla moje dcera.
Ale k cvičení vztah máte.
Odmalička. Pamatuju si na spartakiádu v roce 1985, bylo mi dvanáct a strašně jsem chtěla, tak jako všechny holky ze třídy, cvičit skladbu Poupata. „Potřebovala“ jsem hlavně mít ten červený dres s bílým prostřihem. Bohužel na mě nezbylo místo, a tak, abych mohla být na Strahově, cvičila jsem potupně žabku v sestavě s dětmi o hlavu menšími. Dodnes miluju tancování a hlavně muzikál jako obor. Nevím, jestli pro to mám vlohy, ale když se dělá v divadle choreografie, tak to chytám celkem rychle. V devadesátkách, když byl v módě aerobik, jsem chodila i třikrát denně.
Denně?
Pravda, byla jsem trochu úchylná, taky proto, že jsem si pořád dělala hlavu s váhou. Vždycky jsem chtěla chodit cvičit, ale přišel pracovní nápor a s pravidelností je konec, protože mi do všeho leze divadlo.
Takže teď to přišlo.
Na sokolském cvičení mě fascinuje, když tisíc lidí udělá stejný pohyb a vznikne obrazec, jako když se v kaleidoskopu přesypou sklíčka. Vůbec nechápu, jak to může dát někdo dohromady, a obdivuju to. Vlastně to začalo tím, že jsem chodila do Sokola s Nelou, během minulého sletu jsem viděla v Edenu všechny skladby, a když došlo na Věrnou gardu, skladbu pro nejstarší sokoly, celé jsem to probrečela. Řekla jsem si, že u toho příště chci být. Účast tehdy přislíbil i Jirka (Adélin manžel herec Jiří Langmajer – pozn. red.), protože mě má rád, všechno mi odkývá, a navíc to bylo až za šest let. Malovala jsem si, že společně zacvičíme skladbu pro páry s názvem Rocková symfonie. Vůbec je skvělé, že rok před sletem se můžete na všechny skladby podívat a vybrat si tu, která se vám líbí. Některé místní ženy cvičí třeba tři skladby najednou. Ale k tomu Jirkovi. Nakonec z toho sešlo.
Problém byl, že v Pyšelích nemáme dost chlapů a museli bychom jezdit do Prahy, navíc celý rok někde točil, takže neměl čas. Načež do toho přišla dcera, že v choreografii její skladby jsou stojky a že mě u toho chce mít. Stojky se nám nakonec nepovedly, neprošly jsme konkursem, tak děláme alespoň „okýnka“ v rámci skladby, která se jmenuje Leporelo s je určená pro dorostenky a mladé ženy maximálně do pětačtyřiceti let. Takže dělám jako nic, jelikož je mi padesát.
A stala jste se jednou z tváří letošního sletu.
Ne, že bych o to usilovala. Ale před dvěma lety jsem v novinách plácla, že bych chtěla cvičit na sletu, takže se mi ozvali ze Sokola, že pro mě mají místo. Nakonec jsem se rozhodla chodit u nás, v Pyšelích, je nás tam asi dvacet a je to moc fajn.
Jaké mají pyšelské ženy motivace chodit do Sokola?
Většinu z nás tam natáhly děti, co cvičí odmalička. Někdy to není snadné, cvičí se po práci, večer, a tak většinou spěcháme domů s jazykem na vestě, abychom stihly večeři.
Kolik času nácvik zabere?
Sedmiminutová skladba se secvičuje rok, Leporelo je spojení jógy, aerobiku a gymnastiky. Je náročná na přeběhy ze značky na značku a na práci s karimatkou, která vám nesmí ulétnout v případě poryvu větru. Vlastně žiju sen každého herce, který se celý život snaží splynout s davem.
Ovšem, za předpokladu…
… ano, že nevybočí z řady a nepoběží na jinou značku, než má. To se, doufám, nestane.
Jak bude vypadat tento týden?
Celý týden probíhá secvik už v Edenu včetně nástupů a odstupů, ve čtvrtek je večerní představení se světelnými efekty, v pátek na závěr pak všechny skladby včetně dětí. Moc se těším. Do hlediště beru svou novou, stodvouletou kamarádku. Skamarádily jsme se, když jsem moderovala koncert k 85. výročí Orchestru Karla Vlacha. Skvělá paní.
Dýchla na vás už sokolská tradice?
Pamatuju si, že když začala cvičit Nela, vyprávěl mi táta, že jeho táta, který se narodil v roce 1909, cvičil na sletech v letech 1932 a 1938 zásadní skladbu Přísaha republice, kterou později Němci zakázali. Děda se účastnil odboje, v mém tátovi to zůstalo, a možná proto se snažil zůstat nějakou formou se Sokolem na dohled. Skončilo to divadlem.
