Říká se, že kdo má moc nad minulostí, má i moc nad přítomností. A právě proto probíhají kolem ústavu pro studium totality již od roku 2013, kdy se začaly prudce měnit politické poměry v České republice, neustálé boje a turbulence.

Česko-švýcarský historik Adrian Portmann se v roce 2013, krátce po odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Daniela Hermanna, dal do služeb nového vedení této státní instituce a byl zvolen předsedou nově obsazené Vědecké rady. Před rokem kandidoval na funkci ředitele ÚSTR. Měl podporu mezi kolegy i zaměstnanci, ale během volby ředitele byl náhle vyřazen, podle něj nezákonně.

Adrian Portmann je již několik měsíců naturalizovaný český občan s dlouhodobým pobytem v Česku. Minulý rok podal soudní žalobu na neplatnost výběrového řízení, v němž upozorňuje na to, co označuje jako četné porušení zákonů, zneužití úřední moci a prohospodaření veřejných prostředků. Nyní navíc předložil Senátu důkazy o tom, že v Radě ÚSTR sedí již dva roky lidé, kteří tam podle zákona nemají co dělat a měli by být ihned odvoláni.

Co se vlastně dnes podle vás děje v Ústavu pro studium totalitních režimů?

Volba čtyř nových členů do nejvyššího orgánu Ústavu, tedy Rady, v prosinci 2012 a březnu 2013 odstartovala proces zásadní přestavby této instituce. Jedná se o velmi hluboké zásahy, které v posledních dvou letech, zřejmě podle principu kontinuální revoluce, přivodily výměnu již téměř poloviny zaměstnanců. Většinou šlo o propouštění a všeljak vynucené odchody těch, kteří s novým režimem příliš nesouhlasili, a jejich nahrazení novými zaměstnanci v rámci velmi rozsáhlého systému klientelismu a osobních protekcí. Loajalitu nově přijatých a některých stávajících zaměstnanců si vedení doslova kupuje rozdáním vysoce nadstandardních finančních odměn. Tak bylo vloni v ÚSTR a jemu podřízeném Archivu bezpečnostních složek (ABS) vyplaceno více než 5 milionů korun jen na odměnách. Průměrná odměna v Archivu činila přes 28 tisíc korun, což je dokonce o 10 tisíc korun více než průměrná odměna v Ústavu. To je nevidané a příčí se realitě v jiných státních institucích.

Předsedkyní Rady ÚSTR je Emilie Benešová, archivářka z Národního archivu. Poměrně hlasitá část archivářské obce se stavěla k založení Ústavu a ABS velmi kriticky. Odehrává se nyní jejich pomsta?

Mnoho tomu nasvědčuje. Znám spoustu archivářů, kteří jsou rozumní a jež bych do této skupiny rozhodně nepočítal. Ale faktem je, někteří archiváři vnímají dění kolem ÚSTR zřejmě jako nějaký souboj o profesní prestiž. Momentálně můžeme pozorovat proces, že Ústav je postupně ovládán Archivem, ačkoliv by to podle zákona mělo být právě naopak. Rada se usnesla, díky současné většině pěti jejích členů podporujících současné vedení Ústavu a Archivu, na realizaci dalekosáhlých organizačních změn. Ty se týkají zejména digitalizace dokumentů bývalé Státní bezpečnosti, tedy klíčové oblasti činnosti. Tou byl ÚSTR při svém založení v roce 2007 pověřen přímo zákonem, ale už od 1. dubna 2015 přejde tato rozsáhlá agenda do Archivu bezpečnostních složek, kde na zvládnutí tohoto úkolu nejsou připraveni a kde ostatně žádný zákon vedení archivu neukládá pokračovat s digitalizací.

To je tedy otázka digitalizace, ale co celková činnost Ústavu?

Dochází k čím dál jasnějšímu opouštění programového směřování Ústavu, které je dáno dosud platným zákonem č. 181/2007 Sb. Ten říká, že se Ústav má především zabývat případy bezpráví, ke kterým došlo během období nacistické a pak komunistické nadvlády, tedy dokumentací obětí a pachatelů, a zde zejména úlohou, kterou při napáchání nesčetných křivd českého 20. století sehrály bezpečnostní složky včetně Státní bezpečnosti. Jenže toto nemilosrdné odhalení řady nepříjemných historických skutečností zřejmě vadí některým radním a jejím podporovatelům mezi politiky. Proto aktuálně probíhají velmi nebezpečné snahy o relativizaci nejnovějších dějin, o změnu vnímání komunistického režimu jako zásadně nepřijatelného a nedemokratického. Ty snahy probíhají tak děsivým způsobem, že například jeden z členů Rady ÚSTR, třicetiletý Michal Uhl, odmítl v jedné veřejné diskusi, která se konala před třemi měsíci v Knihovně Václava Havla, dát jednoznačnou odpověď na otázku moderátora, jaký režim byl podle něho lepší – ten komunistický nebo ten polistopadový.

Jakou roli připisujete politickému pozadí tlaku na ÚSTR?

Ty tlaky, aby se s Ústavem něco dělo, tedy před dvěma roky, před výměnou jeho celého vedení na základě argumentů, které se mezitím ukázaly jako zástupné a liché, skutečně byly. Ale je důležité říci, že ty tlaky nevycházely od celých politických stran, tedy ani ne od celé ČSSD, nýbrž pouze od některých exponentů této strany, jako například Jiřího Dienstbiera a Lubomíra Zaorálka, dále od některých představitelů TOP 09. Mezi těmi, kteří mezi politiky v zákulisí usilovali o provedení „dubnového puče“ (Daniel Herman byl Radou odvolán 10. dubna 2013 – pozn. redakce), byli ale i zásadní odpůrci existence ÚSTR. Těm šlo vždy pouze o jedno – o zrušení této instituce, ačkoliv většina našich sousedů měla v době zřízení českého Ústavu už dávno její protějšky. Jmenujme zde pouze německý Úřad spolkového pověřence pro spisy Státní bezpečnosti, jehož ředitelem byl v devadesátých letech nynější německý prezident Joachim Gauck.

Ale kolem ÚSTR se politika pohybovala od počátku. Česká levice s jeho zřízením převážně nesouhlasila a v roce 2007 dokonce skupina 57 poslanců ČSSD a KSČM podala ústavní stížnost proti jeho vzniku, kterou Ústavní soud v roce 2008 zamítl. Přesto: nebyla zásadní reforma ÚSTR a nalézání nějakého rozumného konsensu mezi pravicí, která ho prosadila, a levicí, která ho ve stávající podobě převážně odmítla, přece jen potřeba?

Zákon o zřízení ÚSTR a jemu podřízeného Archivu bezpečnostních složek nebyl pouze schválen pravicí, ale podporu nakonec našel i u lidovců a u Strany zelených. Byl to tedy jednoznačně většinový konsensus. Ale máte pravdu, levice se stavěla převážně kriticky a její poslanci a senátoři nezvedli pro zřízení ÚSTR ruku ani poté, co byly do návrhu zákona inkorporovány prvky, které přicházely kritikům původní koncepce Ústavu vstříc. Nebyl jsem tehdy u toho. Ale nemohu se zbavit dojmu, že tábor zásadních odpůrců důsledného dokumentování zejména komunistického bezpráví byl na levici opravdu široký. Dnes rozhodně není menší, bohužel spíše ještě větší, a to mluvím o celé české společnosti.

Faktem je, že kvůli tehdy jasně levicově ovládanému Senátu ztratila pravice na dění v Ústavu od konce roku 2012 prakticky jakýkoliv vliv. Za to si levice prosadila své a instalovala do ÚSTR lidi podle vlastní představy. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, nynější předseda vlády, se hlásil před necelými dvěma roky k další existenci Ústavu. K jeho zrušení zatím evidentně nedošlo, místo toho akcentují čelní politici ČSSD potřebnost jeho transformace na kvalitní výzkumné pracoviště, které si najde v domácím i mezinárodním prostředí své renomé. Nejsou to ušlechtilé cíle?

Ano, jsou. Ale sociální demokracii se vývoj v posledních dvou letech naprosto vymkl z ruky. Místo odborně a společensky uznaných osobností převzali Ústav málo zkušení a odborně nedostatečně kvalifikovaní kariéristé, bezpáteřní oportunisté, kteří zavedli do fungování této instituce řadu prvků, které známe z období normalizace. Nejsou schopní garantovat nějakou vyšší odbornost, ani neumějí prezentovat nějakou konzistentní vizi pro jimi spravovanou instituci. Místo toho si především pečlivě hlídají svá lukrativní koryta, do kterých byli dosazeni, a zabunkrují se před veřejností. O nalezání nějakého konsensu těmto lidem rozhodně nejde. Naopak: jsou posedlí svojí odvetou vůči exponentům „bývalého vedení“, vycházejí z černobílého schématu „my nebo oni“ a v posledních dvou letech byli jako malé děti omámeni svojí dočasnou mocí.

A lidé z ČSSD, kteří převzali za osudy ÚSTR od roku 2012 fakticky odpovědnost, k tomu nečinně přihlížejí?

Jestli i v zákulisí nečinně, to nevím. Ale faktem zůstává, že se z ČSSD doposud nikdo veřejně nepřiznal, že před dvěma roky zinscenovaný převrat přinesl trochu jiné výsledky než ty, co byly slíbeny. Panu premiérovi a některým dalším exponentům sociální demokracie dokonce věřím, že jim tehdy skutečně především šlo o pokus o zlepšování práce a reputace Ústavu. Ale bilance po dvou letech: Zájem veřejnosti, dokonce i novinářů, o práci Ústavu poklesl ještě výrazně více. Veřejná rezonance jeho aktivit je téměř nulová, o tristním stavu spolupráce s mezinárodními partnery ani nemluvě. Výrazně utlumena byla v letech 2013 a 2014 publikační činnost. ÚSTR se dobrovolně vzdal pokračování digitalizace těch zhruba 17 kilometrů historických dokumentů, které jsou uloženy v ABS. Slíbený dálkový přístup na digitalizované svazky StB „z tepla obyváku“ není vůbec v dohledu. Velkohubě novými členy Rady oznámenou transparenci nahradila již po několika měsících kultura neotevřenosti a zatajování, tedy očividná snaha o blokaci přístupu k citlivým informacím o interním dění v Ústavu. Samotná Rada začala ještě v roce 2013, tedy jen záhy po vyhlášení svých zasedání za zásadně veřejná, s notoricky častým jednáním za zavřenými dveřmi. Čile se pokračovalo také s tradicí personálních čistek a nezdravé fluktuace zaměstnanců, před čímž mnou vedená Vědecká rada velmi varovala. Rozsah těchto čistek dokonce ještě nikdy za existence Ústavu nebyl tak masivní. Po instalaci „krizové manažerky“ Pavly Foglové, kamarádky Petrušky Šustrové, na post ředitelky následovalo výběrové řízení na funkci ředitele, které se stalo vzhledem k četným změnám pravidel během jeho téměř šestiměsíčního trvání a dalším iregularitám hotovou fraškou. Vše dohromady bohužel znamená, že Ústav se nachází v nejhlubší krizi od svého založení.

Dnes, ve středu, jste Senátu doručil písemný podnět, opřený o právní rozbory a několik desítek důkazů. Vyzýváte k odvolání až tří ze sedmi nynějších členů Rady ÚSTR. Tím by mohlo dojít k zásadní změně mocenských poměrů v tomto grémiu, a zároveň obecně v Ústavu. Proč by Senát měl některé členy Rady ÚSTR odvolat?

Protože porušili zákon, a to dlouhodobě, a navíc určitě i vědomě. Podle zákona č. 181/2007 Sb. je členství v Radě ÚSTR neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí. Jedná se o podmínku, která musí být během výkonu členství v Radě ÚSTR bezpodmínečně splněna, a to nepřetržitě, od vzniku členství až k jeho zániku. Podle stejného zákona Senát odvolá člena Rady, který přestal splňovat právě zmíněnou podmínku neslučitelnosti funkce. V případě prokázaného porušení této zásady je Senát povinen dotyčné členy Rady odvolat.

Kteří členové Rady podle vás zákon porušili?

Zcela jistě dva, Michal Uhl a Jan Bureš. Nevystoupili nejpozději ke dni ujmutí se funkce člena Rady z politických stran, jichž byli dlouhodobými členy – pan Uhl u Strany zelených, pan Bureš u ČSSD. Prokazatelně jen požádali o takzvané přerušení svého členství v těchto stranách, navíc pravděpodobně antedatovanými dopisy. Institut přerušení členství v politických stranách však český právní řád vůbec nezná. Buď jste členem, nebo nejste členem nějaké strany, není nic mezi tím. U přerušení členství v politické straně se jedná o vyloženě oportunistický nástroj, který napomáhá udržování fenoménu politického trafikantství v různých veřejných funkcích, kde by podle zákona však právě měl být zamezen vliv politických stran. Pánové Uhl a Bureš zřejmě nechtěli přijít o politickou protekci od svých stran, proto z nich nevystoupili. Tím zůstali k těmto politickým subjektům ale nadále v členském poměru. Proč? Protože se podle stanov Strany zelených a ČSSD i na „člena, jehož členství je přerušeno“, nadále vztahují určité povinnosti. Například je taková osoba podle stanov Strany zelených nadále povinna „získávat Straně zelených podporu na veřejnosti“, a dokonce se k němu nadále vztahuje povinnost pravidelně platit členské příspěvky. To je zcela absurdní. Takové a podobné povinnosti vůči konkrétní politické straně jsou určitě v rozporu se zákonem vyžadovanou stranickou nezávislostí členů Rady ÚSTR.

 Co když namítnou, že jsou to jen formality a rozhodující je, jak dotyční členové Rady skutečně jednali?

Rozhodně nejde pouze o formality. Tady jde o úctu před zákonem, o akceptování principu nestranickosti, který při svém přezkumu zákona o ÚSTR v roce 2008 potvrdil i Ústavní soud. Důsledné uplatnění této zásady má ÚSTR chránit před nežádoucím ovlivňováním jeho činnosti politickými stranami, aby byla garantována jeho politická nezávislost při nestranném zkoumání ještě poměrně nedávné minulosti. O zvlášť křiklavý případ nerespektování vůle zákonodárce jde u Michala Uhla. Ten pokračoval i během vykonávání mandátu člena Rady ÚSTR naprosto nezakrytě se svojí aktivní politickou činností za Stranu zelených. Naposledy kandidoval za Stranu zelených v říjnu 2014 do Zastupitelstva městské části Praha 2. I v období několika posledních měsíců vystupoval Michal Uhl zcela otevřeně jménem Strany zelených, vedl za ni politická jednání a opakovaně se prezentoval ve veřejnosti v triku s logem této politické strany.

 Svůj podnět jste Senátu podal jako řadový občan. Podle všeho se jedná o precedens. Odkud berete jistotu, že se tím Senát bude vážně zabývat?

Ta jistota neexistuje. Ale podle mého názoru a názoru řady právně vzdělaných osob, které jsem samozřejmě zkonzultoval, je zde porušování zákona jednoznačně prokázáno. Jak jsem už uvedl předtím, Senát nemá v tomto případě ani na výběr a musí dotyčné členy z Rady ÚSTR odvolat. Je přitom zcela nerelevantní, kdy k porušení zákonné podmínky neslučitelnosti funkcí došlo. Rozhodující je pouze, že k němu kdykoliv v minulosti došlo. Považoval jsem za věc slušnosti a mé občanské povinnosti, aby Senát dostal šanci se s relevantními důkazy seznámit. Mimochodem, sám předseda Senátu Milan Štěch vyzval před dvěma roky k předkládání důkazů, pokud je někdo tohoto názoru, že členství některých osob v Radě ÚSTR je nezákonné. Proto očekávám, že Senát podaný podnět projedná seriózně.

Ale není realita v Česku poněkud jiná? Co stranické hry v pozadí?

Vím samozřejmě, jaké jevy máte na mysli. Senát má zde nesmírnou odpovědnost. Můj podnět není nijak motivován politicky, na tomto konstatování mi velmi záleží. Všichni demokraté, ať se hlásí k jakémukoliv politickému proudu, by měli mít bytostný zájem na tom, aby v této zemi zákony opravdu platily nejenom na papíře, ale i v praxi. Pokud se ani v naprosto jasně doložených případech nebude postupovat podle platného práva, tak se nedivme, pokud zde stále méně lidí věří v to, že žijeme v právním státě. Jen tím, že se budeme důsledně starat o respektování zákonů, můžeme tento nebezpečný vývoj zastavit. Svůj podnět vnímám tak i trochu jako zkoušku české demokracie.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner