Téměř dva roky je policejně prokurátorskou klikou a její mediální agenturou veřejnost masírována, že ze žárlivosti nařídila nynější manželka bývalého premiéra sledování té bývalé. Dehonestována tak byla nejenom ona a Petr Nečas, ale i vysocí armádní činitelé z Vojenského obranného zpravodajství, kterým tato klika, co se týče zásluh o stát, nesahá ani po kotníky. Kvůli tomu, že obžaloba značnou část přípravného řízení, ale i procesu vedla v utajovaném režimu, postižení neměli adekvátní možnost, jak se nařčením bránit. I proto je nesmírně cenné, že server Česká justice zveřejnil závěrečnou řeč Tomáše Sokola, obhájce generála Páleníka, který je jedním z obžalovaných. Veřejnost má tak poprvé oficiální možnost konfrontovat argumenty obhajoby s dosud jednostranným pohledem na celou kauzu.
Závěrečná řeč
Sokol ve své závěrečné řeči především rozbil tezi obžaloby, že šlo o sledování tehdejší ženy předsedy vlády. Prakticky ve všech výpovědích jak svědci, tak obžalovaní pod přísahou tvrdili, že šlo naopak o kontrasledování, protože existovala obava z možného sledování Radky Nečasové. Výpovědi v přípravném řízení byly přitom učiněny ve vazbě, kdy dotyční neměli šanci se spolu domlouvat na nějaké společné výpovědi. Paradoxně se bližšímu a konkrétnímu vymezení toho, oč vlastně šlo, vyhnula i obžaloba, na což Sokol poukázal. „Při úvaze o tom, zda a případně z čeho lze dovozovat, že obžalovaný dal pokyn k nějaké nezákonné činnosti, například ke sledování ve smyslu § 15 zákona, by kromě přesné definice toho, co podle pravidel Vojenského zpravodajství je takovýmto úkonem, které se obžaloba velmi úzkostlivě vyhýbá, bylo samozřejmě nutné prokazovat i to, že vůbec dal nějaký rozkaz.“
Obžaloba se vůbec nevypořádala s tím, zda k činnosti, kterou VOZ provádělo vůči Radce Nečasové, bylo potřeba souhlasu ministra obrany, nebo dokonce příslušného soudu. Sám tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra už před časem v pořadu Hyde Park prohlásil, že ne ke všem úkonům je potřeba předchozího rozkazu. Má to pochopitelně i své důvody, které rovněž Sokol rozebírá. Ani policie, natož tajná služba nepotřebuje k získávání a prověřování nějakých prvotních informací razítko. Zprocesnění těchto poznatků přichází v úvahu až ve chvíli, kdy jsou tyto poznatky potvrzeny. Zákon navíc rozlišuje, kdy jde o použití zpravodajské techniky, které podléhá režimu schvalování, a kdy jde o úkony, které mu nepodléhají. Tento režim platí v případě, že jde o používání způsobem, kdy tak může docházet veřejně.
Motivy sledování
Sokol se ve svém expozé zabývá i údajnými motivy, které obžaloba servíruje. Motivem „sledování“ měla být „snaha obžalované Nečasové získat informace o soukromí poškozené Radky Nečasové, které by mohla využít ve svůj prospěch v rámci osobního poměru udržovaného s tehdejším předsedou vlády ČR“. Tento motiv se pochopitelně objevoval a objevuje po celou dobu trestního stíhání. Jenže celé slavné odposlechy o ničem takovém nesvědčí, přestože obžaloba tvrdí, že „tomuto motivu jednoznačně nasvědčují pořízené záznamy z odposlechu telekomunikačního provozu, zejména výše uvedené telefonní hovory uskutečněné se svědkem Nečasem, svědkem Ing. Poulem, svědkyní Zlatohlávkovou a hanlivá zpráva odeslaná Mgr. Nečasovou poškozené Radce Nečasové“.
Veškeré údaje, které měla Jana Nečasová o premiérově rodině, byly od něj samotného. A pouze on sám, jak ostatně vypověděl nejenom on, ale i další svědci, nechal VOZ prošetřit podezření z možného sledování vlastní rodiny. „Za prokázaný snad lze mít negativní vztah obžalované Nečasové k tehdejší manželce premiéra, ale to je tak všechno. O tom, že by se měl promítnout do „úkolování“ Vojenského zpravodajství anebo dokonce obžalovaného, žádné důkazy nabídnuty nejsou,“ komentuje Sokol tuto část obžaloby.
Porušení zákona by Nečas nedopustil
O vztahu premiéra a jeho tehdejší milenky, i o vlivu, který na něj měla, se dá spekulovat donekonečna. Jedno je ale zcela jisté. Nikdy by nedopustil, aby došlo k jakémukoli porušení zákona, obzvláště v rámci utajovaných skutečností. Sám byl ostatně ještě jako poslanec v roce 2004 předkladatelem pozměňovacích návrhů, které se právě otázky používání zpravodajské techniky zabývaly a řešily ji. Jana Nečasová navíc nebyla pouze jeho milenka, ale především ředitelkou kabinetu předsedy vlády, takže je logické, že řadu věcí, které nebyly v utajovaném režimu, za něj řešila ona.
Závěrem nelze než podotknout, že všechny legislativní i další náležitosti si mohly příslušné trestní orgány zjistit, než se vrhly do zcela bezprecedentního útoku na demokratické základy státu. Proč by to ale dělaly? Olomouckým prokurátorům šlo pouze o to, aby zabránili přijetí zákona o státním zastupitelství, který je hodlal zrušit. O nic víc nešlo. Zbytek je jenom habaďůra, která má tuto snahu zakrýt.
