Demonstrace proti radikálně pravicové a populistické straně Německa AfD FOTO: DIE LINKE, CC BY 2.0 / via Wikimedia Commons
FOTO: DIE LINKE, CC BY 2.0 / via Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Donedávna zdánlivě nezadržitelný růst první moderní radikálně pravicové a populistické strany Německa, Alternativy pro Německo (AfD), vyvolal u ostatních politických stran obavy až paniku: politické a komunikační strategie, kterými se v posledních dvou letech snažily tento trend zastavit, zjevně nefungovaly.
AfD se prostě podařilo získat širokou podporu nespokojené části společnosti pro svůj boj proti současným „elitám“, „starým stranám“, „prolhanému tisku“ a zároveň pro exkluzivní, národovecké pojetí solidarity vyhrazené jen pro „správné Němce“. Vláda i opozice se snažily řadu společenských problémů řešit, nebo alespoň otevřeně vyslovit – viz zvyšování minimální mzdy, dětských přídavků a příplatků na bydlení, snaha o lepší regulaci a omezení imigrace na národní úrovni i v EU.
Některá opatření byla ale veřejností vnímána jako sporná, jako např. zavedení tzv. „občanského příjmu“, jiná byla špatně připravená, takže vyvolala bouři nevole, např. původně značně restriktivní „zákon o vytápění“ nebo zdanění „zelené nafty“. Přitom Německo setrvává v ekonomické stagnaci, masivně podporuje bojující Ukrajinu a je na hranici svých možností, pokud jde o přijímání uprchlíků – do SRN přišlo v letech 2022–2023 asi 1,8 milionu uprchlíků, z toho 1,1 z Ukrajiny.
Současná vláda je mimořádně nepopulární, její hodnocení na škále +5 až -5 se pohybuje okolo -1, složitá vládní koalice (poprvé spojuje tři strany) je nejednotná a na veřejnosti někdy vystupuje jako hned několik „slonů v porcelánu“, navíc ji kancléř Scholz neumí (nebo nechce) pevně vést; strany vládní koalice tak měly v dubnu souhrnnou podporu pouhých 34 % dotázaných. Hlavní opoziční síla – CDU/CSU (30 %) – na tomto stavu vládnutí profituje jen omezeně, předsedovi CDU Friedrichu Merzovi se nedaří získat dostatečnou podporu veřejnosti.
Jediný stranický konkurent, který může AfD odebrat některé sympatizanty, je nově založené Hnutí Sahry Wagenknechtové, které spojuje tradiční socialistický program 70. let v ekonomické a sociální oblasti s národněkonzervativní kulturní politikou a nekritickou vstřícností vůči Rusku i Číně.
AfD jako strana rebelského protestu ve stylu Donalda Trumpa
Tam, kde zatím všichni ve snaze omezit růst AfD více méně selhali, nakonec pomohla AfD sama: ještě v lednu ji podporovalo okolo 22 % dotázaných, v dubnu to bylo „jen“ mezi 15–18 % (podle metodiky různých výzkumných institucí). Stranu přitom neoslabila její politika a směřování. AfD vznikla původně jako národněkonzervativní alternativa křesťanskodemokratické CDU, již založili ve své většině bývalí členové CDU. Kritizovali A. Merkelovou, že CDU „unesla“ a posunula do středu politického spektra. Hnací silou byli liberální ekonomové, kteří odmítali zavedení eura.
AfD se ale v posledních deseti letech posunovala stále více doprava, zbavila se původně nosného liberálněkonzervativního proudu, hlavní slovo si v ní zajistil předseda AfD v Durynsku, Björn Höcke – člověk, jenž může dle soudního rozhodnutí být nazýván fašistou. Sympatizanti a členové AfD tento trend ve své většině podpořili, nevadily jim ani proruské, pročínské a otevřeně protizápadní/protievropské postoje, naopak. Radikalizace zvyšovala přitažlivost strany jako radikální alternativy „establishmentu“ a jako strany rebelského protestu ve stylu Donalda Trumpa: jednotícím motivem je rozmetat současnou německou politiku a EU, řídit se vlastní, alternativní realitou a politickou vizí, krmenou mimo jiné informacemi z Ruska nebo Číny.
Stranu ale nakonec začaly brzdit a poškozovat skandály v jejích vlastních řadách. Je to důsledek růstu právě onoho radikálně pravicového křídla – jeho členové a názorové proudy čím dále tím více překračují hranici toho, co by byla německá veřejnost a nakonec i část sympatizantů AfD ochotna snášet.
AfD jako oběť spiknutí politických konkurentů, celého státu, případně EU
Prvním příkladem byla listopadová postupimská schůzka radikálně pravicově orientovaných osobností, včetně několika představitelů AfD, mezi nimi osobního poradce spolupředsedkyně AfD Alice Weidelové. Během schůzky účastníci diskutovali návrhy rakouského pravicového extremisty Martina Sellnera na masovou „reemigraci“ lidí s migračním původem z Německa. Tyto úvahy v AfD kolovaly dlouhodobě, nyní ale vzbudily pozornost veřejnosti. Vedení AfD se od nich distancovalo, ve straně nicméně rezonují, např. poslanec AfD René Springer slíbil, že AfD bude vracet cizince do zemí jejich původu „po milionech“.
Právě rozsah těchto vágních deportačních fantazií pak vyhnal do ulic Německa masy protestujících. AfD označila skandál za účelový útok, Alice Weidelová nicméně svého poradce okamžitě propustila. Co více – některé důležité evropské krajně pravicové strany se od AfD odtáhly: Marine Le Penová měla přimět Alici Weidelovou během jejich setkání počátkem roku k tomu, aby se zavázala, že AfD nebude téma masové reemigrace dále rozvíjet. Pravicové strany, které se před volbami do Evropského parlamentu snaží zbavit image pravicového radikalismu, se začaly na evropské půdě scházet bez AfD. Je to důsledek odlišných trajektorií: jestliže se ostatní radikální pravicové strany snaží získat liberálnější image, posunuje se AfD stále dál doprava a tím se těmto svým jediným spojencům vzdaluje.
Neméně nebezpečný skandál pomohla odhalit česká tajná služba, když zdokumentovala spolupráci prvních dvou vedoucích osobností na kandidátce AfD do Evropského parlamentu – Maxmiliana Kraha a Petra Bystroně (politika s českým původem) s proruským propagandistickým portálem Voice of Europe. Maxmiliana Kraha na kandidátku AfD prosadil Björn Höcke, a to i přesto, že se proti Krahovi písemně postavila parlamentní skupina AfD v Evropském parlamentu – bylo mu totiž podvakrát pozastaveno členství v pravicové populistické a radikální parlamentní frakci Identita a demokracie, a to pro politické chování a manipulaci zakázky. Navíc konzervativní europoslanci AfD odmítali jeho proruské a pročínské postoje. Nominační sjezd AfD nicméně Kraha zvolil více než 70 % hlasů a tím jeho postoje de facto schválil.
Spolupráce s Voice of Europe je významná mimo jiné tím, že tento portál financuje hlavní muž Putina pro Ukrajinu, jeho osobní přítel, ukrajinský oligarcha Viktor Medvedčuk. Nejde přitom o nějaký „úlet“ v politice AfD. Podpora ruských pozic je v AfD dlouhodobá a doložitelná, zapadá do normálního „modu operandi“ strany: AfD vždy pomáhala legitimizovat putinovský režim v ruských médiích a zvyšovala tak svou přitažlivost u proruských voličů v Německu.
Její poslanci pravidelně jako „pozorovatelé“ navštěvují ruské volby, včetně těch na Krymu, aby je pak prohlásili za demokratické a svobodné. Spolupředseda AfD Tino Chrupalla byl oficiálně přijat ministrem zahraničí Ruska Lavrovem v roce 2020, jen několik dní po otravě opozičního politika Navalného, a tento útok nezmínil. Petr Bystroň pozval v lednu 2020 Viktora Medvedčuka do Spolkového sněmu a na jaře 2021 navštívili Krah a Bystroň Medvedčuka na Ukrajině, kde byl držen v domácím vězení za vlastizradu.
Tyto vazby jsou všeobecně známé, současný skandál kolem Voice of Europe ale přesahuje „alternativní“ politiku, protože naznačuje možnou prodejnost politiků AfD – představitelů strany, která si do centra svého programu vepsala trumpovské „Německo na prvním místě“. Bystroň měl podle nahrávek českých orgánů převzít od Voice of Europe peníze (asi 20 000 euro) – to Bystroň odmítá, nedávno nicméně přiznal, že převzal „drobný balíček“.
Jestliže je Bystroň podezřelý z toho, že přijímal peníze od Voice of Europe, vyšetřuje FBI podobnou kauzu ve vztahu k M. Krahovi kvůli jeho vazbám na prokremelského ukrajinského politika Olega Vološina. Další podezření kolující v Německu se týká „manifestu“, jakéhosi dokumentu o vnitřním vývoji Německa, který měla pro AfD připravit Moskva a jehož teze doslova opakoval na veřejném shromáždění Björn Höcke.
Krize se dále prohloubila, když byl zatčen osobní spolupracovník Maxmiliana Kraha Jian G., německý občan čínského původu, pro podezření ze špionáže ve prospěch Číny. Jian G. byl zřejmě v kontaktu i s německými tajnými službami, zatčen byl nicméně pro tzv. politickou špionáž – tedy přenos informací o vývoji v EU, např. citlivých dokumentů o vnějších hospodářských vztazích EU do Číny právě v době, kdy EU vůči ní formuje svou novou politiku. Navíc měl informovat o čínské opozici žijící v Německu – o světovém kongresu Ujgurů v Mnichově, o přívržencích dalajlámy a hnutí Falun Gong.
Není pravděpodobné, že by tyto kauzy odradily od AfD její kmenové členy a příznivce – ti budou vždy věřit tezi vedení AfD o tom, že je stranou obětí spiknutí politických konkurentů, celého státu, případně EU. Strana ale může ztrácet podporu u širší voličské veřejnosti: 75 % dotázaných považuje špionáž pro Rusko a Čínu, stejně jako vliv těchto zemí na politiku SRN, za velké nebezpečí. Evropské volby v červnu a zemské volby v Durynsku, Sasku a Braniborsku v září ukážou, zda a jak se AfD s touto svojí první významnou krizí vyrovná a jaký to bude mít dopad na místo strany na německé politické scéně.
Autor je odborníkem na mezinárodní vztahy se zaměřením na česko-německé vztahy a zahraniční politiku Německa.
