Kdo odchází z Afriky? Nejen „silní mladí muži“, které jejich rodiny vysílají, aby se v Evropě uchytili a začali posílat peníze, z nichž potom žijí jejich příbuzní. Někteří jsou pašeráky lidí prodáni do otroctví kdesi na pomezí Sahary, někteří se utopí ve Středozemním moři a většina se dostane do Evropy. Jejich odchod z Afriky je pro rodiny přínosem, pro Evropu je jejich přínos diskutabilní.
Kromě migrantů ekonomických se z Afriky stěhují – pokud k tomu mají příležitost – i uprchlíci před násilím. Těžko říci „před válkami“, protože těch je dnes Africe málo, pokud tam vůbec nějaké jsou. Válkou zde rozumím ozbrojený konflikt mezi státy nebo občanskou válku. Násilí páchají Afričané na Afričanech, v pozadí některých konfliktů stojí zájmy velkých světových firem, které potřebují africké suroviny.
V Kongu není válka, ale loupežné rebelie místních warlords proti ústřední vládě. Někdy se zdá, že střety mají charakter občanské války, ale především jde o násilné zmocnění se části území státu za účelem uchvácení nerostných zdrojů. Místní obyvatelé musejí čelit vyhánění z domovů, ničení úrody, znásilňování a zabíjení, případně zotročování. Není divu, že pokud mohou, utečou tak daleko, jak je to jen možné. S ohledem na své reálné možnosti se většinou uchylují do jiných částí vlastní země, pod ochranu OSN (pokud její jednotky v místě působí) nebo na území sousedních států. Státy východní Afriky tak nesou břemeno relativně větší než státy evropské, protože jejich vlastní zdroje nejsou dostatečné.
Nestabilní vnitropolitická situace se občas „řeší“ převratem, pokusem o něj nebo vznikem povstaleckých seskupení. Ta se uchylují k násilným metodám zajišťování prostředků na výzbroj a výživu svých bojovníků. Před časem měly být volby v Burundi a občané, dostatečně poučení historií, se preventivně dali na útěk do sousední Keni. Během týdne bylo na keňském území asi čtvrt milionu uprchlíků. Volby naštěstí proběhly bez násilí a uprchlíci se asi po dvou týdnech vrátili domů. Dá se říci, že tentokrát měli oni i Keňané štěstí.
Notorickým příkladem země rozvrácené a zmítané násilím je Somálsko. V Keni svého času (kolem roku 2000) bylo skoro půl milionu Somálců, s nimiž si Keňa nevěděla rady. Několik stovek tisíc rwandských uprchlíků v Keni pobývalo ještě z doby genocidy v roce 1994. Mnozí se mezitím vrátili do vlasti, ale Keňa za to zaplatila velkou daň.
Často čteme, že z Eritreje prchají lidé do Evropy před válkou. Není tomu tak. Válka s Etiopií byla v letech 1998–2000. Prchají před svou vlastní vládou, stejně jako etiopští Oromové. Země s potenciálem uživit nejméně půlku Evropy není schopna zajistit všem svým obyvatelům přístup k uspokojení jejich základních potřeb. Podle cimrmanovské teze, že „cizinec není našinec“ se vláda stará především o „své našince“, kterými jsou Amharové. Výsledkem jsou nepokoje, násilí a útěk těch, kdo si to mohou dovolit.
V Jižním Súdánu se válčí téměř bez přestávky už dobrých padesát let. Nejprve se v rámci někdejšího Súdánu střetla jihosúdánská etnika, většinou nemuslimská, s „Araby“. Ti byli vládnoucí seskupení v někdejším anglo-egyptském Súdánu a vládu si podrželi i po získání nezávislosti. Z té Dinkové, Núbové a další na jihu neměli nic a když se na jejich území našly velké zásoby ropy, bylo na konflikt zaděláno.
Aby to bylo ještě složitější, jižní Súdán leží z větší části v oblasti, kde kočují pastevci (například Turkanové), kteří tudy procházejí při svých sezonních přesunech. Nejméně od šedesátých let minulého století se žádný takový přesun neobejde bez násilí. Čím horší jsou přírodní podmínky v důsledku vysychání regionu, tím tvrdší bývají střety kočovníků s usedlými obyvateli. Vytvoření přírodních rezervací v Ugandě, Keni a dalších zemích ještě zesílilo tlak na už tak omezené pastevní plochy. Luky a šípy nahradili pastevci automatickými střelnými zbraněmi. Těmi se vyzbrojili i „domácí“, takže důsledky si každý asi umí představit.
Ničení úrody a nemožnost zasít a sklidit několik let po sobě vedla v Jižním Súdánu k současnému hladomoru. Boj o ropné zdroje mezi státy a povstaleckými skupinami, boj o vodu a zemědělské zdroje mezi kočovníky a usedlými, to jsou hlavní příčiny zástupů uprchlíků marně hledajících, kam by se uchýlili. Když pak někdo přidá idiotský nápad označovat jedny za muslimy a ty druhé třeba za křesťany, přidá jen další kanystr benzinu do plápolajícího ohně.
Příčinou téměř všudypřítomnou a z důvodů, jež zde nelze jednoduše a jasně definovat, se v Africe nedaří vybudovat dlouhodobě fungující stabilní politické režimy. Někde to jde lépe (např. Keňa, Ghana, Senegal), jinde hůř a někde vůbec. Pokud je stabilita vykoupena diktátorským režimem, nelze mluvit o její dlouhodobé udržitelnosti. V Mozambiku a Angole se ke stabilitě dospělo jen přes naprosté vyčerpání všech válčících stran, ale k prosperitě obyvatel je stále daleko. Svého času měl svět velká očekávání od Jihoafrické republiky a jejího „duhového národa“. Tyto naděje se zatím také nenaplnily.
Není divu, že kdo může, z Afriky odchází. Asi nejtěžší důsledky má takzvaný brain drain. To už není jen „odliv mozků“, ale úprk všech, kdo dostanou šanci. Nevím, jak je to dnes, ale ještě před asi deseti lety dostávala Keňa (jakožto anglicky mluvící a poměrně spořádaná země) doslova tisíce stipendií z Indie, Velké Británie, USA a dalších zemí. Bez přehánění se dá říci, že ani jeden z úspěšných absolventů se do Keni nevrátil. Nepřítomnost vzdělané a liberální střední třídy je podle mého soudu asi největší tragédií celého afrického kontinentu.
V roce 1998 došlo ke státnímu převratu v chudičké Guineji Bissau. Situace se uklidnila zhruba po roce. Volby pak zaplatil Kaddáfí, který příštímu prezidentovi předal – doslova a do písmene – kufr zlata, aby bylo volby vůbec možné zorganizovat. Pro Guineu Bissau už bylo pozdě. Říkalo se, že každý, kdo měl aspoň maturitu, zemi opustil. První utekl svržený diktátor, jenž dostal azyl v Portugalsku. Ne proto, že by jej tam tak milovali, ale jako gramotný občan Guineje Bissau měl podle zákona ještě z časů Salazara nárok na portugalské občanství. Stejný nárok měli i ostatní Bisajci a využili jej.
Letos padl režim gambijského diktátora Jammeha a nový prezident, demokraticky zvolený a lehce nedemokraticky dosazený do úřadu, vyzval své spoluobčany k návratu do země. Svého času sám odešel do Velké Británie, ale vrátil se a uspěl v politickém střetu s diktaturou. Jenomže Gambie je příliš malá a příliš specifická na to, aby se mohla stát vzorem pro ostatní africké státy.
