HISTORIE / „Josefe, nevezmou-li nás, zajdeme tu jako psi,“ říká cestou do táborové nemocnice v Dachau kněz František Štverák svému spoluvězni Josefu Beranovi. Ten se na něj pousměje, vezme jej za paži a odpoví: „Ale, Františku, jsme ve vůli Boží.“ V té chvíli jej sužuje více než čtyřicetistupňová horečka, na lůžko skutečně ulehne. „On tedy, jak jsem na zpáteční cestě rozjímal, měl větší horečku než já, a přesto mě vedl a ještě těšil,“ bude vzpomínat Štverák po letech s úctou.

Nechtěl mlčet, nechtěl tiše přijmout diktaturu a zlo, bezpráví a násilí, nechtěl vzdát boj za svobodu. Lidé mu naslouchali, totalitní režimy se jej pro jeho vliv obávaly. Pražský arcibiskup a později kardinál Josef Beran tak na vlastní kůži pocítil tvrdé tresty nacismu i komunismu, prošel si peklem koncentračních táborů a komunistickou internací. Jak podotýká historik Jaroslav Šebek: „Život a působení arcibiskupa a kardinála Josefa Berana odráží jak na velkém projekčním plátně dramatické peripetie, které prožívala nejen církev, ale celá česká společnost ve 20. století.“

Jeho příběh se začal psát 29. prosince roku 1888, kdy přišel na svět jako nejstarší z celkových sedmi dětí do katolické rodiny žijící v Plzni. Jeho tatínek Josef působil jako učitel a později ředitel měšťanské školy, maminka Marie, dcera akademického malíře Ignáce Lindauera, svým dětem od malička vštěpovala do hlavy nejen lásku k Bohu, ale i k lidem, k vlasti, přírodě i umění.

Do kapes měli hluboko

Nedostatek a strádání byly u nich doma častými hosty. Skromná mzda učitele v provinčním městě Rakouska-Uherska nemohla pokrýt všechny potřeby tak početné rodiny. „Zřejmě i z těchto zkušeností pramenily výrazné Beranovy rysy – skromnost, nenáročnost, prostota a hluboké sociální cítění,“ míní historička Stanislava Vodičková.

Po úspěšném absolvování gymnázia roku 1907 Josef Beran přemýšlel, kam se vydat dál. Lákal jej svět lékařství, nakonec se však rozhodl pro kněžskou dráhu, a to i díky svému profesorovi náboženství Aloisi Kudrnovskému, jenž v mladíkovi spatřil velký duchovní potenciál a doporučil jej na studia teologie v Římě. 

Kněžství zasvětí svůj život

Ve Věčném městě přijal Josef Beran kněžské svěcení již ve čtvrtém ročníku, svá studia pak po pěti letech završil roku 1912 doktorátem z teologie. Studia v Římě mu rozšířila intelektuální rozhled a umožnila poznat rozličné duchovní proudy uvnitř církve. Navíc získal jistotu – kněžské povolání je skutečně jeho posláním.

„Jeho katolictví bylo opravdu neohraničené: třebaže byl vázán na dominikánský třetí řád, zachovával vždycky ráz neohraničenosti, a to je mimořádná ctnost. Je nutné to přiznat! Od redemptoristů přijímal ducha mravouky sv. Alfonse, od dominikánů kazatelský apoštolát, od jezuitů ducha vojenské kázně, od františkánů prostotu a pokoru,“ prohlásil o něm dominikánský kněz řádu dominikánů Jiří Maria Veselý.

Po návratu domů působil jako kaplan v Chyši na Karlovarsku, poté v Proseku u Prahy a po vypuknutí první světové války v Michli. Jeho pedagogické schopnosti, vnímavost vůči potřebám druhých lidí i obětavost jej v církevní hierarchii nesly stále výš. Stal se pedagogem a později také ředitelem Učitelského ústavu u sv. Anny na Novém Městě pražském, poté odešel do pražského semináře jako asistent pastorální teologie. 

V neklidných dobách, na počátku 30. let, kdy se nejen zde začaly projevovat první národnostní nepokoje mezi českými a sudetoněmeckými studenty, se Beran ujal pozice rektora pražského arcibiskupského kněžského semináře a nesl odpovědnost za formaci budoucích kněží. Dbal o to, aby byli pevného charakteru, víry a neotřesitelných morálních zásad.

V hledáčku gestapa

Nacistická ideologie se Josefu Beranovi hluboce příčila a nepřekvapilo jej, že záhy po zřízení protektorátu se o něj začalo zajímat gestapo. Vědělo o jeho odporu k protektorátnímu zřízení, o jeho vlivu nejen na věřící lid, o tom, že poskytuje útěchu těm, jež zasáhl nacistický teror. Povolalo ho několikrát k výslechu, vyhrožovalo zatčením. Své hrozby pak naplnilo v mohutné vlně zatýkání, která zaplavila českou společnost po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu roku 1942.

Historička Vodičková uvádí, že poslední kapkou se pro nacisty stalo sloužení mše za všechny ty, kteří se nevrátili z koncentračních táborů, nebo jsou v nich stále vězněni. „Byl plný kostel, nabitý důstojníky československé armády. Všichni věděli, za co i za koho se mše slouží. A samozřejmě to věděli i ti, co tam byli nastrčení gestapem. Kostelem zněl chór Svatý Václave a pro Berana si přišlo gestapo,“ líčí. Po domovní prohlídce a výslechu doprovázeného surovým bitím za ním zaklapl zámek na cele pankrácké věznice. 

Slova jako hojivý balzám

Jeden z jeho spoluvězňů, Jan Pflegr, vzpomínal později na těžké chvíle věznění a skličující pocity strachu o osud své rodiny. „A tu vězeň dr. Josef Beran, ač sám byl před těžkou zkouškou, jak to s ním dopadne, dovedl mě skutečně otcovskými slovy uklidniti a přivésti na jiné myšlenky. Jeho slova působila na mou duši jako hojivý balzám a já jsem se stal klidným a odhodlaným ke všemu,“ vyprávěl.

Když byl po pár dnech zamazaný od krutého bití i drhnutí podlahy, Beran mu daroval svou poslední čistou košili i kartáček na zuby. „Dodnes tu košili chovám jako vzácný doklad jeho krásné dobrosrdečnosti. A když okolo nás Němci rozsévali smrt na šibenicích, v naší cele bylo přece krásně, neboť jsme mohli poslouchati učené vyprávění tohoto vzdělaného kněze. Na všechno člověk zapomněl a jen poslouchal.“

Beran otřeseně přihlížel smutnému osudu některých svých spoluvězňů a čekal, že i jeho jméno brzy rozšíří seznamy popravených. „Sám jsem se pak musel celou silou své vůle přinutit k tomu, abych zapomněl na vše, co jsem zanechal tam venku: na seminář, na maminku, na své drahé, na vše. Měl jsem pocit, že kdybych se ponořil jen na chvíli do vzpomínek na své drahé, na jejich bolest a slzy, že by mi povolily nervy a že bych to pak nebyl já. Ta nečinnost, ten měsíc vyčkávání na smrt, ta nejistota, co se děje venku, by mě stačily ubít, kdyby mě milostivý Bůh neposiloval. Byly to modlitby a vytrvalé oběti mých drahých, které mi tuto sílu vyprošovaly,“ vzpomínal.

Z Terezína do Dachau

Místo na popraviště jej však nacisté převezli do věznice gestapa v Terezíně. Zde jej jako další vězně čekala úmorná práce doprovázená řevem, posměšky a bitím, přeplněná cela, zoufale málo jídla i neustálá hrozba nemocí. Jako pro většinu vězněných, i pro něj se Terezín stal pouhou přestupní stanicí.

Za dva měsíce, v září roku 1942, prošel branou do koncentračního tábora Dachau, místa, kde nacisté soustřeďovali „nebezpečné“ duchovní z okupovaných zemí. Celkem se jich tu podle výpočtů historiků sešlo na 2720 z 134 diecézí a 24 národů.

V táboře plném utrpení, beznaděje a všudypřítomné hrozby smrti bylo pro vězně těžké neztratit sebe a své lidství. Beran je k tomu vybízel, vedl pastoraci a zuboženým lidem dodával klid a naději.

„Byl zachumlán do starých hadrů, ale šel vzpřímeně a svěže. Upoutala mě jeho vyjasněná a usměvavá tvář. Pohled, na který se nezapomíná. Tehdy se mi často přihodilo, že během jídla se ke mně nenápadně přiblížil a do misky mi položil kus chleba…“ napsal o něm jeho spoluvězeň, italský kněz Roberto Angeli. „Nebyl jsem ojedinělý případ. Takhle pomáhal všem, u nichž pozoroval, že jsou v koncích se silami. Když neměl nic, přišel prohodit aspoň několik vlídných, povzbudivých slov.“

Nezlomili jej nacisté ani tyfus

Na počátku roku 1943 se ujala moci nad lidskými životy v Dachau i epidemie břišního tyfu. Nevyhnula se ani Josefu Beranovi. Nad těžkou nemocí sice zvítězil, avšak obrala ho na pouhých 49 kilogramů váhy a vzala většinu jeho sil. Slíbil si: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“

A do vlasti se skutečně po osvobození tábora americkou armádou na jaře roku 1945 vrátil. V očích veřejnosti, a to nejen u věřících lidí, se stal silnou morální autoritou, hrdinou, který zůstal věrný svým ideálům navzdory hrůzám, kterým musel čelit. Když jej v listopadu roku 1946 papež Pius XII. jmenoval  pražským arcibiskupem, linulo se z rozhlasu, že „nejdůstojnější pán monsignore teologie doktor Josef Beran ujme se dnes při slavnostním biskupském svěcení staroslavného stolce svatého Vojtěcha“, a lidé po celé zemi slavili.

Další střet s totalitním režimem přišel záhy. „Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!“ stanovil jasně svůj odmítající postoj vůči nastupující komunistické totalitní moci 24. února v pastýřském listu. Události dalších dnů sledoval se vzrůstajícími obavami.

Komunistický režim si postupně po únoru roku 1948 podmanil veškerý veřejný prostor a na církev nahlížel jako na nebezpečného protivníka, jehož je třeba za každou cenu umlčet. To však nebylo pro Berana přijatelné. Požadoval respektování autonomie církve, obhajoval ideje demokracie, volal po dodržování občanských a lidských práv. Podle slov historika Šebka se pro společnost stal „poslední silou, která dokázala ještě několik měsíců odolávat nadvládě komunistické strany“. 

Chrám plný estébáků

„Nikdy, nikdy, nikdy nesvolím k dohodě, která směřuje proti zákonům Božím a církvi svaté. Prohlašuji zde slavnostně před Bohem a před národem, že nikdy neuzavřu dohodu, která by porušovala práva církve a jejich biskupů,“ pronesl před mohutným shromážděním ve strahovském klášterním kostele v předvečer svátku Božího Těla 18. června 1949. Druhého dne chrám svatého Víta obsadili členové Lidových milic a příslušníci Státní bezpečnosti.

Beran se chystal přečíst svůj pastýřský list, avšak po prvních slovech začali přítomní pískat a bušit pěstmi do lavic. „Snad ještě platí zákony naší země, aby bohoslužby nebyly rušeny!“ ohradil se arcibiskup. Venku na něj čekali věřící a doprovodili jej k Arcibiskupskému paláci. „Místní vrátnice už byla ovšem obsazená a arcibiskupovi bylo oznámeno, že se může dostat ven pouze v doprovodu příslušníků StB,“ popisuje Vodičková poslední chvíle Berana na svobodě. V domácím vězení a v následné nezákonné internaci stráví celkem šestnáct dlouhých let.

Internaci prožíval v různých místech republiky – v Roželově u Rožmitálu, v Růžodolu u Liberce, v Paběnicích u Kutné Hory, v Mukařově nedaleko Prahy či v Radvanově na Táborsku. Všude to bylo podobné, všude jej od okolního světa nekompromisně oddělovala okna zatřená barvou, pobýval v domech na samotě, jejichž zdi mohl opustit na pouhou hodinu denně a dívat se na vysoké ploty, hlídkující estébáky a jejich psy. Místnosti, ve kterých žil, byly prošpikovány štěnicemi.

Beran zde žil sám, jen s několika řeholnicemi, jež mu vedly domácnost, pohroužen do modliteb, myšlenek na své blízké i celou zemi, aniž by tušil, co s ním bude dál. Nevěděl, kde se zrovna nachází, nemohl se spojit s rodinou, netušil o dění v zemi ani ve světě.

Akce s názvem Josef

Ani naprostá izolace však komunistům nestačila. Chtěli jméno Josefa Berana pošpinit, jeho důstojnost a věrohodnost znevážit, a tím zdiskreditovat i celou církev. Státní bezpečnost proto v roce 1952, když byl arcibiskup internován v Růžodolu u Liberce, nachystala akci s krycím názvem Josef. Do nápojů a jídla jemu i jedné z řeholnic potají přidávala afrodiziaka v naději, že se jí pak podaří natočit milostné kompromitující scény. K ničemu však nedošlo. Beran navíc sám jednou pokus o natáčení překazil. Skrytého příslušníka StB odhalil za oknem a zvolal na něj: „Vy máte pěkný vynález. Dejte pozor, ať nespadnete. Ukažte se mi, ať vidím, kdo jste.“

Tuhý internační režim pro něj trochu povolil až roku 1963. O dva roky později, v lednu 1965, se k němu i k celé veřejnosti dostala zpráva, že jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Po složitých jednáních se těsně před odletem do Říma dozvěděl, že jej komunisté pustí pouze za podmínky, že se již nevrátí. Na jeho místo pak bude jmenován apoštolský administrátor pražské arcidiecéze František Tomášek.

Beran stanul před nelehkou volbou. Trávit zbytek života v Itálii se mu pranic nechtělo, raději by dál snášel všechna ta příkoří, jen aby mohl zůstat ve své vlasti. Nakonec se v zájmu dalšího osudu československé církve rozhodl přece jen nabídku přijmout. Mohl se rozloučit jen s nejbližšími příbuznými a v únoru roku 1965 svou zemi s těžkým srdcem opustil.

„Hned 20. února jsem měl audienci u Svatého otce. Říkal mi: ‚Vždycky jsem se za vás a váš lid modlil. A za vás zejména.‘ Já jsem mu řekl: ‚Svatý otče, já jsem nevěděl, že se za mě celý svět modlí, ale cítil jsem sílu těch modliteb‘,“ vzpomínal Beran na setkání s papežem.

Do ústraní se nestáhl

Jestli si komunisté mysleli, že mají od energického arcibiskupa jednou provždy klid, mýlili se. Beran se zapojil do církevního života a pro západní svět se stal symbolem utlačování církve a bezpráví v komunistických státech.

Na svých cestách se setkával s krajany napříč Evropou i zámořím, k věřícím za železnou oponou promlouval skrze Vatikánský rozhlas. Stále nepřestával věřit, že se jednou vrátí domů, přestože mu lékaři odhalili v těle zhoubný nádor. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl však jeho nadějím konec. „Kdybych se směl vrátit, nechci žádné vítání a žádnou okázalost. Jen bych vyslovil přání, aby v ten okamžik, kdy vstoupím do katedrály, se konaly ve všech kostelích pražské diecéze děkovné pobožnosti a zněly všechny zvony…“ nechal se slyšet.

„Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje,“ vzkázal ještě svému národu v lednu roku 1969 skrze Vatikánský rozhlas. Rakovina mu v tu dobu brala již většinu sil, provolání za něj napsal papež Pavel VI., aby svému nemocnému příteli pomohl. 

Ani po smrti se nemohl vrátit

17. května roku 1969 těžce nemocný kardinál Josef Beran zemřel. Komunistický režim se ho však bál i po smrti, a proto převezení ostatků do rodné vlasti nepovolil. Obával se, že by obřad vyvolal občanské nepokoje, možná ještě větší než při pohřbu Jana Palacha. Sám papež Pavel VI. nakonec zesnulému kardinálovi dopřál pocty být uložen v kryptě svatopetrské baziliky po boku papežů, nedaleko hrobu svatého Petra. 

Veřejné úcty ve své vlasti se dočkal Beran až po pádu komunistického režimu. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam, v roce 1998 začal proces jeho blahořečení. Kardinálovy ostatky doputovaly do české domoviny až téměř 50 let po jeho smrti, v dubnu roku 2018.

Čechy krásné, Čechy mé

Na pražském letišti zněly tehdy tóny písně Čechy krásné, Čechy mé. Stejné písně, jako doprovázela návrat kardinála Berana domů z koncentračního tábora. Ostatky muže, který se nenechal zlomit žádným totalitním režimem, byly k věčnému odpočinku slavnostně uloženy v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.

Kardinál Miloslav Vlk o něm prohlásil: „Kardinál Beran se postavil proti nespravedlnosti a násilí. Byl ochoten za svůj postoj trpět za nacismu i za komunismu. Beranovy životní osudy dosvědčují bezpráví, které komunismus páchal na lidech, a představují dnes varování před každou totalitou.“