Štěpán Vymětal FOTO: Štěpán Vymětal / se souhlasem autora
FOTO: Štěpán Vymětal / se souhlasem autora
Vleklá zátěž, nedostatek informací či špatná předvídatelnost dalších opatření, to vše vede až k vybíjení agresivity, říká Štěpán Vymětal, psycholog ministerstva vnitra a člen Stálého výboru pro psychologii krizí, katastrof a traumatu EFPA. Podle něj se u některých osob mohou stávat ventilem pro vybití agrese právě zdravotníci nebo další profese.
Zdravotníci si stěžují, že už jsou na dně. Jak na člověka působí dlouhodobá krizová zátěž? Může to mít vliv na sociální vazby člověka, může to mít vliv na jeho zdravotní stav?
U pracovníků ve zdravotnictví jde o dlouhodobou zátěž pracovní, emoční, tělesnou, sociální. V době pandemie jsme multifaktorovou zátěží zasaženi všichni, má to přirozeně vliv na mezilidské vztahy, zdravotní i duševní stav. Některé profese, včetně zdravotnické, jsou pak zatíženy zvýšeně. Mnozí zdravotníci jsou již velmi unavení, zejména ti, kteří jsou agendou nemoci covid-19 přímo dotčeni. Jsou dlouhodobě pracovně přetížení, pohybují se v infekčním prostředí, chybí jim dovolená na nabrání sil, jsou vystaveni emoční zátěži v souvislosti s umíráním či se špatným stavem pacientů, někteří mají výčitky, že nemají čas na vlastní děti a rodinu. Když jsou pak ještě osobně vystaveni agresivitě některých pacientů či jejich příbuzných, může to být poslední kapkou a zvažovat mohou i změnu povolání. Je to pochopitelné, každý máme své limity. Na druhou stranu bych i zdůraznil, že mezi zdravotníky je mnoho odolných lidí, pro které je pomoc druhým nejvyšší hodnotou, práci berou jako poslání, které dává jejich životu důležitý smysl. Uznání a ocenění od nás ostatních jim může napomoci zvládat komplexní zátěžovou práci i dál.
Jaký vliv na psychiku má dlouhodobá krize u běžných lidí? A jaké faktory hrají významnou roli – délka, neznalost problému, „nevidění“ konce atd.?
Záleží na specifické odolnosti a zranitelnosti jedince. Někdo dlouhodobou krizi zvládá snáze, někdo s obtížemi. Záleží na tom, jaké máme zdroje zvládání, jaké informace a jaké jsou ve hře rizikové a podpůrné faktory.
A co může být třeba ten rizikový faktor a co nám pomůže?
Rizikovým faktorem může být zhoršený duševní či psychický stav, osobní ztráty, ekonomické problémy, nezaměstnanost, trauma v osobní historii či konfliktní vztahy v rodině. Mezi protektivní faktory patří např. dostupná sociální opora, dobré vztahy s blízkými, dobré zdraví, stálé zaměstnání a také určité osobnostní rysy – optimismus, aktivita, pragmatismus a osvojení adaptivních zvládacích strategií, kterými sami snižujeme svůj stres. Mezi protektivní přístup bych zařadil také pomoc druhým – ta vlastně pomáhá i nám samotným čelit obavám, nejistotě a bezmoci.
Roli asi také hraje, jak velké zrovna máme starosti?
Záleží také na našem vystavení se zátěži. Běžní lidé mají v době pandemie odlišné osobní zkušenosti. Někdo ztratil zaměstnání či zakázky a dostal se do existenční a ekonomické krize, jiný finanční problémy nemá, nebo dokonce lépe profituje. Někdo odpovídá za nezletilé děti a staré rodiče, jiný nese odpovědnost jen sám za sebe. Mnoho lidí se obává o vzdělání a budoucí profesní uplatnění své nebo svých dětí. Někdo má osobní zkušenost s těžkým průběhem nemoci či zkušenosti s umíráním na covid-19 mezi blízkými, jinému je povědomí o dopadech nemoci spíše vzdálené a méně představitelné a jako klíčovou vnímá zátěž danou protiepidemickými opatřeními. Někdo sleduje jen ověřené zdroje informací, někdo se informacím vyhýbá, protože je jimi přehlcen, někdo je ovlivněn konspiračními teoriemi a dezinformacemi. Je tedy logické, že na každého z nás dopadá zátěž s odlišnou intenzitou a může mít odlišnou povahu.
A co to ono „nevidění“ konce?
Vleklost zátěže, nedostatek informací, nejasnost stran dalšího chování viru a špatná předvídatelnost dalších opatření situaci všech zhoršují, stejně jako sociální izolace, která s opatřeními souvisí. Mnoho lidí je ale i odolných. Je důležité vědět, že svou vlastní odolnost můžeme posilovat. A pokud posílíme svou psychickou a sociální odolnost a tělesné zdraví, posílíme tím i vlastní obranyschopnost vůči nemocem. Čtenářům, kteří hledají možnosti v této oblasti, bych doporučil webovou stránku www.opatruj.se, ta vzniká ve spolupráci Národního ústavu pro duševní zdraví a mnoha dalších odborníků a je zaměřena na posilování zvládání stresu a odolnosti populace.
Proč dochází mezi lidmi k agresivitě? Napadají zdravotníky, napadají se mezi sebou?
Obecně platí, že agresivita k lidem patří a do určité míry může být i prospěšná. Záleží na její intenzitě a také na situaci. V tom, jaký je náš agresivní potenciál, hrají roli faktory vrozené, získané i situační. Agrese bývá často reakcí na frustraci potřeb. Co se týká současných projevů agrese vůči zdravotníkům, může se jednat o agresi, která je důsledkem zvýšené a dlouhodobé frustrace ve společnosti, jež souvisí s omezeními a nejistotami v období pandemie. Jak jsme si už řekli, jde o dlouhodobou, vleklou zátěž, která má více zdrojů. Lidé se obávají o zdraví, zaměstnání, ekonomické důsledky, vzdělání dětí apod. Frustrováni bývají také na základě omezení sociálních kontaktů a kulturních a společenských aktivit. Situace trvá dlouho a frustrace u mnohých narůstá.
Až tak, že někoho napadnou fyzicky?
Verbální či případně fyzická agrese může pak u některých lidí souviset také s jejich osobnostní strukturou, menší frustrační tolerancí, impulzivitou a horší seberegulací. Někteří lidé mají z vlastních selhání tendenci obviňovat okolí, obracet svou zlobu vůči jiným. Zdravotníci i další profese se tak mohou stávat ventilem pro vybití agrese některých osob. Na druhou stranu můžeme v poslední době i pozorovat, že řada lidí opět začala zdravotníkům vyjadřovat sympatie či podporu, těchto lidí bude určitě více, jen někdy nejsou tolik vidět.
